Výstava Volná sestava představuje tvorbu Ivany Štenclové, dlouhodobě se věnující výtvarné práci v různých technikách a materiálech. Pro její dílo je typické mnohovrstevnaté tvůrčí nasazení. Umělkyně dokáže bravurně kombinovat tradiční výtvarné materiály, jakož i lepenku, plexiskla, překližku, dráty, plech, makulaturu reklamních tiskovin atd.
Pro autorku je příznačné, že na její tvorbu je možné nahlížet jako na symbiózu znovu-zpřístupňování širokého spektra původních i nově se formujících vizuálních esencí. Ty se nám divákům za určitých okolností mohou jevit jako pevné, koherentní, finální vizuální architektury tvarů a příběhů.
Klíčovým aspektem tvorby Ivany Štenclové je také způsob, jakým pracuje s obsahem svých děl. Ty jsou často odvozeny ze složitých kontextů, aby nám na okamžik představily svět jako soubor jednotlivých subjednotek, vibrujících kolem základních významových os. Při dalším zkoumání však tyto subjednotky přecházejí do komplexního celku, který nám poskytuje vizuální vhled do reality jako pole synchronicity.
Štenclová nabízí svému divákovi koncept nového archiváře. Podle autorky vizuální archivář překonává tradiční hierarchii pravd a smyslu. Místo toho se stává nomádem, který se usazuje na diagonální linii a odkrývá to, co se z jiné perspektivy nedá postřehnout. V rámci tohoto přístupu se Štenclová stává archeologem, který proměňuje dokumenty v monumenty a definuje v archívu specifické jednotky, série a vztahy. Pracuje s konceptem archivu, nejen ve smyslu uchovávání paměti, ale také jako prostředkem pro zkoumání množství interpretací a významů. Její díla jsou tak archivem emocí, vzpomínek a materiálních stop minulosti, které jsou transformovány a přeřazeny ve vizuální architektury, jež odkazují k širším sociálním a kulturním kontextům.
Mgr. Tomáš Koudela, Ph.D.
Ivana Štenclová
*27. 11. 1980 v Opavě
Absolventka Akademie výtvarných umění (ateliér kresby, prof. Jitka Svobodová) v Praze patří mezi výrazné autory, kteří svým dílem oslovili veřejnost už za vysokoškolských studií a jejichž nástup na uměleckou scénu byl proto plynulý a přirozený. Experimentuje s formou a často zpracovává netypické výtvarné materiály (kreslí tavnou pistolí i injekční stříkačkou, vrství obrazy z izolačních krytin, plete je z drátů, užívá malířského dekoračního válečku či razítek, vypaluje laserem motivy skrze plech, atd.) Obsahový náboj jejích děl vždy vystupuje intenzivně do popředí a dokonale zvládnutá, často objevná, technika ho jen podporuje. Malířka s nezvyklou invencí stále hledá nové cesty a způsoby zobrazení svého klíčového tématu, jímž byly a jsou její nejužší vztahy. Štenclová je zastoupena sedmi díly v pražské Národní galerii i ve významných světových sbírkách – např. Nadace J.a M. Jelínek, Švýcarsko či Museum moderního umění A. Warhola, Slovensko.
V současnosti žije a pracuje v Ostravě.
Ivana Štenclová studovala v letech 1999-2005 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru kresby Jitky Svobodové a kresba také dodnes zůstala jejím klíčovým vyjadřovacím prostředkem. Přestože se poslední dobou nadchla kouzlem svobodně se rozpíjející barvy, kresebná linie je stále určujícím faktorem jejích obrazů. Uplatňuje se především v ornamentech, které však nemají zdaleka jen dekorativní funkci. Umocňují obsah obrazu a často jej i spoluvytvářejí.
Od roku 2000, kdy jako studentka poprvé vstoupila na uměleckou scénu, jsou páteří tvorby Ivany Štenclové mezilidské, především pak rodinné vztahy. Jestliže zpočátku podrobovala analýze své vlastní dětství a nejbližší příbuzné, dnes je tématem jejích děl její vlastní mateřství a dcera Zoe.
Téma rodiny a dětství se v průřezu dějin umění jeví jako posvátné. V pojetí Ivany Štenclové má ale silně ambivalentní příchuť. Její dětské tváře z roku 2003, vytvořené z fragmentů umělohmotných panenek, v sobě skrývaly příbuznost s brutálními asamblážemi Niki de Saint Phale, těla zdeformovaných monstrózních hraček odkazovala k perverzním spletencům těl surrealisty Hanse Bellmera. Už tehdy, v samotných počátcích, se důležitým prvkem její tvorby stala maska. Původně se jednalo o anonymní tváře hraček, které jako by měly zakrýt skutečné emoce, zároveň ale posilovaly tušení jen těžko vyslovitelných skutečností a pocitů úzkosti. Později se maska transformovala do ornamentálních kresebných, razítky či dekorativním malířským válečkem vytvořených vzorů, připomínajících tetování, nebo kmenové válečné líčení, ale také dezény krajek a výšivek úzce spojených se symbolikou domova. Mnohdy zkomponované ze znaků života a smrti (ženská pohlaví, lebky) ani nemohly být samoúčelně zdobné. Jako rentgenové snímky (s nimiž autorka ostatně i přímo pracovala) obnažovaly podstatu – a tím i obojakost – skutečnosti, ve které se mísí krása a ošklivost, zrození a zmar, touha a děs. Právě ony „masky“ zakleté v ornamentální spleti čar a vzorů vyjadřují mnohovrstevnatost prožitku, který pouhá tvář nedokáže vyjevit.
Ivana Štenclová nefabuluje, vždy maluje to, co prožívá. I proto je sama sobě často modelem – autoportréty jejímu dílu jednoznačně vévodí. V předposledním cyklu, v němž zpracovávala své těhotenství, pokryla v roztouženém a zároveň rozpaky protkaném očekávání něžnými květinovými ornamenty ultrazvukový obraz svého tehdy ještě nenarozeného dítěte. I její nejnovější série vychází z jejích autentických pocitů matky, které nejsou vždy zcela jednoznačné. Nadšení se tu mísí s údivem a obavami, moc ovládat s bezmocí nad vůlí přírody. Metaforou nepředvídatelnosti, živelnosti a nezkrotnosti osudu je zde voda, která se v malbách Ivany Štenclové uplatňuje prostřednictvím lazurních skvrn barevnou tuší rozpíjejících se na savém podkladě nenašepsovaného plátna.
Ivanino mistrovství tkví nejen v dokonalém zachycení emocí obsažených ve vlastní nebo cizí tváří, ale právě i v kongeniálním použití různých materiálů. V „těhotenském“ cyklu používala jako podklad stará prostěradla, která nejen, že umožňovala nekontrolované rozpíjení barev a jejich prolínání, ale byla i corpus delicti milování a početí. Křehkost nového života i jeho nevyzpytatelnost se nyní zhmotnily v barevných bublinách, které malířka aplikuje na látku. Tam je nechává volně vsakovat a vrstvením jejich různých barevných valérů modeluje portréty dcery, stejně jako svoji vlastní tvář nebo podobu svého partnera – otce dítěte. Nezvladatelná touha být pánem situace jí velí vyznačit obrysy skvrn kresebným zásahem – a tím je usměrnit. Jednotlivé kontury dohromady vytvářejí síť komplikovaných vztahů, souvislostí a emocí které determinují vyvíjející se vztah matky a dítěte i podhoubí začínajícího života. Ten je z pohledu matky – malířky vystaven neustálému ohrožení, které se na jednom z obrazů zpřítomňuje prostřednictvím terče na těle miminka. Tento symbol všudypřítomné číhající smrti se v tvorbě Ivany Štenclové objevuje dlouhodobě, nyní však v kontrastu se subtilním tělíčkem kojence působí zvláště mrazivě. Jeho umístění na bříško, tam, kde se skrývá fyziologická podstata holčičky a tím i její budoucí sociální role, koresponduje s cibulákovými vzory spojenými s tradičními rodinnými hodnotami, které zdobí její portrét na jiném obraze, a akcentuje tak s jemnou ironií její gendrové předurčení.
Formální bravura Ivaně Štenclové dovoluje libovolné experimenty, aniž by ji stahovala do manýry. Obsahový náboj jejích obrazů vždy vystupuje intenzivně do popředí a dokonale zvládnutá, často objevná, technika ho jen podporuje. Malířka s nezvyklou invencí stále hledá nové cesty a způsoby zobrazení svého klíčového tématu, jímž byly a jsou její nejužší vztahy.
Terezie Zemánková
Výstava: Ivana Štenclová – Volná sestava, Gallery Crears, Rožnov pod Radhoštěm, do 27. 1. 2024
foto: archiv a Gallery Crears
Diskuze k tomuto článku