Kultura a umění se v čase odvíjejí a proměňují. Proč a jak k tomuto procesu dochází, přesně nevíme. Existují různé vysvětlující teorie – pohledy politické, psychologické, sociální nebo kunsthistorické. Stále častěji se však objevují názory, které se opírají o výzkumy lidského vědomí. To ostatně začíná mít váhu i v oborech jakými jsou kvantová fyzika či transpersonální psychologie. Podle těchto teorií, respektive již vědeckých výzkumů, je hlavním hybatelem historických změn cosi hlubšího (vyššího) než jen vnější události a místní konstelace.
Globální mysl, kolektivní nevědomí či společná paměťová matrice – to jsou jen některá označení zkoumaného pojmu. Tato nadosobní „banka“ (vědomostí, principů, zákonitostí) prý ovlivňuje (předurčuje) způsob konání a postupně odměřovanou míru poznání lidstva. A každý jednotlivec má s ní (mohl by mít) aktivní vztah. Ostatně, to že člověk může pomocí svých buněk vysílat nebo přijímat informace, jsme se dozvěděli na poli vědy teprve koncem 90. let 20. století na základě přesných a důkazných pokusů.
U člověka je tato schopnost okamžité kolektivní komunikace teprve předmětem výzkumů. Avšak u zvířat je to osvědčený koncept, využívaný přírodou již miliony let (mravenci, koordinovaná hejna ptáků apod.). Není zřejmě pochyb, že my všichni máme k jisté informační „síti“ také určitý přístup. (Zatím je to u současníků zřejmé jen na úrovni dědičné substance, ve snech či rozšířených stavech vědomí). Skupinové vědomí nás však napojuje na společnou síť více, než bychom čekali; jen si toho nejsme příliš vědomi. A řada vědců se domnívá (a dokazuje to), že jakýsi „mentální internet“ prostě existuje – neboť je nasnadě, že kreativní jedinci jej nevědomky využívají ke svým uměleckým inspiracím či vědeckým poznatkům. (Nikola Tesla: „Můj mozek je pouze příjemce, ve vesmíru je totiž jádro, které obsahuje všechny vědomosti, sílu a inspiraci. Do tajemství tohoto jádra jsem nepronikl, ale vím, že existují.“)
Novodobý člověk však už není k tomuto zdroji uzpůsoben a otevřen. Kdysi dávno, když si uvědomil své individuální vědomí a byl schopen řešit problémy sám a rozumem, ustoupila mu původní hyperkomunikace do pozadí – a začala se už jen projevovat jemnějším způsobem, jakým je například inspirace, pud k tvoření či intuice. Jiní ale těmto informacím nevěnují pozornost nebo dochází k šumům v přenosu. (Mystické a archetypické druhotné jevy mohly být vyvolány právě tímto zkreslením). Jedinci však teoreticky mají potenciál navázat kontakt s lidským (či jiným?) skupinovým vědomím. Sám slavný kvantový fyzik Niels Bohr se stále ptal: „Odkud pocházejí poznatky, k nimž ještě nikdo z lidí nedospěl?“
Ani medicína nezná na toto „mozkové“ téma odpověď. Otázkou tedy zůstává, zda je tento „zásobník potenciálních znalostí“ (na nějž se můžeme napojit) vytvořen naší či „jinou“ inteligencí. Pokud se ve snech či změněných stavech vědomí (například holotropní dýchání či LSD) archetypické obrazy vyskytují, je to důkaz, že dotyčná osoba dosáhla transpersonálního stupně vědomí (poprvé tento výraz použil česko-americký vědec Stanislav Grof). Člověk má v tomto okamžiku skutečně otevřený přístup k lidskému skupinovému vědomí (díky buněčné úrovni našeho genotypu). Zatím se však jedná o přístup prostřednictvím vypjatého nikoli přirozeného stavu…
Virtuální realita se postupně stává předmětem filozofických nebo kulturních studií. Například historička Christina von Braun z Humboltovy univerzity v Berlíně si povšimla, že v každé epoše lidských dějin byly vynikající technické objevy úzce spojeny s vnitřním vývojem lidstva. A to prý souvisí s propojením ke globální hyperkomunikaci prostřednictvím DNA. Podle Braunové jsou technické vymoženosti jen pouhými dočasnými berličkami, s nimiž nahrazujeme schopnosti, které jsou přírodou člověku dány, ale které zatím (opět) neumíme používat. Moderní hyperkomunikace by tedy podle Braunové nebyla jednosměrná, jak tomu bylo před 3000 lety, ale vyvíjela by se analogicky jako dnešní internet. Pokud by měla pravdu, byla by dnešní touha po informačním propojení náznakem toho, že pomalu začínáme znovu využívat i tato mozková centra v pravé hemisféře, ovšem činíme tak už novým způsobem. Schopnost vnitřní komunikace jsme tedy neztratili, jen byla utlumená, protože jsme se soustředili na vlastní sebeuvědomování.
Slavný americký psycholog Julian Jaynes (1920 – 97) zase ve svých knihách pojednává o „vynálezu myšlení“ (kniha: Původ vědomí při zhroucení dvoukomorové mysli). Jeho zásadní kniha z roku 1977 (proč nevyšla dosud česky, je mi záhadou) ovlivnila celou řadu vědních disciplín včetně historie umění, kultury a mytologie.
Slyšet „hlasy“, to je dnes stále považováno za známku narušeného duševního zdraví. Je však pravděpodobné, že našim předkům halucinace nejen sluchové pomáhaly v každodenním životě učinit důležitá rozhodnutí mnohdy spojená s otázkou přežití. Od vydání Jaynesovy knihy přitom neustávají vzrušené diskuse mezi současnými psychology, psychiatry, neurology, historiky… Jaynes dokládá svá tvrzení na příkladu původní verze eposu Ilias (tzv. moderní přebásnění Ilias a Odyssei připisované Homérovi nabízejí už jen „naše“ myšlení. Původní Homér líčil ještě časy, kdy lidé komunikovali s bohy). Krátké – názorné video o Jaynesově dvoukomorové mysli naleznete ZDE.
Ještě okolo roku 1000 pnl nebyla prý funkce mozkových hemisfér stejná jako dnes. Jaynes hovoří o tzv. bikamerální (dvoukomorové) mysli, která pociťovala produkty své pravé části (polokoule) jako vnější událost odehrávající se v reálném světě! A tato polokoule byla jakousi „boží stranou“ a vydávala příkazy, pokyny, rady, varování, vnuknutí…ve formě sluchových (zrakových) halucinací jako hlasů bohů. „Lidská“ polokoule se pak těmito pokyny řídila… lidé je / své hlasy prostě poslouchali.
Z Jaynesovy teorie plyne, že si naši předci nebyli schopni uvědomit sebe (Jung by pojmenoval tento proces termínech: bytostné Já / inflace / Já), odděleně a měli jen „tady a teď.“ Jedná se tedy o jakési časové skoky (bez dnešních traumat) nápadně se podobající teorii kvantové fyziky! A dnes je navíc evidentní, že současná transpersonální linie jde správným, neboť i původně dávným směrem: totiž že kosmos je především vědomí a informace. Jaynes, mnohdy vysmívaný, zveřejnil své poznatky před více než 50 lety. Vývoj ukazuje, že se příliš nemýlil.
A jak je to na téma mozku a globální komunikace dnes? Teorie jsou různé, ale něco se děje. Dochází také na slova Christine von Braun? Jakým směrem se však tento posun ubírá? Uvidíme. „Vědci tvrdí, že se náš mozek ještě ve 21: století připojí k internetu a vznikne globální síť myšlenek,“ tak zní nadpis článku přinášejícím nové informace na toto téma. Více čtěte ZDE.
Radan Wagner
ilustrační foto: autor
Diskuze k tomuto článku