Ani před sto lety nebylo zapotřebí k prosazení vlastního talentu vysokých uměleckých škol s vlivnými a renomovanými profesorskými veličinami. Umanutost či posedlost mohou budoucího uznávaného tvůrce dovést k vysněnému a bytostnému cíli bez náležitého studia. Cesta je to však trnitá i plná pochybností.
Malá vesnička Běstvina leží v Železných horách na východ od Čáslavi. Toto místo i nedaleká samota zvaná Županda jsou spojeny s krátkým životem Jindřicha Pruchy, malíře z počátku 20. století. Jeho cesta k tvůrčímu sebevyjádření nebyla jednoduchá a přímočará. Byl samotářem a v podstatě autodidaktem, který se musel v osobním životě vyrovnávat s autoritativním vojáckým otcem i pocity méněcennosti. Zájem o výtvarné umění v něm vzbudila jeho milovaná starší sestra Vojslava – osoba spřízněná, kultivovaná a podporující duše.
Zásadní pro Pruchu (tak jako pro celou řadu jeho současníků) bylo poznání mimořádného revolučního díla Edvarda Muncha. Posílilo v něm bytostné tíhnutí k expresivní vzrušené malbě sytých barev, které jej časem přiblížilo až k fauvismu. Bez náležité školní výuky si musel sám hledat zkušenosti a směřování. Až členství ve spolku Mánes mu umožnilo těsnější kontakt s jeho vrstevníky. Prucha byl o čtyři roky mladší než Emil Filla a o dva než Bohumil Kubišta. Kolem roku 1910 se rodí jeho rané a nejvíce ceněné dílo fauvistické, ovlivněné také dalším francouzským uměním. Osamocen pobývá v nuzných podmínkách a ve špatně vytápěném domku na Župandě. Trpí naléhavými depresivními stavy a náladami. Ptá se po smyslu své existence a namaluje výjimečně sebe – tázavě hledícího s krvavýma očima.
Vzniká slavný munchovský autoportrét (Vlastní podobizna v zimním šatě, dnes v Národní galerii v Praze), vyjadřující odhodlání i pochybnosti. Jindy však převažuje krajina dětství, která je v tomto období pro něj téměř jediným motivem. Do ní promítá svůj vnitřní, rozkolísaný a rozháraný svět, ale i úsečné rytmy sledované scenérie. Prucha potřeboval kontakt se skutečností. Neuměl si vymýšlet. Možná se i obával naplno otevřít a bezprostředně nahlédnout svou bolavou duši. Tak se rodí naléhavé pohledy na Běstviny a Železné hory s výrazně křiklavými barevnými akordy. Do krajiny projektuje svá rozpoložení, malbou uvolňuje vnitřní přetlak. Stěžejním obrazem tohoto období, a vlastně celé tvorby, se stává obraz s názvem Vnitřek bukového lesa z roku 1911 (dnes v Národní galerii v Praze).
Objevují se ale také motivy místních pohřbů a krajin s kříži, možná jako tušená předzvěst blízkého konce. Za deset let intenzivní práce vzniklo mnoho pláten i kreseb. Byly vytvořeny z vlastní potřeby a citlivý umělec se jen nerad s nimi loučil.
Osamocený Prucha, považován za následníka Antonína Slavíčka, se přeci jen poněkud vymyká českému kontextu. Je zařazován spíše do mezinárodních souvislostí pro svůj radikální přednes a sžíravá malířská gesta. Na Župandě, v domě č. 65, v bývalém zájezdním hostinci, je umístěna umělcova busta od Vincece Makovského. V městském muzeu v Čáslavi (Jeníkovská ul č. 222) naleznete stálou Pruchovu expozici. Nadějný umělecký nástup přerušila až mobilizace. Padl na haličské frontě během První světové války. Bylo mu necelých dvacet osm let. Pohřben byl v hromadném hrobě v Haliči u Komarova. O jeho odkaz se starala až do své smrti obětavá sestra Vojslava, která také sepsala vzpomínky na milovaného bratra.
Jindřich Prucha (1886 – 1914) byl malíř. V Praze na univerzitě studoval češtinu a němčinu (1905 – 09) a navštěvoval soukromou malířskou školu: L. Vacátka (1907 – 08). Dále se v roce 1912 zdokonaloval v malbě v Mnichově. Ihned po vypuknutí První světové války narukoval jako záložní důstojník a padl na haličské frontě. Většinu své malířské tvorby zasvětil Železným horám, kde roku 1901 jeho otec koupil Župandu, osamělou usedlost nedaleko Běstviny. V tvorbě se zpočátku vyrovnával s impresionismem a přednesem A. Slavíčka, po námětové stránce navazoval také na A. Chittussiho, který pocházel ze stejného kraje. V roce 1905 na malíře zapůsobila silně pražská výstava E. Muncha, o dva roky později přehlídka francouzského moderního umění. Prvních výrazných výsledků dosáhl v roce 1911 s obrazy blízkými fauvismu. Blízké mu byly výboje členů ze skupiny Osma či mnichovské Der blaue Reiter. Ke kubismu měl výhrady pro jeho strojenost. V letech 1913 – 14 přišlo další vrcholné období, kdy maloval a věnoval se i teoretickým úvahám. Jeho talent se však nestačil plně rozvinout. Náležitě byl pochopen až v roce 1959, kdy jeho sestra darovala Národní galerii podstatnou část neznámé bratrovy malířské pozůstalosti.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku