František Drtikol byl především vizionář; pak až bychom jej měli považovat za fotografa či malíře. Tak si to alespoň tento mystik – umělec přál. Na české scéně 20. století působil spíše jako nezařaditelný – poněkud cizokrajný solitér nebo dokonce outsider. O výtvarné aktuality všeobecných směrů neměl zájem. Podíváme-li se blíže, zjistíme, že zas tak osamoceným nebyl. Jednalo se především o duchovní či filozofické spříznění s některými tendencemi. Patřil k ojedinělým osobnostem, které přijímaly a dále svérázně rozvíjely vybraná hlubší témata své doby. Příbramský rodák i „Buddha ze Spořilova“ je nyní legendou. Dnes uplynulo 60 let od jeho smrti. Odkaz v jeho díle a myšlenkách však žije dál.
Fotografie či obrazy vytvářel František Drtikol (1883 – 1961) zpravidla jako zhmotnělé projevy svých vizí. Mezi jednotlivými médii příliš nerozlišoval: „Dílo pravého umělce má něco více v sobě než materiál a techniku umělce. A toto něco je výtvarná síla umělcovy duše. S jakou láskou a porozuměním je vyrobené a kolik umělec do svého díla vložil své duše, sama sebe… To rozhoduje, ne, jestli je to tak či onak vytvořeno, jestli je to tím nebo oním procesem zhotoveno. To je vedlejší,“ zdůrazňoval Drtikol.
Tento tvůrce je u nás známý zvláště jako fotograf portrétů, a ještě více ženských aktů. Teprve v roce 1972 uspořádala Anna Fárová ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze první zásadní výstavu Drtikolova fotografického díla. Na zveřejnění jeho obrazů a duchovního odkazu v širších souvislostech se muselo ještě počkat.
Od počátku 20. století se Drtikol vyhýbal modernismu – hledal vlastní cestu, neboť mu šlo o jiné cíle. Po roce 1935 se dokonce nadobro stáhl z veřejného života, pak jen ve své spořilovské vilce meditoval a maloval. Ambice vystavovat svou tvorbu už neměl. Věnoval se osobním záznamům vlastních vnitřních vizí.
Čtěte také
První zkušenosti nabíral v letech 1901 – 03 na studiích pozdně secesní fotografie v Mnichově. Stejně tak ale tíhnul k okultismu, teosofii a novému pojetí „soukromého křesťanství“. A odtud už vedla cesta k buddhismu – orientální mystice, kultu těla i duše v harmonii, jakou Evropa měla teprve poznávat. Drtikol byl duchovně založený člověk, ale jeho doba ztrácela víru v tradičního Boha. Narůstající pozornosti se o to více těšila teosofie madam Blavatské či antroposofie Rudolfa Steinera, nauky, které hledaly a hlásaly „jednu původní moudrost“. Vlastně šlo o pokus spojit východní cítění se západním myšlením. Ostatně tato „mystická věda“ se stala klíčovou inspirací pro Pieta Mondriana, Františka Kupku, Vasily Kandinského a další proroky abstraktní malby.
Rudolf Steiner ve své době uchvátil duchovní kruhy celé Evropy. Myslitelův portrét pravděpodobně od Františka Drtikola pochází zřejmě z jedné jeho návštěvy Prahy. Je to snad jediná fotografie, na které se Steiner alespoň nepatrně usmívá. (Snímek byl použit i na výstavu v DOXu pod názvem: Rudolf Steiner a současné umění, 2011). Mezi Steinerem a Drtikolem panovalo zřejmě přátelství, avšak bližší doklady nejsou známy. Steiner jezdil do Prahy za přáteli, příznivci i přednášet – a to v letech 1904 – 1924. Prahu, která jej přitahovala, navštívil celkem dvanáctkrát.
Božství bylo stále více ztotožňováno nejen s „kosmickými“ vizemi, ale i s filozofií osobní vůle (Schopenhauer), silného jedince (Nietzsche) nebo novodobou pozitivní gnózí (Jung). Motivy umění vycházejícího z těchto úvah (různých až protilehlých) tomu odpovídaly. Stále frekventovanější se stával námět ženy – mnohoznačné přirozenosti, nebezpečné hádanky a strhující – někdy až temné – energie, respektive archetypu. Sfinga nebo Salome symbolizovaly odklon od povrchního racionalismu k hlubinnému psychologismu. Lidská uvolněná emocionalita s sebou nesla i jinou (mnohdy hédonistickou) estetiku a zjevnou symboliku.
Když vypukla první světová válka, měl už František Drtikol za sebou mnohé. Bylo mu jednatřicet let, byl absolventem slavné fotografické školy v Mnichově, působil v Čechách, Německu i Švýcarsku. Svůj vlastní ateliér si zřídil nejprve v rodné Příbrami a později v Praze ve Vodičkově ulici. Stal se známým portrétním fotografem a předním představitelem stylu Art deco. Později slavný fotograf se po nešťastné lásce znovu zamiloval a oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou, s níž měl i dceru.
Drtikolova smyslová stránka osobnosti vedla k propojení různých proudů – a to podle vlastních sympatií bez jednoznačného programu. Poznával, hledal, nacházel – a našel sebe. Po návratu z první světové války se tento hledač a kritik dostal do další vývojové fáze. Do roku 1935 se vedle své volné tvorby koncentroval na činnost profesionálního fotografa ve svém pražském ateliéru ve Vodičkově ulici. Drtikolův atelier byl jedním z center pražského společenského života. Navštěvovaly jej osobnosti jako je Masaryk, Beneš, Janáček, Mucha… Stal se nejvyhledávanějším portrétistou. Nevyhýbal se ani komerční fotografii, fotil třeba pohlednice. Pak mizí ze scény. Nastává radikální zlom. Pod vlivem hospodářské krize i myšlenkového vývoje se uchyluje jen k malbě a cvičení. Otužoval se, cvičil jógu, meditoval a žil střídmě. Ve třicátých letech se odstěhoval do ústraní pronajaté vily na tehdy pražské periférii – na Spořilově.
Až do své smrti se od tohoto bodu obratu věnoval především buddhismu, který se snažil propojit s křesťanstvím, ale i komunismem. V malbě se jistá dávka utopismu projevovala stále častějším tématem světla. Drtikolovu imaginaci formovala východiska filosofická, duchovní i osobní. Svými současníky v 50. letech byl vnímán dokonce jako reinkarnace Buddhy – Arahata. V soukromém, ještě dřívějším zápisu pozoruje: „Při koncentraci: najednou se vše zjasnilo, vše svítilo. Moje tělo bylo jediné světlo a jenom teninká slupka dělila mne od světa a světla kolem mne. Ruce a nohy pálily jako ve výhni. Uprostřed prsou byla větší záře a najednou tam zasvitlo tak intenzivní světlo, bylo čisté… necítil jsem svoje tělo – vše se ve mně proměnilo v záři. Pohovka pode mnou se vlnil a jak při zemětřesení. A já tou září cítil všechny možné démony a hrůzy světa.“ Takových projekcí nalezneme v jeho deníkových záznamech celou řadu.
Drtikol svými obrazy materializoval své myšlenkové a niterné vize. Umělcem byl až na druhém místě. Svou pozicí „mimo dobro a zlo“ připadal svým současníkům poněkud anachronicky. Teprve časem, kdy se pohled na dějiny umění začal měnit, byl František Drtikol vnímán bez schémat a předsudků ve větší šíři i hloubce, ale také jako jeden nedílný celek. V tomto duchu se už nesla výstava v pražském Rudolfinu (1997): František Drtikol: fotograf, malíř, mystik.
P.S. Jedna z nejpřekládanějších českých knih posledních let je o nejslavnějším českém fotografovi 20. století. To je román Jana Němce o Františku Drtikolovi Dějiny světla. Poslouchejte četbu on-line ZDE
Pozoruhodná je rovněž kniha Učení Fráni Drtikola – Od čakrů k nemyšlení, více info ZDE.
Radan Wagner
Foto: Uměleckoprůmyslové muzeum Praha a archiv
Diskuze k tomuto článku