Kdyby nebyl Jiří Socanský, museli bychom si jej nejspíš vymyslet. Tento umělec v nejlepším věku (nar. 1946) je svébytným solitérem, všestranným tvůrcem na poli výtvarném, především však nevšedním bojovníkem. Již jeho hřmotná postava budí respekt a dává tušit také rozhodného a odvážného ducha.
Jiří Socanský je řazen do okruhu svých generačních druhů – Michaela Rittsteina či Václava Bláhy, tedy známých protagonistů z legendární skupiny 12/15, pozdě, ale přece. Všem je společná výtvarná řeč – tedy vypjatý figuralismus s jistou dávkou groteskní či naopak dramatickou nadsázkou. Za dob komunistické totality se formovaly názory i základní lidská východiska a hierarchie hodnot. Každý, dle svých možností nebo vědomých rozhodnutí se stavěl k neblahé společenské situaci. Jiří Socanský byl v tomto ohledu jednoduchý „případ.“ Jednoznačně a nekompromisně se postavil proti zvůli státní moci, což také dokazoval svými výstavními aktivitami. Tak vznikala a dosud vznikají emocionálně vypjatá sdělení – ohrožená, drásavá, pravdivá – až to děsí. Připomeňme některé z akcí: Suterén (1979), Člověk Job (1988), Bojiště (1988-89), Pád (1989-91), z poslední doby například obrazy rozvěšené po karlínských ulicích, kde ještě před nedávnem byla povodňová katastrofa.
„Kašírky nesnáším. V umění i v životě,“ prohlašuje rezolutně Socanský, což mu lze věřit již při letmém pohledu na jeho dílo. Na něm zpravidla vystupují obnažené postavy v extrémních situacích a odcizeném prostředí. Shlukují se, zápasí, schovávají, utíkají, choulí se…
Sozanský vypráví příběhy zmaru, lidských tragédií, životních i historických konfrontací. Vztahují se k biblickým tématům (Job), válkám (Sarajevo), lidské nesnášenlivosti)Terezín) apod. umění je Socanskému nástrojem zjevování temné stránky lidského rodu. Svými výstavami nechce v žádném případě přispívat k dalším hromadám bezobsažných dekorativních omalovánek. Ve svém rázném a syrově rozmáchlém gestu je u nás tento malíř téměř osamocen. Ze své nepohodlné, avšak smysluplné cesty tento „boxer amatér“ a „člověk – uměle profesionál“ neustupuje.
O tom svědčí také nejnovější výstavy – „Z prachu a popele“ (4. 4. – 1. 5.) na Staroměstské radnici a „Zóna“ (23. 4. – 1. 5.) v pražském Mánesu.
Diskuze k tomuto článku