Na knižních pultech se objevila poučná, vkusná a vítaná kniha pod titulem Pražská kavárna. Toto téma svádí k sepsání publikace nesené na konjuktuře stále dokola omílaných bedekrů. Ty nás zpravidla více či méně a zištně poučují i směřují k jistým restauračním cílům. Pražská kavárna je však knihou rodící se několik let s osobním i odborným zaujetím – s citem a přesahem k obecnějšímu kulturnímu fenoménu. A je navíc znát, že autorka Eva Bendová je historičkou umění, která navíc působí jako kurátorka v Národní galerii v Praze. Její pracovní zkušenosti, profesní zaměření (moderní grafika a kresba) jakož i četné zahraniční stáže jí poskytují poučený vhled i potřebný nadhled, respektive hlubší vědomí souvislostí. Letošní knižní novinka tak dále mapuje a rozpracovává dřívější příbuznou kolektivní práci – publikaci Pražské kavárny a jejich svět z roku 2008, na které se autorka významnou měrou také podílela.
Úvodní strany nové knihy o kavárnách minulých i současných jsou mimořádně poutavé a zajímavé, aniž by se jejich úroveň snížila k povrchnímu frázování. A tak má blízko svým pojetím k publikacím Praha avantgardní (2014), Praha erotická (2017) či Praha před 100 lety (2007). A vzpomeňme v této souvislosti také na knižně vydané uměleckohistorické eseje Café fatal (1998) od Josefa Kroutvora.
Počáteční stať knihy Bendová nahlíží historicky a v kontextu – a klade si otázky po proměnlivém významu kavárenského života či provozu: „Kavárenská tradice je v Čechách stará více než 300 let. Nedílně patří k formování života a kultury české společnosti. V kavárnách se zakládala umělecká hnutí a spolky, kavárenský život obohatil literaturu, divadlo i politiku. Vzniklo by moderní umění bez kaváren?“ Tak se ve své stručné studii ptá autorka, a připomíná paralely s Vídní či Paříží – a nezapomíná připomenout ani významné historické milníky v těchto klíčových metropolích.
„První kavárna v Čechách vznikla v Brně v roce 1702; v Praze pak o deset let později. Nejslavnější kavárenské období začalo v Praze v době secese, na přelomu 19. a 20. století, a trvalo do druhé světové války a do doby, než byl družný společenský život v kavárnách potlačen komunistickým režimem. Byla to právě pestrost kavárenských podniků, která dokreslovala atmosféru Prahy a spoluvytvářela a dnes opět vytváří její každodenní život,“ uvádí se v knize.
Význam kaváren (ale i spolků či skupin) se proměňoval s dobou. Podniky to bývaly zapadlé, intimní i nenápadné, ale vedle nich také významné, slavné a rušné coby křižovatky různých názorových směrů. Mezi historicky nejvýznamnější patřily ty na tzv. Zlatém kříži – tedy v okruhu mezi Václavským náměstím, Příkopy a Národní třídou. Z nich jmenujme legendární uměleckou Unionku, všezahrnující Slávii či „německé“ Arco, ležící poněkud stranou naproti Masarykovu nádraží na rohu ulic Hybernské a Dlážděné. To je proslavenou zejména pravidelným hostem Franzem Kafkou. A právě k těmto místům se váže nejvíce zaznamenaných vzpomínek přímých účastníků (Karel Honzík, František Langer, Jaroslav Seifert či Lenka Reinerová), které Bendová také průběžně cituje.
Ve zlaté meziválečné éře měly kavárny řadu podob a funkcí; mohla to být instituce sloužící tvořivosti, myšlení i odpočinku – místo náhodně objevené nebo cíleně a pravidelně navštěvované. Prostor, kde plyne čas po svém, místo demokratické i teatrální, vhodné zákoutí pro „povaleče“, ale rovněž pro intelektuální či organizační kreativitu osamocenou či sdílenou…
Jak kniha Evy Bendové dokládá, českou specialitou byly svého času velké multifunkční podniky stavěné ve funkcionalistickém stylu. V Praze a Brně hojně vznikaly tyto podniky pavilonového typu – jakési „bílé místnosti naplněné hovorem“ s propojenými jednoduše projektovanými prostory zpravidla pohledově propojenými a otevřenými do prospektu rušné ulice. A tak poskytovaly zábavu, odpočinek i vyhlídku. Mezi nejzdařilejší patřila kavárna Juliš na Václavském náměstí, která je dnes zničená.
Populární však byly snad všechny typy kaváren. „Rozeznáváme kavárenské nálevny, café-bary, kavárenské pavilony, kavárny-restaurace, multifunkční podniky, literární kavárny, divadelní café, výletní kavárny, kavárny designové, moderní i staromódní a známe i kavárny zábavní, kavárny s programem, ale také kavárny jako veřejné studovny a pracoviště,“ vyjmenovává Bendová různé typy a podoby oblíbených zařízení.
Na základě studia archiválií připomíná autorka knihy rovněž úplné pražské počátky kaváren. Ojedinělý, ale výmluvný a zajímavý doklad cituje z „průvodce“ zvaného Popsání královského města Prahy od Jaroslava Schallera z let 1794 – 97 v souvislosti s domem U Zlatého hada v dnešní Karlově ulici. „Na začátku tohoto století muž z Arábie jménem Georgius Deodatus Damascenus, který v tomto domě měl své první bydliště, učil znát pražské měšťany požitek tohoto, nevím, asi bych řekl lahodného anebo mnohem více škodlivého, do té doby v Čechách vůbec nebo velmi málo známého kávového nápoje, který se do dnešních dnů stal tak velmi nutnou potřebou i mezi venkovany… V roce 1774 přijal pražské měšťanské právo a zřídil obřadní kavárnu… a byly pozvolna otevřeny další nové kavárny na Malé Straně…“.
A jak se vlastně káva do Evropy, potažmo do Prahy? I o tom se v knize dočteme: „Díky dobytí Egypta Turky dospěla etiopská káva do Konstantinopole… A v roce 1554 zde vznikl první obchod kávou… Na evropskou pevninu se káva dostala z námořních cest, nejprve díky Pietrovi della Valle, který ji přivezl do Benátek… Do Vídně přivezli kávu Turci; po obležení Vídně roku 1683 vznikla v habsburské metropoli i první kavárna. Přes Vídeň se dostala káva do Brna a domnívám se, že i do Prahy,“ uvádí Bendová své historické poznatky.
Úvodní statě autorky nás tedy seznamují se souvislostmi a vtahují do celého kavárenského fenoménu. A na následujících stránkách jsou kavárny nedávno minulé i současné připomínány a přibližovány konkrétně včetně fotografické, respektive ilustrační fotodokumentace. I nechybějí zde ani dílčí mapky jednotlivých městských částí s vyznačením podniků, stejně jako v knize přiložený celkový plán Prahy s potřebnými informacemi.
Síť pražských kaváren se časem rozrůstala i proměňovala podle společenských okolností, poptávky moderní doby či konkrétních provozních možností. Autorka publikace k tomu dodává: „Kniha, kterou držíte v ruce, přináší poznání bohatých tradic pražského kavárenského života, jeho vrstev a významů. Nabízí pouť po současných živých kavárenských zařízeních a stejně tak po kavárnách dávných, které vymizely z paměti lidí, i když ne tak zcela. V paměti města zůstaly. Můžeme objevovat jejich stopy – někdy poničené snahou vytěžit peníze z turismu, jindy zázračně uchované v podobě detailů, zbytků oken, nápisů… Není v podstatě jiného zařízení, které by měnilo svou tvář, mizelo nebo se přemisťovalo tak rychle.“ Dodejme však, že ve svém úhrnu tvořily a dosud tvoří nedílnou, a někdy nedoceněnou součást naší kultury.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku