Adam Štech (1980) studoval pražskou AVU v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla v letech 2001 – 08. Již v roce 2011 se stal laureátem Ceny kritiky za mladou malbu a od té doby si jeho tvorba vehementně říká o pozornost. V souvislosti s tímto projevem a tvorbou jeho podobně zaměřených generačních souputníků se objevuje souhrnný termín: neomoderní malba. Takto se dnes konfrontuje s odkazem ismů první poloviny 20. století – je nevyzpytatelnou kombinatorikou. Je dalším krokem následujícím po jakémsi bodu nula – po všedním, zpravidla „fotografickém“ realismu posledních let. Práce nově příchozích nabývají na dramatičnosti a nepravděpodobnosti. Vzniká směs mnohdy protichůdných citací minulosti (moderny) od expresionismu až po surrealismus („náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“); dnes však již obroušené hrany původních šoků zůstávají nadále omleté díky postmoderní a vše dovolující lekci. Štech je mistr hybridů složených z „již někde viděných“ výjevů či jejich fragmentů. Malba se však tentokrát nerodí z přetlaku podvědomí, tušených archetypů a vcítěných rovin symbolů. Štechova plátna opět „přežvykují“ danou realitu i moderní vývoj její umělecké reflexe – cosi připomínají (to vždy zaujme a navede), ale přes podobnost jsou přeci jen jiné a to díky pokročilé době i zkušenosti („nikdy nevstoupíš do stejné řeky“). Malířovy působivé kompozice tedy nenesou vědomě či dokonce cíleně určitou a čitelnou zprávu – ulpívají spíše a dobrovolně na povrchu simulujíc tak trvající zahlcení vizuální informatikou, hodnotovou rezignaci a zoufale pohyblivé ukotvení… Přesto jsou čímsi jednoduché, sdělné a přijatelné. Každopádně jsou neklidné, místy rebelující. Pestrá a mnohdy peprně zvrhlá ingredience, obrazně řečeno, plave na hladině instantního nálevu, jehož výslednou chuť si má každý spotřebitel dotvořit dle vlastní nátury a receptury. Kategorie krásy a ošklivosti, identity a anonymity, duchovnosti a formálnosti, banálnosti a originálnosti, spontánnosti a koncepčnosti, víry či odevzdanosti, putování či bloudění… to jsou nyní a zde relativizované polarity předložené k novému dotazování i posuzování. Ostatně, mnohé z těchto otázek zodpověděl samotný umělec v následném rozhovoru, když jsme se „oťukávali“ v jeho karlínském ateliéru.
Na vašich obrazech zpravidla probíhá svár, neklid, pohyb… Místo zřetelnosti zde dominuje jistá nezakotvenost, příběh (kompozice) je tříštěn a přehlušen, zastírán; brání se jednoznačnosti. Logika, stavba a přehledná gradace se vytrácí v jakési struktuře dílčích zákoutí a střetů, vše se zde různě prolíná či umocňuje – oko pozorovatele těká. Nic vám, zdá se, není „svaté“. Umělec bývá, je-li poctivý, promítnut do svého díla. Jaké jste měl dětství, dospívání a hledání? Rodinné zázemí?
Máte pravdu, asi to s tím souvisí. Vypjatost už ale mizí. V poslední době mi jde právě o jednoduchost a srozumitelnost. Tu také relativně nově shledávám v umění jako zásadní. Témata nevymýšlím, přijdou sama a jsou často šifrou k tomu, co se děje v mém osobním životě. Jsem z rozvedené rodiny, sám také po rozvodu.
Přesto… jaký vztah máte k tradici, kontinuitě vztahů a odkazů či hodnot v mimouměleckém světě? Jste ve fázi boření, míchání, spíše přihlížení a snahy o zjednodušní… „Fenomén tvorby vysvětluje, hodnotí a projevuje lidskou existenci… v umění není pokroku jako v technice, nýbrž jenom rozdílná intenzita životního tvůrčího vyrovnání člověka se světem, životem, časem…“, toto jsou vznosná slova historika umění V. V. Štecha, vašeho jmenovce. Mimochodem, jste příbuzní?
Ovlivňují mě hlavně dějiny umění a můj osobní život. Práce s citací a parafrází mi dala možnost začít. Každý kdo se věnuje malbě, snad až na naivisty nebo autory art brut, se potýká s tím, jak bylo dané téma zpracováváno v minulosti. Ono se toho v obraze moc nového vymyslet nedá. Nejspíš nebudu lepší realista než Velaquéz, a nebudu používat silnější stylizací než je Piccassova nebo přesnější a citlivějším kolorit než je ten Mattisův. To je dobré vědět. Já vedle touhy po kanonicky krásném obraze přiznávám potřebu jeho destrukce. Dlouhodobě mě zajímá hranice mezi krásným a ošklivým. S V. V. Štechem příbuzní nejsme.
Střední uměleckou školu jste absolvoval v Jihlavě. Zde působil – či snad ještě působí – jako pedagog můj přítel a spolužák malíř Ivan Píchal. Zažil jste jej tam?
Ano učil mě. Byl to jeden z pedagogů, kteří byli ochotni zavřít obě oči nad mojí nešikovností v navrhování plakátů log atp. Také jsem mu vděčný za seznámení s tvorbou KW, Antonína Střížka, Jiřího Petrboka a dalších.
Vaše vypjaté obrazy mi připadají „hudební“ svou dramatičností, skladebností a v plánech i prostupností. Vnímáte to také tak a jste si toho vědom? Jakou hudbu, a proč, posloucháte?
To je pěkné, ale mě by to nenapadlo. I když je pro mě hudba důležitá v ateliéru, je to ale spíš kulisa povzbuzující nebo zklidňující.
Souvisí, podle vašeho názoru, ta hudební (nevědomá) rozmáchlost, silná disharmonie, nějak s tím, že se vyjadřujete nejvíce ve velkých formátech? Co vás k tomu vede?
Opravdu mi nepřijde, že by moje obrazy byly hudební nebo rozmáchlé. Zajímá mě organizace prostoru, intenzita kompozice, barevné vztahy a námět, který mě nenechá v klidu. Je pravda, že v poslední době se mi lépe malují plátna nad dva metry, ale to může být jen období.
Připomeňte svá studia na pražské AVU. Vašimi profesory byli Jiří Sopko a Vladimír Skrepl, tedy celkem rozdílné osobnosti. Jak byste je – a jejich přístup k výuce – charakterizoval?
Měl jsem to štěstí, že v ateliéru prof. Sopka a Igora Korpaczowského jsem dostal svobodu pracovat na čemkoli, co mě zajímalo. V ateliéru doc. Skrepla a J. Kovandy jsem díky setkání a konfrontaci se spolužáky, kteří se vyjadřovali jiným než malířským způsobem, musel formulovat, proč já chci malovat. Z mé práce je, myslím, patrný vliv obou ateliérů.
Je znát, že ovládáte malířské řemeslo. Sopko a hlavně Skrepl se v propracované malbě nevyžívají, dokonce bych řekl, že jí ani nevládnou. Nefrustrovalo vás, mladého talentovaného adepta, školeného Píchalem v duchu cézannovské stavebnosti, toto poznání?
On mě opravdu nikdo jako „cézannismu“ neškolil. Skrepl je skvělý radikální umělec a výborný pedagog. Sopka také obdivuji, nedávno jsem viděl jeho monografii a uvědomil jsem si, jaký to musel být v šedesátých letech šok, když se tu objevil. Malba propracovaná být nemusí. Já často vycházím z realistické formy, což ale neznamená, že bych jiné způsoby považoval za horší. Tři roky jsem byl u Sopka, tři roky u Skrepla a oba ateliéry mi daly, co jsem potřeboval.
Na AVU jste byl, když už „strašení“ o konci malby pominulo. To jste měl štěstí. Co si myslíte o takových občasných a vždy zbytečných prognózách?
K.W. jednou přirovnal teoretiky k lidem, co jdou po kolejích za vlakem a dohadují se o tom, zda jel správnou rychlostí, jestli koleje neměly vést jinudy nebo jestli není lepší jezdit autem.
To je samozřejmě hloupé zjednodušení a paušalizování. Pojďme raději konkrétně k vaší malbě. Vy jste se, pokud se namýlím, dříve čistou malbou nezabýval. Používal jste spíše jiné – kombinované techniky. Proč jste se tak rozhodl?
Intenzivněji jsem začal pracovat před patnácti lety. Kombinování materiálů je u mě naopak věc celkem nová (čtyři až pět let). Vyvíjení technologie a experimenty s materiály jsou pro mě zábavou, při které občas objevím i něco co využiji.
Světonázor… možná dnes pro mnohé zprofanovaný pojem, snad i vyprázdněný či alespoň neurčitý. V době moderny, ale i předtím se různé umělecké obory ovlivňovaly, posilovaly, inspirovaly… Zvláště výtvarné umění a literatura (poezie) měly k sobě blízko a reflektovaly společné pocity doby. Jak to vnímáte vy?
Je fakt, že to už bohužel neplatí. Básníků znám doslova pár, spisovatele ani jednoho. Před lety jsem organizoval setkávání umělců v ateliérech. Všem se to, myslím, líbilo. Nepříjemným zjištěním bylo, že velká část malířů špatně snáší kritiku a v kombinaci s alkoholem to někdy byla výbušná kombinace. Myslím, že je dnes těžké najít i společný problém.
No to jistě není jednoduché… A co spolky, skupiny, programy… mají smysl a jisté obecnější kouzlo sdílení nebo se jedná o záležitosti, jež přežité tedy anachronické a naivní?
Mizení skupin a spolků pokračuje možná v souvislosti s orientací k subjektivitě. Vypadá to, že už je passé sledovat obecný ideál, dnes spíš vítězí touha odlišit se. Já jsem si tím samozřejmě prošel také. Sdílení tvůrčích problému a diskuse jsou backroundem mojí práce. V rámci Karlín studios, kde mám ateliér, se nejčastěji setkávám Alicí Nikitinovou a Danielem Pitínem. Pracují odlišným způsobem a díky jejich postřehům z opačných pólů mohu přesněji definovat svoje postoje.
A kdo ještě je pro vás na české scéně inspirativní či jinak pozoruhodný? Jiří Načeradský řekl bych… A dále?
Václav Stratil, Petr Písařík, K.W., Václav Girsa, Jaromír Novotný, Lukáš Karbus, Hana Puchová a zmínění Alice Nikitinová a Daniel Pitín.
Nečeradský byl velmi plodný autor. Nebyl sice příliš sebekritický, ale s výstavami (zvláště retrospektivními) šetřil – a to ač měnil často styly a nazýval se hrdě „prvním českým postmodernistou“. V dnešní době se vystavují mnohdy snad ještě mokré obrazy, vše se hned musí ukazovat a prezentovat bez časového odstupu okamžitě a halasně. Jaké výstavy máte za sebou či před sebou?
Ano, slyšel jsem o velké produkci Načeradského. Já mám nejraději období jeho „běžců“. Momentálně mám před větší výstavou v Nové galerii (říjen 2015) a v roce 2016 mě čeká Třinecká galerie. Z minulých musím vzpomenout tu startovní: v Hunt Castner „Portréty“, pak skupinovou: „Motýlí efekt“ v Rudolfinu nebo „Nejlepší z nejhorších“ v Ostravě.
A jak vám jde prodej? Vypadá to, že letos je „rok Štecha“… Těžko sebe člověk hodnotí a nahlíží v širších souvislostech, ale přesto… máte pro to nějaké vysvětlení? Nezdá se vám, že ceny obrazů máte příliš vysoké?
Těší mě, že má práce odezvu. Jinak moje malování je nákladné a neumím si představit, že bych si na materiál vydělával jinde. Tak to je, součást koloběhu, prodáte dokončenou věc, aby mohly další vzniknout. Ceny jsou už několik let stejné a to proto, že mi tak připadají v pořádku a přiměřené.
To je jistě relativní. Ale nabízíte a prodáváte své práce také na aukcích. Někdo se tomu brání, zpravidla proto, že se obává veřejného nezájmu – neúspěchu – snižujícího kupní (hodnotový) koeficient. Je známo, že řada kupců navzájem „opisuje“ a řídí se podle zájmu ostatních (dokonce dle různých „hitparád“). Poptávka nemusí trvat věčně. Neobáváte se této situace?
Několik kolegů mě před aukcemi varovalo, ale jak to bývá, člověk se musí „spálit“ sám. Já mám z aukcí jen málo špatných zkušeností. Možná zatím. Díky tomu, že se v umění orientuje jen hrstka lidí, věřím, že to opisování existuje. Asi to platí i v mém případě. Zvýšení prodejů jsem zaznamenal potom, co mě nakoupily tři největší české soukromé sbírky. Je mi jasné, že zájem nemusí trvat věčně. Kdybych se však příliš obával, neudělám nic. Jsem vděčný, že se živím tím, co mě baví.
To věřím. Myslím, že tento názor o proměnlivém vkusu názorně „ilustrujete“. Je vám obecně nestálá skutečnost vlastní a v něčem vědomě výchozí?
Čas od času se mi daří vidět pestrost tam, kde dřív byl chaos. Většinou, když si musím udělat odstup od problémů. Rozpor, paradox a absurdita jsou ale v mém slovníku dost frekventované. Takže ano, je to blízko mému vnímání reality.
Vaše obrazy tedy okolní situaci potvrzují a svým přispěním dále umocňují. Poukazujete na to bez přesahů (návodů) k novým (lepším) horizontům, bez ideálů, což je legitimní. Avantgardy se snažily věci posouvat, vy, byť s autorskou licencí, svět konstatujete…
Myslím si, že se mi daří přesněji a svobodněji vyjadřovat svůj pohled. Umění dnes už nemá takový dopad, alespoň ne na takové množství lidí. Já maluji pro sebe a vyvolá-li můj obraz reakci, tak mě to těší.
A co inspirace duchovní (obsahová)? Pracujete třeba i na základě snů, vizí, náhlých vidění? Domýšlíte předem nějaké širší či dlouhodobější celky respektive cykly?
O duchovní inspiraci nic nevím a na základě snů nepracuji. Obrazy buď vznikají podle koláží, nebo kreseb. Jsou to čím dál častěji metafory situací z mého života, ať už z ateliéru nebo mimo něj. Nedá se říct, že bych série vymýšlel, ale také se mi stává zřídka, že by se obrazy nesnesly. Je to jedna série.
Prý jste podáním kdosi mezi Picassem a Baconem – tedy bořitelem (konstruktérem) a realistou (deformátorem). Jedná se u nich vcelku o čistý modernismus bez přílišných citací. Historie je v nich patrná spíše v námětech. Postmodernismus spíše jen kombinuje dříve dosažené mety a maximalizuje. Nietzschovy „věčné návraty“ v praxi… Ostatně, v hudbě je to ještě názornější… tedy jakási z nouze ctnost… Ale co bude nebo by mohlo následovat dál?
Nejsem si jistý, v čem bychom dnes mohli být radikálnější. Mými idoly jsou opravdu hlavně modernisté. Postmoderna je právě o absenci velkých témat. Je to ale asi součástí komplexnějšího problému, situaci v umění chápu jako důsledek.
Je tedy čas hybridů a malých úkolů neboť velká gesta se nenosí či těžko nalézají? Lze se někam posunout?
Právě začínám sérii obrazů a objektů českých výloh. Přežívání postsocialistické estetiky je možná bizardnější než předešlé téma hybridů, kterému jsem se věnoval pět let. Jsem rád, že se dostávám k civilnějším motivům, které mají přesah k dokumentu popu i ready made. Nejde mi o velká gesta, ale přirozené téma.
Budiž. Tedy: ve vaší malbě jsou zjevné či zastřené střety, problémy, konfrontace, ironie, erotiky, relativizace hodnot… Užíváte si vůbec života?
Musím se přiznat, že stoprocentně si čas užívám se svým synem, potom v práci a dál už je to horší…
Na jednom vašem obraze se setkává Hurvínek s Kristem. Co si mám o tom myslet? Třeba, že Hurvínek byl vašim dětským idolem?
Protiřečící si motiv a forma nebo fragmenty dvou motivů, které si odporují, používám v rámci gradování intenzity. Hledám námět, který mě udrží v napětí, abych se mohl dál učit, jak vystavět obraz. Účel světí prostředky. Malba je v první řadě vizuální informace.
Kromě falických motivů zde vidím například zuby cenícího paviána. Jak to máte se symbolikou?
Symboliku zneužívám stejně jako řemeslo. Neberu ji vážně.
Malujete v nějakém vytržení (naštvání, spočinutí) nebo druhý den v ateliéru obraz korigujete a racionálně stavíte? (E. A. Poe například dle svých slov Havrana, slavnou strašidelnou báseň pečlivě a vědomě vážil a brousil).
To většinou závisí na velikosti a komplikovanosti obrazu. Dřív jsem maloval obrazy na jeden zátah. Dnes mi technologické know-how dává možnost hledat nejpřesnější formu i několik měsíců. Často maluji pět až sedm obrazů najednou. Žádné vytržení už nezažívám. Jde o zcela vědomý proces čištění, zpřesňování. V ideálním případě nemohu nic přidat ani ubrat.
Mutant, hybrid, mizení identity, broušení formy… co s tím? Není to varovné a zneklidňující?
Byl jsem přesvědčený, že schopnost překvapit je nejdůležitějším rozměrem obrazu. Už si tím tak jistý nejsem. Mám rád horory a sci-fi. Chtěl jsem obrazy, které jsou fúzí klasické formy a, řekněme, úpadkového motivu. Varovné mi dnes připadá to, že to často působí jen jako ozvláštňování. Není pro mě už tak podstatné se odlišit a zaujmout, prioritou je přesnost, svoboda a intenzita.
V mnohém se naše společnost (i nastupující umění) podobá „pozdní době“ (Václav Bělohradský), tedy závěrečné fázi většího časového a vývojového cyklu. Paralelu můžeme najít v Říši římské i pozdějších impériích. Vnímáte to také tak? Co u vás převládá? Pesimismus nebo mírný optimismus?
Téměř nesleduji co se děje ve světě a tak se ke mně dostanou jen výrazné zprávy. Ty bohužel potvrzují teorii zmíněného Bělohradského a dalších. Nevypadá to tedy moc optimisticky.
Je vám 35 let, to je tedy věk, kdy oficiálně (podle Unesca) končí mládí. Jak se cítíte a kam směřujete? Víte to nebo vše necháváte plynout?
Mám rád větu z textu kapely Sex pistols: „Nevím, co chci, ale vím jak toho dosáhnout.“
Radan Wagner, pro Revue Art, 2015
Diskuze k tomuto článku