Adam Štech (1980) studoval pražskou AVU v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla v letech 2001 – 08. Již v roce 2011 se stal laureátem Ceny kritiky za mladou malbu a od té doby si jeho tvorba vehementně říká o pozornost. V souvislosti s tímto projevem a tvorbou jeho podobně zaměřených generačních souputníků se objevuje souhrnný termín: neomoderní malba. Takto se dnes konfrontuje s odkazem ismů první poloviny 20. století – je nevyzpytatelnou kombinatorikou. Je dalším krokem následujícím po jakémsi bodu nula – po všedním, zpravidla „fotografickém“ realismu posledních let. Práce nově příchozích nabývají na dramatičnosti a nepravděpodobnosti. Vzniká směs mnohdy protichůdných citací minulosti (moderny) od expresionismu až po surrealismus („náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“); dnes však již obroušené hrany původních šoků zůstávají nadále omleté díky postmoderní a vše dovolující lekci. Štech je mistr hybridů složených z „již někde viděných“ výjevů či jejich fragmentů. Malba se však tentokrát nerodí z přetlaku podvědomí, tušených archetypů a vcítěných rovin symbolů. Štechova plátna opět „přežvykují“ danou realitu i moderní vývoj její umělecké reflexe – cosi připomínají (to vždy zaujme a navede), ale přes podobnost jsou přeci jen jiné a to díky pokročilé době i zkušenosti („nikdy nevstoupíš do stejné řeky“). Malířovy působivé kompozice tedy nenesou vědomě či dokonce cíleně určitou a čitelnou zprávu – ulpívají spíše a dobrovolně na povrchu simulujíc tak trvající zahlcení vizuální informatikou, hodnotovou rezignaci a zoufale pohyblivé ukotvení… Přesto jsou čímsi jednoduché, sdělné a přijatelné. Každopádně jsou neklidné, místy rebelující. Pestrá a mnohdy peprně zvrhlá ingredience, obrazně řečeno, plave na hladině instantního nálevu, jehož výslednou chuť si má každý spotřebitel dotvořit dle vlastní nátury a receptury. Kategorie krásy a ošklivosti, identity a anonymity, duchovnosti a formálnosti, banálnosti a originálnosti, spontánnosti a koncepčnosti, víry či odevzdanosti, putování či bloudění… to jsou nyní a zde relativizované polarity předložené k novému dotazování i posuzování. Ostatně, mnohé z těchto otázek zodpověděl samotný umělec v následném rozhovoru, když jsme se „oťukávali“ v jeho karlínském ateliéru.
Na vašich obrazech zpravidla probíhá svár, neklid, pohyb… Místo zřetelnosti zde dominuje jistá nezakotvenost, příběh (kompozice) je tříštěn a přehlušen, zastírán; brání se jednoznačnosti. Logika, stavba a přehledná gradace se vytrácí v jakési struktuře dílčích zákoutí a střetů, vše se zde různě prolíná či umocňuje – oko pozorovatele těká. Nic vám, zdá se, není „svaté“. Umělec bývá, je-li poctivý, promítnut do svého díla. Jaké jste měl dětství, dospívání a hledání? Rodinné zázemí?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku