Andy Warhol (1928 – 1987) je zdejší připomínkou umělcových nedožitých pětaosmdesátin. Letos probíhá na mezinárodní scéně několik akcí – největší je patrně asijské turné jeho výstav včetně Číny. O to těžší bylo získat pro Hlubokou kvalitní širokou kolekci. To se však zdařilo. Za přísných provozních podmínek (jízdárna musela být vůbec poprvé zastíněna před denním světlem a opatřena speciálními reflektory) vznikl nápaditý stylový prostor připomínající neklidnou epochu. Vstoupíte-li po růžovém koberci dovnitř sálu, naskytne se vám bohatá podívaná na dlouhý čas. Za zvuků legendárních Velvet Underground (které Warhol objevil a dále inspiroval) zde běží filmy z nahrávání a koncertování, vystaveno je také autentické umělcovo sako a další osobní věci. K mání jsou četné publikace (včetně mimořádné: Andy Warhol a Československo) či drobné suvenýry. Na připraveném sítotiskovém stroji si můžete vlastnoručně vytisknout warholovské tričko, opájet se blyštivými stanioly, skvělou nákladnou adjustací a celkovou nápaditou instalací.

Základem expozice jsou samozřejmě rozměrné práce na papíře. Nechybí slavné motivy: květiny, Cambellovy plechovky, nápoje Perrier, prací prášky Brillo či portréty slavných osobností: Elizabeth Taylor, John Lennon, Marylin Monroe, Debbie Harry, Mao, Lenin, Depardieu… Nejcennější je v tomto směru ucelená kolekce podobizen slavných Židů 20. století. V typicky barevné plošné stylizaci jsou zde například zastoupeni: Franz Kafka, Martin Buber, Albert Einstein či Sigmund Freud. Výstava je také unikátní neobvyklým sítotiskem Variace na renesanční téma – sv. Jiří s drakem.

REKLAMA

Warholův život byl, stejně jako jeho práce, uměleckým a notně promyšleným dílem. Stříbřitá paruka, nánosy make upu, neměnné černé oblečení, v ruce nepostradatelný polaroid či snímající kamera – postava – ozdoba těch správných newyorských večírků. Warhol byl na veřejnosti spíše mlčenlivý a jen zaznamenávající pozorovatel („Fotografie je víc než skutečnost,“ prohlašoval). V soukromí se stával zvrhlým voyerem, vyhledávajícím vše neobvyklé a šokující. Jako člověk byl uvnitř složitý a záhadný, milující syn žijící se svou matkou Julií i rebelující homosexuál. Osobnost to byla dle svědků nekonvenční i pověstně spořivá, překračující snad veškerá tabu, ale dychtící umanutě po slávě, uznání a přízni společenské smetánky, kterou tak ochotně portrétoval. Místo jídla a pití raději polykal prášky (obetrol, druh metamfetaminu). Usídlil se v nevábné bývalé požární zbrojnici (nazvané Factory), obědval či spíše vysedával však s Onasisem, Marií Callas či Salvatorem Dalím.

Od roku 1952, kdy měl svou první samostatnou výstavu v newyorské Hugo Gallery, se začíná jeho hvězdná kariéra naplňovat. Média a obchodníci s uměním rychle vycítili velký potenciál. Warholův mikrokosmos se stal součástí chaotického amerického makrokosmos. Šedesátá léta přinášela nebývalé změny a možnosti na všech frontách. Bující materialistická kultura se prolínala (či střetávala) s revolučními ideály. Warhol vyhmátl ohnisko nového zbožštění: namísto Krista na kříži nabídl Marylin Monroe na ploše obrazu. Sám autor se stal ikonou. Jeho sláva netrvala pověstných patnáct minut, ale od roku 1962 do roku 1987. A po jeho smrti stále trvá a nabývá na síle. Stal se mužem, který nevěřil v nic a neměl prý citové vazby k nikomu, jen k vlastní matce. Osobní totožnost hledal v zrcadle tisku a společenského uznání. Byl samotářem, ale potřeboval kolem sebe lidi. Stal se odrazem umělohmotné doby. Vytvářel sám sebe bez hlubších odkazů. Idolem mu byl od dětství Pepek námořník a James Dean. S jeho: „Žij rychle, zemři mladý, ať po sobě zanecháš mrtvolu k světu“ se ochotně ztotožňoval. Warholův magický realismus či pop art se trefil do své doby.

Výstava na Hluboké nad Vltavou ukazuje Warhola jako umělce, který zasahoval do různých oborů. Kromě nekoukatelných dlouhometrážních statických filmů se věnoval také plakátům či obalům gramofonových desek. Jeho záběr byl široký: od Čajkovského Labutího jezera až po Sticky Fingers od Rolling Stones. V roce 2008 vyšla konečně kniha kompletně mapující tuto výtvarnou činnost. Ta byla vodítkem pro autory současné expozice. Vznikla tak jedinečná výstavní kolekce, nemající dosud ve světě obdoby.

Za pozornost stojí také méně známé sítotisky s ponurou tématikou. Warholův bezstarostný životní i pracovní rozlet byl fatálně poznamenán neblahou událostí. Zlatá šedesátá končí atentátem. Král pop artu byl postřelen radikální feministkou Valérií Solanisovou. Otřesen a zaskočen dočasně odmítá tvořit – dokonce prodává svá síta (z nich pak vzešly některé nesignované tisky, které jsou na výstavě také zastoupeny a někdy vzbuzují mediální diskuse o pravosti). Roku 1972 se Warhol vrací k práci. Náměty jsou už však jiné: elektrická křesla, ostré nože, dopravní nehody, osamělé lebky… Je fascinován mementem smrti a odvrácené strany života. Andy Warhol umírá po banální operaci žlučníku 22. února roku 1987 ve věku padesáti osmi let.