Singer absolvoval studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, aby pak prošel nejrůznějšími zaměstnáními a životními zvraty. Před léty se rozhodl k riskantnímu kroku. Dal se na „volnou nohu“, aby se mohl věnovat výhradně výtvarnému umění. Dnes je uznávaným a renomovaným malířem – solitérem stranícím se neosobním aktuálním tendencím. Vždy věřil především sám v sebe, nebývalou fantazii a rozhodné nasazení. Jeho erudice a schopnost sebereflexe mu umožňuje vlastní vhled a kontinuální, až posedlou práci. U příležitosti jeho výstavy, která potrvá do 19. května, jsem se svým kolegou a dlouholetým přítelem udělal následující rozhovor.

Tvoje výstava nese název Argonauti. Jak ses k tomuto tématu dostal?

Nakladatelství Argo mne vyzvalo k ilustracím spisu Apollóna Rhodského Argonautika.

REKLAMA

Jak jsi k ilustraci přistupoval – do jaké míry ses nechal ovlivňovat daným textem?

Prvotně se mi text jen tak ilustrovat vůbec nechtělo. Přímo se mi to protivilo. Přece jsem cítil, že se jedná o výzvu, o hozenou rukavici. A tak jsem skočil přes mantinel a dobruslil si pro ni….

Já nemám ilustrace příliš rád. V dětství mě zajímaly, ale s přibývajícím věkem mě v knihách stále více vadí a omezují mou představivost. Jak jsi na tom ty?

No právě. Jsem na tom úplně stejně. Rozhodl jsem se ale, že svými obrázky vytvořím jistý paralelní svět, který bude rovině textu odpovídat pouze částečně. A v mnohém ji přesahovat a to třeba do výšky až nebetyčné. Když si představíme, že jsou třeba současní průzkumníci vesmíru, kosmonauti, také takovými argonautickými dobrodruhy…

Práce na knize tě přeci jenom obohatila, jak je vidět na výstavě obrazů. V čem?

Tak za prvé jsem musel značně zpomalit životní tempo. A to zejména to, které se odehrává v hlavě. Text, než přijdeš na to, jak jej číst, je docela náročný až odtažitý. Když se jím prokoušeš, zvolna k tobě přijde to „za druhé“. A sice, že k tobě začnou víc a víc promlouvat jednotlivé obrazy, až máš nakonec pocit, že je ti psán přímo na míru a na tělo.

Výstava v letohrádku Hvězda se svou centrální kompozicí se hodí do této magické architektury. Jak jsi ji tedy koncipoval?

Nikdy neumím výstavu příliš chystat dopředu. Pro mne je to takový skok do vody. Uslyším o nabídce, zavřu oči a skočím do práce. Vyzyvatelé mi často posílají plány a rozpis prostor atd. Na takové se většinou ani nepodívám a jedu.

Jeden z nejpůsobivějších obrazů (portrétů) v ústředním prostoru se jmenuje Na vsi. Shodneme se v tom? Umíš to sám s odstupem posoudit?

Ten obraz mám skoro z celé výstavy nejraději. Bude znít hloupě, když řeknu, že je nejvíc upřímný? Jenomže jinak chápe takovou kategorii divák. Z jiné strany to zas vidí tvůrce-„profík“. Ten musí opravdické sdělení doslova vyvzdorovat na technice a materiálu. Copak je plátno anebo barva, stejně tak kompozice a jiné, nějak samo od sebe opravdové? Polidštit to celé musí tvůrce. Z nehybné, mrtvé, nicneříkající a sám děs čirou prázdnotou působící hmoty vyvzdorovat cosi živoucího, od sebe sama, abychom se přidrželi Aristotelovy definice boha-tvůrce, se pohybujícího.

Jaký je vlastně v tvých obrazech podíl osobních zážitků a smyšlených situací či příběhů? Liší se to obraz od obrazu?

Neliší. A jestli ano, potom jenom v poměru. Plus mínus nějaké to procento. A jeho promile….

Obrazy vznikají spontánně nebo podle kreseb či skic?

Myslím, že divák, který dokáže uvažovat podle vlastních dispozic, odhadne brilantně, jak se věci mají. Moudrému napověz….

Je malování dřina nebo zábava? Tvé obrazy mi přes některá dramatická témata (například Úzkost) připadají pozitivní či alespoň hravě ironická…

Není to ani jedno a ani druhé. Malba tu s námi, přese všechna lidská a povýtce osobní dramata, pořád zůstává. Někdy se zdá, že situaci komplikuje, podruhé zase něčemu pomáhá.

Když se často sejdou odborníci na slovo vzatí, výsledkem jejich disputace jsou často úplné kraviny.

Ohlížíš se na diváka? Jdeš mu nějak vstříc nebo si vše musí dekódovat sám?

Diváka v žádném případě nepodceňuji, naopak plně důvěřuji jeho schopnostem. Přímo se jim odevzdávám.

​Zajímá tě (odborná) kritika či názory kolegů?

Ne víc a ne méně, než jakýkoli jiný lidský ohlas. Jde o jediné: je-li dostatečně opravdový, tj. z jaké hloubky (úrovně) vychází. Když se často sejdou odborníci na slovo vzatí, výsledkem jejich disputace jsou často úplné kraviny. Když za těmi odborníky přicházejí jejich dívky, ženy a manželky, bývá to už lepší. Anebo mnohem horší.

Výstava nabízí téměř sedmdesát obrazů z posledních dvou let. Jsi pracovitý až posedlý. Chceš či potřebuješ malovat každý den?

Jezusmarjá, je snad posedlý sklenář, který musí denně nařezat xy čtverečních metrů skleněných tabulí? Horník, fárající denně do šachty a z šachty? Barový pianista, obhospodařující podniky ve zvoleném revíru? My všichni jsme a nejsme stejně posedlí. Či zoufalí. O umělci se nějak předpokládá, že se líbá či souloží s múzami, pak si, čas od času, od těchto rozkoší odpočine a tvoří, což je mu slastí ještě větší a pohodlnější, než ty činnosti předchozí. Za tenhle obraz mohou lidské předsudky, které se jmenují biografie či životopisné filmy produkované laboratořemi v Hollywoodu a podobně. Je to všechno velice smutný, nereálný a trapný omyl, který už sám od sebe ukazuje, jak si na tom ve skutečnosti stojí lidský mravenec se svojí kreativitou. Respektive představou o ní….

Poznáš, kdy je obraz hotový? Přemalováváš, ničíš, vyřazuješ?

Velice dobře v současné své situaci poznám, kdy je hotovo, kdy ne a co všechno je třeba ještě dodělat. Obrazy už v žádném případě nekazím ani neničím. Za to může jeden tisíc jepičích životů, které jsem strávil v puchu ateliérů s malbou, malbou a zase jenom malbou. Bylo by ji možné doskládat do šířky a výšky nějaké mezopotámské pyramidy.

Vidím, že nepřehlédnutelné podpisy v prostoru malby hrají pro tebe důležitou roli. Dokonce je měníš: Sígr, Singer, Michal… Jak je to?

Tak jak říkáš a vidíš… ​

Loučíš se s (prodaným) obrazem snadno nebo ztěžka?

Tahle otázka je mi už tak často kladená, že už sám nevím, jak se v tom vyznat. Malování miluju a je pro mě zvláštní a pozoruhodnou formou lásky, kam patří i ryze tělesný pohlavní akt se vším, co člověku přináší. Tomu odpovídá i situace „po“. Není to, co děláme předtím a potom vyloženě trapnou záminkou? Nebo je vrcholně hloupé právě to uprostřed? Za vášeň k malbě se někdy vyloženě stydím. A častěji ještě za ty obstrukce, které celý akt provázejí.

Tvé současné obrazy se liší od těch předchozích především způsobem malby. Zmizely nánosy a přímo haptické hmoty, také kompozice jsou plošnější. To se změnilo s tématem? Nebo se vědomě a programově vracíš ke svým začátkům?

Vůbec nevím. Je tak těžké získat od toho celého odstup a posoudit, co se vlastně děje. Na takovou otázku bych uměl odpovědět až skrze nějakou pořádnou retrospektivní výstavu. Přičemž by asi můj názor nebyl o moc víc zajímavější než kohokoli jiného.

Především barevnost je výraznější a nekompromisnější…

Práce holt musí odsejpat. Kdo rád dělá, ten se s tím také nemaže. Nematlám už barvy po paletě, nabírám je rovnou z plechovek…

Proč si začal své obrazy dávat do dekorativních rámů?

Jde o úplně normální posun ve vývoji. Moderní umění je často přespříliš nedbalé a odfláknuté a to i po materiálové stránce a vzhledu. Začínám to úplně nesnášet. Člověk se třeba zajde podívat na kolekci svých oblíbených dada či pop artových umělců. A úplně se zhrozí žloutnoucího novinového papíru, z něhož vytvářeli své, kdysi tak třeskuté, koláže. Když jsem tohle viděl naposledy v Centre Pompidou v Paříži, zařekl jsem se: už nikdy! A tak jsme se do toho s mým společníkem pořádně obuli. Dal jsem mu v tomhle zelenou, protože má na podobné věci talent takřka nedostižný…

Na naší výtvarné scéně jsi jistým solitérem. Sleduješ, co se děje kolem?

Nemám na to vůbec čas.

Ani tak diskutovanou výstavu v Rudolfinu pod názvem Nightfall? Tam je tedy dost temného v mezinárodní sestavě. Snad je to o konci světa… Místo aby nabídli malíři cosi jako nadějnou předzvěst, ještě umocňují současnou „blbou náladu“…

Neviděl, ale umím si to představit. Jedná se o starý, dobrý a známý trik: umění se redukuje na schopnost se za něco schovat.

Jsi nezvykle zběhlý ve filozofii, tvým oblíbencem je Herakleitos. Proč právě on? Jak moc by měl být malíř inteligentní, vzdělaný, sečtělý? Hraje to roli v tvorbě? Není to na překážku?

Nejsem tak zběhlý ani sečtělý. To je jenom zdání, které, jak známo, klame. Běžný čtenář anebo návštěvník filozofického semináře by mi dojista dal na frak. Děje se ale ta věc, že vytvářím vlastní svět. Něco jako Presleyland, Gottland, Jacksonland a další. Na trochu náročnější rovině z toho někteří lidé bývají v šoku. Protože jsou zvyklí na showbyznysové kokotiny. Neumějí si představit, že podobné věci člověk ze sebe souká jako pavouk ze svého zadku. Z životní nutnosti a – z nouze. Myslím, že sám veliký a temný myslitel ze starořeckého Efesu na tom nebyl ani moc jinak. Málokdo rozuměl jeho myšlení z údivu a šoku: kde a proč jsem se tady vzal? Co mohu udělat s celým tím průšvihem vlastní oddělenosti? Se ztrátou přirozené a odvěké harmonie? Jak zpívá a veršuje Bob Dylan: „…NIKDE TU NENÍ DÍRA, KTEROU SE DÁ ODEJÍT“. Ale každý ji hledáme. Někdo nevědomě a skrytě, třeba tak, že si každý den pustí televizi či sleduje pohyb akcií na burze či výsledek zápasu nějakého derby. Jiný jde do toho víc a na dřeň. Nespokojí se s jen tak nějakou z nabízených odpovědí a návodů. Hledá po svém, strká tam sám hlavu a třeba do té díry, kterou čas od času projede ostrá čepel gilotiny.

Co plánuješ dále?

Dál plánuju přesně to, co vůbec nejde naplánovat a kam zdaleka nesahá moje představivost. Vrátím se ale tímto k Herakleitovi, který praví: „Kdo nedoufá, več nelze doufat, nenalezne. Neboť je to skryto a nepřístupné.“

Umíš odpočívat a třeba i nemalovat?

Toto je alfou a omegou lidských činností. Které jsem například odkoukal od vrcholových sportovců.