V těchto dnech probíhá v Trafo Gallery výstava malíře Františka Matouška. Ten se od ostatních umělců výrazně odlišuje originální technologií drhání džínoviny, kterou nahrazuje malířské plátno. Výstava představuje autorovu krajinářskou tvorbu v plenéru, ale i novou sérii portrétů.
Nejzřetelněji se tendence v Matouškově tvorbě odráží v obrazech zachycujících buď přímo blízké osoby, jako například v případě jeho dětí na velkých formátech cyklu Kindertherapie (2011), či míst, která navštívil a má k nim důvěrný vztah (brooklinské pobřeží Coney Isladu, Benirras Beach na Ibize). Přímo deníkový charakter pak vykazuje skoro abstraktní krajinářská série z povodí Berounky, kam chodil malovat během lockdownů prvního pandemického roku, což ještě zdůrazňuje na den přesná datace každého z dokončených pláten.
Dalším, na první pohled už trochu méně zřejmým způsobem je zpodobování více či méně známých osobností, s nimiž se z různých důvodů identifikuje, nebo k nim naopak cítí despekt. Autor tímto způsobem dotyčnému neskládá hold, ani si s ním nevyřizuje účty. Vnímá svůj model spíš jako symbol nebo ztělesnění nějakého principu či osudu.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku