V těchto dnech probíhá v Trafo Gallery výstava malíře Františka Matouška. Ten se od ostatních umělců výrazně odlišuje originální technologií drhání džínoviny, kterou nahrazuje malířské plátno. Výstava představuje autorovu krajinářskou tvorbu v plenéru, ale i novou sérii portrétů.

Nejzřetelněji se tendence v Matouškově tvorbě odráží v obrazech zachycujících buď přímo blízké osoby, jako například v případě jeho dětí na velkých formátech cyklu Kindertherapie (2011), či míst, která navštívil a má k nim důvěrný vztah (brooklinské pobřeží Coney Isladu, Benirras Beach na Ibize). Přímo deníkový charakter pak vykazuje skoro abstraktní krajinářská série z povodí Berounky, kam chodil malovat během lockdownů prvního pandemického roku, což ještě zdůrazňuje na den přesná datace každého z dokončených pláten.

Dalším, na první pohled už trochu méně zřejmým způsobem je zpodobování více či méně známých osobností, s nimiž se z různých důvodů identifikuje, nebo k nim naopak cítí despekt. Autor tímto způsobem dotyčnému neskládá hold, ani si s ním nevyřizuje účty. Vnímá svůj model spíš jako symbol nebo ztělesnění nějakého principu či osudu. 

REKLAMA

Třetí možná nejdůležitější souvislost mezi uměním a životní zkušeností je u Františka Matouška zakódovaná přímo v originální technologii. Ta je natolik výjimečná, že se stala doslova synonymem jeho tvorby. Jedná o kombinovanou práci s džínovinou, kdy už sama podložka, na níž obvykle vytváří obraz pomocí precizního vytahování bílých nití z textilní osnovy, které doplňuje malebnými zásahy, představuje zásadní významotvorný faktor. Během minulého režimu, kdy vyrůstal, totiž džíny představovaly nedostupné oblečení s téměř politickým nábojem, které bylo kromě stylu rovněž vyjádřením určitého postoje. Už když je měl někdo na sobě, bylo jasné, že musí být ze Západu, tedy nepřátelské a zapovězené zóny oddělené ostnatým drátem a neslučitelné s profilem socialistického člověka.

K výstavě vychází dvojjazyčná publikace doplněná o úvodní slovo kurátora Radka Wohlmutha a rozhovor Marie Bordier s autorem, z něhož přinášíme ukázku:

PROSTĚ TO NEJDE ZASTAVIT

Malíř František Matoušek o beznaději normalizačních let, jednom rozhodujícím telefonátu a nejkrásnějších obrazech, které nikdy nevzniknou.

Z oken ateliéru v pátém patře letenského činžáku jsou oblaka na dosah. Je horký jarní den a místnost plná obrazů. Jsou tu velkoformátové portréty Geraldiny Chaplin, malířových oblíbenců Pissara, Seurrata a Signaca (a také autoportrét stylizovaný do podoby Signaca s vycházkovou hůlkou), do očí nám v několika verzích upřeně hledí i Hitlerův ministr propagandy Goebbels. A vedle toho krajiny –nadčasové a uklidňující mořské horizonty z ostrova Ibiza nebo newyorského Coney Islandu, k nimž se výtvarník vytrvale vrací. Nad vchodem do místnosti visí křížek, dvě malá dřívka ručně spojená drátkem. „Vidíte, toho si tu skoro nikdo nevšimne,“ říká tichým hlasem František Matoušek. Vytvořil si svébytný autorský styl: pracuje s protrhávanou džínovinou, kterou domalovává a přestříkává barvami. Od devadesátých let je výraznou součástí české výtvarné scény a jeho dílo je zastoupeno v nejlepších tuzemských sbírkách.

Pojďme začít zostra: kde se tu vzal Joseph Goebbels?

Mnoho let mě ubíjí, že se ve veřejném prostoru pohybují lidé jako Ovčáček nebo Okamura. Že si jejich demagogické kecy necháváme jako společnost líbit. Teď k tomu přibyl soudruh Lavrov (náš rozhovor proběhl během třetího měsíce Putinovy agrese na Ukrajině). Všechny tyhle charaktery pro mě zosobňuje Goebbels. Jsem politický člověk, vždycky jsem obdivoval skupiny jako Pode Bal nebo Ztohoven, které se dokázaly perfektně vyjadřovat k aktuálnímu dění. Sám jsem se o to také snažil, ale nikdy mi to nešlo. Teď se ve mně něco zlomilo. Kladu si otázku, jak by se současní propagandisté a populisté chovali, kdyby měli stejnou moc a stejné možnosti jako ve své době Goebbels.

Aktuálně se zabýváte portréty malířů, jako je Camille Pissarro, Georges Seurat a Paul Signac. Proč právě tahle trojice? 

Začalo to Pissarrem. Četl jsem vynikající knížku Doma ani sou (tedy Doma ani halíř). Jsou to Pissarrovy autentické dopisy synovi do Anglie. Mimo to, že ho pořád peskuje a poučuje, jsou tam skvělé postřehy k současnosti, pořád žehrá na svůj těžký osud umělce, píše o nespolehlivosti galeristů i sběratelů, našla by se tam spousta analogií s dneškem. Pod vlivem té knížky jsem udělal několik jeho portrétů. Obdivuji také Seurata, mimo jiné pro jeho fanatické zaujetí uměním. Inspiroval mně také k malování lodí.

Hraje v tom roli pointilismus? Podobně pracná a zdlouhavá metoda jako to vaše protrhávání?

Vůbec nejde o metodu, ani třeba o Seuratovu pozoruhodnou teorii barev – ten inspirační zdroj je pro mě především jeho zarputilost a solitérství, a pak perfektní kresby. Kdybych měl vybrat nejlepší kresby v dějinách umění, byly by to nejspíš ty jeho. A co je mi blízké: ačkoli maloval i v plenéru, nebyl to intuitivní malíř, spíš své obrazy složitě konstruoval. Já se také necítím jako intuitivní umělec, taky musím obrazy nejdřív vymyslet a sestrojit. Na druhou stranu plenér tenhle racionální přístup kompenzuje, proto ho mám tak rád. Venku v přírodě se mi občas stane, že na pár sekund úplně zapomenu na svět kolem, že se na chvilku ocitnu zcela bez myšlenky.

Na vašich plátnech v poslední době přibylo hodně zlaté barvy. Kde se vzala?

Zlatý sprej jsem používal už kdysi na AVU, teď jsem se k němu po letech vrátil. Přišlo mi to vtipné i ve spojení s Trafo Gallery, starou Trafačkou, která pro mě znamenala street art a graffiti, tedy sprej. Zlatá barva souvisí s mými portréty Geraldiny Chaplin z filmu Starý dům uprostřed Madridu. Saura, Godard, Truffaut, Bergman, 60. a 70. léta, to pro mě byly zlaté časy kinematografie. Používám zlatou i proto, že intenzivně kontrastuje s modrou. Moje poslední obrazy vznikají často jako diptychy: nejdřív protrhám obraz do džínové látky a pak ji použiju znovu jako šablonu – obraz skrz ni přestříkám na druhé plátno. Vznikají tak dvojice, které spolu souvisí i nesouvisí – na výstavě budou vystavené v dialogu.

Čím vás uhranul Saurův Starý dům uprostřed Madridu?

V mnohém se mě dotýká. Odehrává se ve Španělsku za Frankova režimu, už tím je mi blízký, protože jsem vyrůstal za komunismu a tu represivní atmosféru si intenzivně pamatuju. Film je o malé dívce Aně, které předčasně zemře matka – tu hraje Geraldina Chaplin. Ona se s tím těžko vyrovnává a matka se jí zjevuje v různých životních situacích, ve snech i během denního snění. I v tomhle je nějaká paralela, taky jsem přišel o matku předčasně, sice ne v dětství, ale ve dvaadvaceti. Máma zemřela, když jí bylo 47, ale předtím měla dvanáct let roztroušenou sklerózu. Když zemřela, zjevovala se mi jako Geraldina Aně.

Zaznamenával jste si matku už během jejího života?

Ne, její portréty vznikaly až zpětně podle fotek. Já šel na akademii až v roce 1993 a máma umřela v roce 1990.

Vyrůstal jste za tuhé normalizace na moravském maloměstě. Jaký jste byl kluk? 

Totální loser. Tady mám fotku (ukazuje snímek floutka ve svetru s delšími vlasy), učil jsem se blbě, takže jsem ani žádnou střední školu neměl. Vyučil jsem se písmomalířem a lakýrníkem, prostě dělnická třída. Žili jsme v Boskovicích, což byla bašta komunistů – vlastně jediný můj sen byl odtamtud vypadnout. Když už jsem začal vnímat politické souvislosti, dopadla na mě ta šílená beznaděj.

Kreslit jste si začal sám od sebe, nebo vás k výtvarnému umění někdo vedl?

Vůbec nikdo a taky mě v tom nikdo nepodporoval. Moje první kresby, to byly takové nesmělé obkreslovačky Michelangela nebo Bruegela podle knížek z Odeonu. Ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, táta to nechápal a neuznával, žádné kresby mi taky z dětství nezůstaly. Já byl dítě ulice, na žádnou výtvarku jsem nechodil.

Vyučil jste se jste písmomalířem a lakýrníkem. Byla vám tahle zkušenost v životě k něčemu?

Ne. Učňák byla totální ztráta času a šikana, mistři na nás řvali, protože jsme měli dlouhé vlasy, a nám byli v těch šestnácti sedmnácti pro smích… V tomhle mi přijde úplně přesný film Ondřeje Trojana Občanský průkaz. To bylo moje dospívání. I s tím, jak se všichni báli vojny – a pak tam někteří stejně skončili.

Vy jste generace, která tu bezvýchodnost normalizace slízla opravdu s celou parádou.

Je to tak. A z rádia nám k tomu zpíval Gott. (směje se)

Naštěstí revoluce přišla, když vám bylo dvaadvacet. Jak jste ji prožíval?

Už když jsem přišel z vojny v osmdesátém osmém, začal jsem jezdit do Prahy na svoje první demonstrace, s kamarádem jsme podepsali Několik vět. Nechci si hrát na velkého revolucionáře, ale ono skutečně až do listopadu 89 nebylo jasné, jak to dopadne.

Tehdy jste zamířil do Prahy. Jak jste naložil s možnostmi, které nová svobodná éra nabízela?

V té době jsem už věděl, že bych strašně rád studoval na AVU. Líbilo se mi, jak odtamtud Milan Knížák vymetl všechny staré struktury a začal úplně od nuly. Jenže já byl kluk z maloměsta bez maturity, vůbec jsem nevěděl, jestli se tam můžu přihlásit. Dal jsem si čtyři piva na kuráž, našel v telefonním seznamu Knížákovo číslo a normálně mu zavolal. Napřed to vzala jeho žena a říkala, že si hraje s dítětem, ať zavolám za chvilku. Tak jsem deset minut počkal, pak už to zvedl Knížák a já se stydlivě zeptal, jestli bych se mohl přihlásit na akademii, přestože nemám žádnou uměleckou střední školu ani žádnou průpravu. No a Knížák zareagoval: Já taky nemám maturitu, vůbec neváhejte a nebojte se, pošlete svý věci, my se na to podíváme a uvidíme. Mluvil se mnou úplně normálně, v podstatě mi tenhle telefonát zachránil život. Poslal jsem ukázky prací, dvakrát mě nevzali, napotřetí to vyšlo. To byl rok 1993.

(celý rozhovor naleznete v nové publikaci Františka Matouška, kterou si můžete objednat ZDE)

Komentovaná prohlídka výstavy se uskuteční 3. srpna od 17:00. V rámci výstavy bude v sobotu 16. července od 14.00 do 17.00 uspořádán také dětský workshop, kde si děti vyzkouší práci s džínovinou.

Kurátorem výstavy, která potrvá do 7. srpna 2022, je Radek Wohlmuth.

Více informací na www.trafogallery.cz

foto: Trafo Gallery