Patří k nejvýznamnějším českým fotografkám, vystavuje u nás i ve světě. Veřejnost zaujala snímky ženských aktů nebo vězňů ve Valdicích. Byla modelkou Jana Saudka nebo Tona Stana, podílela se na porevolučních aktivitách našeho kulturního dění, vytvořila řadu pozoruhodných fotografických cyklů. Na apríla oslavila své 60. narozeniny a připravuje další projekty. Po letech našeho setkávání v různých časech i konstelacích jsme spolu konečně také udělali „vzpomínkový“ rozhovor pro magazín Pátek. V těchto dnech se můžete o její další činnosti dozvědět více na výstavě Pavel Nádvorník Retrospektiva 03 / Post a Radost v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.
Gabina Fárová známá prostě jako Gabina fotí akty, portréty i volné kompozice nesené podmanivou imaginací. Je osobitá stejně jako její tvorba, empatická a otevřená, o své práci však ale nemluví ráda. U příležitosti jejího životního jubilea jsme si, coby dávní přátelé, povídali o jejím dětství, rodičích, ale také uměleckých počátcích, undergroundu, totalitě i svobodě. Její spontánní pohled na svět je výjimečný a trvalý díky rodinným genům, vlastní píli a tvůrčí intuicí.
Co se ti vybavuje z doby, kdy ses začala rozhlížet kolem sebe?
Jsem z minulého století. Na zemi byla polovina lidí, než je dnes. Televize nebyla samozřejmostí, byla jenom pevná linka a upoutávky na filmy v kinech se malovaly ručně. Matrix komunistického zřízení měl rád pionýry, kteří stali při oslavách u pomníků neznámého vojáka, zpívali na oslavách Kaťušu a předávali kytice politikům z komunistického bloku. Když zemřel v roce 1982 Leonid Brežněv, vznikl z popudu strany nejrozsáhlejší koncept pro aranžéry, a to vystavit smuteční fotografii politika v každém výkladu. Několik jich mám v archivu.
A jaké si měla dětství v centru Prahy, kde si vyrůstala?
Středem dění byl tátův vinohradský ateliér o rozloze 54 m², který se měnil podle potřeby na pracovnu nebo obývák. Nedaleké Riegrovy sady byly plné zeleně. V zimě se chodilo na zledovatělý kopec vedoucí od sokolovny, kde se jezdilo dolů na čemkoli, co bylo po ruce: podomácku vytvořené boby, tedy přišroubované brusle na sedátko, anebo se klouzalo jen na botách. A taky se bruslilo na hřišti základní školy Na Smetance, kde prodávali čaj za 0,50 haléřů. To místo mělo kouzlo díky vzrostlým stromům, které dodávaly v létě stín. Nedávno všechny porazili prý kvůli novému návrhu hřiště. Škoda.
Tvůj život je však také spojen s tehdy městskou periférií, jaké to tam bylo?
Víkendy jsme trávily jako malé holky se sestrou na Spořilově, kde bydleli tátovi rodiče. S dědou jsme chodily do krčského lesa přímou cestou až k hájovně, kde se pásly srny. Dneska vede cesta přes dálnicí a les má parkovou úpravu, kterou budují k velké „radosti“ návštěvníků, hlavně o víkendech.
Tam vyrůstal tvůj táta a zrodila se pověstná avantgardní umělecká skupina?
Ano. A byl vyhlášený svými kousky, jako kluk prý nalil černou tuš do svěcené vody v kostele a lidé odcházeli po mši s křížkama na čele. Tam se již klubalo během čtyřicátých let jádro spořilovských surrealistů. Skupinu tvořili ve spolupráci s Karlem Teigem Zbyněk Havlíček, Rudolf Altschul, Robert Kalivoda, Robert Jůzek a Libor Fára. Ale to jsem ještě nebyla na světě a znám vše jen z vyprávění. Právě na Spořilově se rodiče poznali a společně se pak přestěhovali do vinohradského atelieru.
Ten se zanedlouho stal legendárním…
Byl místem setkávání mnoha rodinných přátel, k nejbližším patřili malíř Mikuláš Medek, Emila Medková, Josef Istler, Adriena Šimotová, Jiří John nebo Olga Karlíková a spousta dalších. Okruh přátel se prolínal. Když táta začal pracovat na grafické koncepci časopisu Divadlo, vyzval Josefa Koudelku, aby mu svěřil své ranné práce pro tituly. Josef následně začal divadlo fotit, katalog k inscenaci Krále Ubu je vskutku mistrovským dílem divadelní fotografie. Josef v té době pracoval s mámou na cyklu o Cikánech, který později vydal Robert Delpir v Paříži s máminou předmluvou. V roce 1956 máma navázala přátelství a spolupráci se zakladatelem agentury Magnum Henri Cartier-Bressonem. A tak se v atelieru postupně vystřídali „Magnisté“ Roseline Bischof manželka Wernera Bishofa Inge Morath se svým manželem Henri Millerem nebo Cornel Capa bratr zesnulého Roberta.
To byla tedy slušná a jistě inspirativní společnost…
Ano, vyrostla jsem mezi fotografy. Ráda vzpomínám také na Dagmar Hochovou alias „tetu cvak“, která nás fotila jako děti. V máminých textech jsou všichni fotografové zaznamenáni v knize AF deux visages, kterou vydalo nakladatelství TORST.
A co táta, který měl blízko k divadelnímu prostředí?
Táta nás bral do kostyméren divadla Na zábradlí a do Činoherního klubu, pro které připravoval scénografie a kostýmy do inscenací. Také pro tato dvě divadla navrhl loga, která se dodnes používají. Tam jsme jako děti potkávaly pány herce a pány režiséry. Tátovo motto „udržet myšlenku“ jsem záhy pochopila a vštípila si ho do paměti, protože ať děláme na čemkoli, je důležité dokončit projekt až do konce, navzdory problémům, které se vždycky vyskytnou a odvedou pozornost. Další věc, kterou jsem začala dělat po vzoru táty je práce v cyklech, tedy série samostatných fotografií vytvořených v jednom stylu k danému tématu.
Šedesátá léta byla plná kulturního i společenského rozkvětu, poměry se však s jejich závěrem podstatně změnily…
Ano, přišel srpen osmašedesátého roku a vše začalo být složitější. Do dvaasedmdesátého mohly tu a tam ještě cestovat celé rodiny, ale pak už byl konec.
To byl čas, kdy se vaše rodina začala pohybovat v prostředí undergroundu?
Přátelství mých rodičů s Václavem Havlem bylo letité. V roce 1978 se konaly u Havlů na Hrádečku kultovní Pašije, koncert Plastic People of the Universe, tehdy třináctiletý „předskokan“ byl Filip Topol. Táta vymyslel scénu tak, že prostor spojil bílou linkou a z hospodářských strojů vytvořil prostorové asambláže, které zavěsil na řetězy Hrádeček sledovala StB z maringotky zaparkované naproti. Byli naštvaní, že nemůžou dovnitř, a tak nás s Betynou Landoskou odchytli do auta, když jsme šly na procházku a odvezli do Semil na policejní stanici,
Jak probíhala nová osobní konfrontace se státní represí?
Můj první policejní výslech naštěstí netrval moc dlouho… Rozlobenej Lanďák s mými rodiči nás vyzvedli.
V Praze jste jako rodina stále bydleli v tom stísněném vinohradském prostoru?
S nadcházející školní docházkou nám byl již atelier těsný, a tak jsme se přestěhovali přes chodbu do bytu, který rodiče vybudovali z půdy. Tak mohl atelier konečně sloužit svému původnímu účelu, tedy tátově tvorbě.
Kdy si začala s focením, vzpomínáš si na konkrétní okamžik?
K jedenáctým narozeninám jsem dostala foťák, a od té doby se to začalo odvíjet. Fotila jsem všechno, ale ne moc valně. O pár let později ohodnotil Josef Sudek moje prvotní díla památnou větou: “Fešando, tebe to potkalo”. On byl shovívavý, takže mě hned od focení neodradil, to bylo důležité.
Jak se tvoje snažení dále vyvíjelo?
Ve své tvorbě jsem přešla od dokumentární fotografie k fotografii inscenované, protože zachycování reality mně moc neuspokojovalo, a tak jsem si začala vytvářet svou realitu.
Tvoje máma se pohybovala ve světě fotografie, a řadu našich tvůrců pro širokou veřejnost znovu objevila. Jaká byla její cesta?
V roce 1970 nastoupila do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze jako vedoucí sbírky fotografie. Zpracovala dílo Františka Drtikola, které muzeu ve čtyřicátých letech věnoval. Už za dva roky uskutečnila jeho monografickou výstavu s katalogem, který graficky zpracoval můj táta. Další výstavu máma nazvala Osobnosti Československé fotografie I. a představila v ní zásadní fotografické osobnosti. Také uspořádala Josefu Sudkovi výstavu k jeho osmdesátinám.
Tato záslužná a obdivuhodná činnost byla ale časem násilně přerušena…
Její působení v Uměleckoprůmyslovém muzeum skončilo podpisem Charty 77. A nastalo krušné období. Vzali jí cestovní pas, aby nemohla za svou matkou do Francie, zabavili jí také řidičský průkaz a nastaly pravidelné výslechy. Ale hlavně neměla oficiálně nárok na práci ve svém oboru. Nicméně se jí podařilo připravit monografii Františka Drtikola pro německé vydavatelství navzdory neochotě její nástupkyně v muzeu. Kniha ale v roce 1986 přeci vznikla a dočkala se mnoha ocenění.
Fotografie ale hrála důležitou i v tvém životě. Jak byly tvé profesní začátky?
Celá rodina byla v nepřízni režimu, ale nakonec jsem byla přijata na střední grafickou školu obor fotografie. Ta škola má stále jisté kouzlo, už svým umístěním pod petřínským kopcem. Začala jsem fotografovat akty, byly to kamarádky a kamarádi, které jsem fotila konceptuálním způsobem. Některé vyšly v samizdatech vydaných s originálními grafikami, fotografiemi a strojopisy básní nebo povídek v desítce exemplářů. První byl Sborník 79 spolu s texty Betyny Landovské, Jáchyma Topola, Filipa Topola a originálními grafickými listy Marka Kaplera a Janka Mlynárika.
Podařilo se ti za dob tzv. normalizace zúčastňovat se také nějakých akcí?
Fotografie jsem měla na bytových výstavách, z nichž první trvala 2 hodiny, než dorazila policie. Další výstava se odehrála v roce 1983 společně s Viktorem Karlíkem a Márou Kaplerem u Jáchyma Topola, kterou zahájil Vítek Kremlička a trvala celý víkend. V oficiálních galeriích jsem začala vystavovat až o pár let později. Zpočátku to byly fotografie módy českých návrhářek, ke kterým táta vytvořil návrhy plakátů. Moje fotografie potom putovaly na výstavu do Francie.
Jaký byl život s Liborem Fárou, otcem, umělcem a bohémem?
Vzpomínám si, jak jsem v jeho ateliéru zvětšovala fotografie. Expoziční zkoušky jsem vyhazovala. Otec tyto napůl zahalené obrázky mého autoportrétu vytáhl z koše a zapracoval do koláží, sérii nazval Gabona. Byl celý život nekompromisní. Zemřel náhle, když mi bylo 25 let, ale stihla jsem s ním zažít spoustu hezkých momentů. A hlavně ten jazz, který zněl v ateliéru od rána do večera.
Které další osobnosti si na své cestě potkávala?
Poznávala jsem další fotografy mé generace a příležitostně jim i stála modelem. S Tonem Stanem, který pracuje s lehkou hravostí a nechtěnou erotikou, jsme měli chvíli společný ateliér. Stali jsme se také průvodci slavného Helmuta Newtona, který navštívil Prahu v roce 1988.
Časy skrytého setkávání, totality i undergroundu se změnily po roce 1989. Kde tě zastihly listopadové události?
Byla jsem ve čtvrťáku na FAMU, když vypukla sametová revoluce. To byla veliká událost, s kterou nastalo až neuvěřitelně silné propojení mezi lidmi. Zároveň se Československo otevřelo světu, a mohli jsme ukazovat svoje fotografie po světě a volně cestovat. Ve škole na schodišti jsem vystavovala absolventskou práci nazvanou Praha je děvka, která díky revoluci trvala čtyři měsíce. Za tu dobu prošlo budovou tisíce lidí, dalo by se říct, že to byla moje nejnavštěvovanější výstava, díky níž jsem poznala také francouzského sběratele, který vytvořil moje první webové stránky. To bylo u nás na konci „devadesátek“ dosti v předstihu.
Pomohly ti tyto aktivity nastartovat kariéru také v zahraničí?
Ano, otevřelo mi to nové možnosti, například účast na výstavě „První fotka“ v roce 1992 v galerii Agnés B v Paříži. Mohla jsem tak vystavovat společně s klasiky; v objemném katalogu se objevila samá slavná jména: Henri-Cartier Bresson, René Burri, Jacques Henri Lartique, Martine Franck, Raymond Depardon, André Kertész, Jeanloup Lousieff, Jean Dieuzaide.
Známé jsou i tvé domácí aktivity spojené nejen s fotografováním, ale i probouzením kulturního života. A co se konkrétně jednalo?
Ještě v roce 1989 jsme s Petrem Lukášem, Pavlem Nádvorníkem, Radovanem Bočkem, Annou Fárovou a Josefem Lukášem založili nezávislou studentskou agenturu družstvo Radost. Hlavním posláním bylo vydávat časopis obrazové vlny POST a také ezoterickou literaturu. Vedle jednorázových agenturních zakázek vypravila Radost celou řadu společných výstav do celého světa. Tehdy bylo Česko v módě. Naše spřátelená francouzská agentura Vu sem poskytla výstavu fotografií z revoluce v Číně na náměstí Nebeského klidu, která nebyla zdaleka tak mírná jako ta naše sametová.
Kde jste takovou velkolepou výstavu uspořádali?
Uvedli jsme ji paradoxně v Muzeu Klementa Gottwalda a na otevření hrála skupina Garáž své Muchomůrky bílé. Později skladbu převzala kapela Půlnoc s Mejlou Hlavsou, ke které jsem natočila videoklip pro BMG. Po revoluci nastaly velké změny. Rozpoutaly se vězeňské nepokoje po celém Československu, vězni se bouřili a zakládali požáry, aby na sebe strhli pozornost. Časopis Respekt o těchto událostech chystal článek, tak jsme s Pavlem Nádvorníkem vyjeli do věznice s nejvyšší ostrahou v bývalém klášteře ve Valdicích, abychom vytvořili k článku obrazový materiál. Titul zněl Zdobíme ženy celého světa a popisoval, jak vězni před revolucí pracovali ve vysokých teplotách a dýchali azbestový prach, aby mohla vzniknout bižuterie.
Jak jste si fotografickou práci rozdělili?
Pavel Nádvorník pořídil reportáž z vězení, já jsem si postavila studio v jedné z cel a vyfotografovala tetování odsouzených – ty vzkazy na kůži.
V roce 1994 Pavel, který naše vydavatelství vedl, odešel dobrovolně z tohoto světa v pouhých 32 letech.
Jak na něj vzpomínáš?
Byl to skvělý fotograf, skromný člověk s nesmírnou pílí a lidským přístupem. Výjimečnost jeho díla spočívá v jeho celkovém vnímání a nazírání na svět. „Pavel Nádvorník jako fotograf řeší otázku lidské existence. Řešil ji i jako osvětlovač, doručovatel telegramů, technický fotograf, ale vytahuje se i topičským průkazem.“ Takto ho definuje Petr Lukáš.
O Radosti a Postu se více dozvíte na výstavě Pavel Nádvorník Retrospektiva 03 / POST a Radost v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, která začíná již 4.dubna.
Vraťme se ještě do sametového nadšení. Kam směřovala tvoje další cesta?
Radost jsem opustila v roce 1992. Tehdy jsem již pracovala v atelieru po tátovi. Ten rok byl pro mě výjimečný také tím, že jsem poznala svého partnera, uměleckého skláře, s nímž mám dvě děti. Syna, který se narodil v roce 1993 a stejně jako já vyrůstal ve vinohradském atelieru. A dceru.
Jakým fotoaparátem obyčejně pořizuješ své snímky?
Většinou fotím na čtverec fotoaparátem Hasselblad zakoupeným ve výprodeji Nasa. Vyměnila jsem ho za fotografie na plátně. Vlastně mě hodně baví ten formát. Dělám na něj všechno, třeba i portréty výtvarníků, které vyšly v objemné knižní publikaci pod názvem České ateliéry.
Radan Wagner
Gabina Fárová se narodila v Praze 1. dubna 1963 malíři a grafikovi Liboru Fárovi a historičce fotografie Anně Fárové. Po ukončení Střední průmyslové školy grafické byla v letech 1982 – 85 zaměstnána v družstvu Fotografia. Současně pracovala jako módní manekýna a modelka. V letech 1986 – 90 studovala na FAMU a po té se věnovala činnosti v agentuře Radost. Od poloviny 90. let vystavovala ve volném sdružení NOX, kde ji obklopovali autoři jako Petr Župník, Miri Švolík, Tono Stano nebo Ivan Pinkava. Od roku 1990 působí jako profesionální fotografka, věnuje se volné tvorbě a vybraným zakázkám. Své dílo představila na více jak 60 samostatných a 100 společných výstavách u nás i v zahraničí. Její tvorba je zastoupena v českých a zahraničních sbírkách.
psáno pro magazín Pátek LN (zkrácená verze)
foto: Gabina Fárová, Pavel Calda, archiv
Diskuze k tomuto článku