Kulturní novinář, investigativní kronikář, pečlivý čtenář a milovník výtvarného – zvláště pak současného umění… Jako málokdo sleduje a vnímá dění na této české scéně, ale i v jejím zšeřelém zákulisí; zná a pamatuje si výstavy, setkání i kauzy… To je také základem a společným jmenovatelem jeho nové knihy. Právě vychází s trochou nadsázky pod titulem Umění, kterému rozumějí úplně všichni od Jana H. Vitvara.
Za tímto atraktivním, ale i vcelku trefným názvem hledejme jakési volné pokračování knihy z roku 2021, která se jmenuje Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury. Nakladatelství Paseka tentokrát vydává Historky ze zákulisí české výtvarné scény a je to čtení zábavné, poučné a pro mnohé jistě i překvapivé ba zarážející. Toto vyprávění (rozčleněné do několika tematických kapitol) není zpravidla nijak veselé. Ale o to tady nakonec nejde. Je to realita odehrávající se ve specifickém uzavřeném okruhu, avšak jejími hranicemi prosakuje obecnější společenská či politická a sociální atmosféra.
Jan H. Vitvar je poučený účastník či pozorovatel různých kauz z posledních let, které se ne vždy náležitě promítly na veřejnosti. Jemu patří dík, že tyto „historky“ zaznamenal, dění v nich odvážně pojmenoval a postavil na světlo v širších souvislostech – to všechno na základě konkrétních informací. Sledujeme zde pak popisovanou relativizaci hodnot, proměny charakterů, lásku k umění i jeho zneužívání k mocenským hrám a obchodním machinacím. Mezi touto „černou kronikou“ zdejšího dění se však ukazuje celá řada zajímavých informací dnes již historického charakteru, událostí, které do jisté míry spoluvytváří současný stav věcí. Prostě je dobré to zaznamenat, svižně napsat a poskytnut veřejnosti. A tak je to tady k radosti i nevůli, to podle povahy rolí v právě zveřejněném příběhu.
Autor knihy tedy píše věcně, poučeně, někdy s vtipem a smyslem pro detail. Kauzy nám předkládá coby novinář seriózního tisku, tedy na základě ověřených či osobně zakoušených zkušeností, které občas v knize cituje. Jako již znalec umění či jeho dění věnuje se proudům nikoliv jen mediálně populárním, ale těm skutečným, které vytvářejí trvalou kontinuitu vývoje (spíše tedy než vývoje mysleme kruh jakéhosi narůstání, samotný lineární progres vpřed je věcí již diskutabilní a vlastně není na pořadu dne).
V anotaci na knihu se dočteme, že: Výtvarné umění je plné zákulisních bojů. Tvůrce se neproslaví jen díky svému talentu, píli, fantazii, zvládnutému řemeslu, vizi nebo zásluhou neotřelých nápadů. Kromě toho musí být šikovným obchodníkem či ještě lépe – reklamním agentem sebe sama. Musí znát ty „správné lidi“. Jan H. Vitvar se pouští na dobrodružnou výpravu do míst, kam oko návštěvníka galerie nedohlédne, a přináší čtenářům svědectví o skutečné podobě uměleckého provozu.
Konkrétně tedy pak: Jak se stal z někdejšího rebela české kultury Milana Knížáka umělecký diktátor? Proč se Cena Jindřicha Chalupeckého, která má podporovat začínající tvůrce, vyvinula v elitářský podnik? Kdo se dnes může dostat na uměleckou vysokou školu a co všechno musí udělat pro to, aby ji absolvoval? Kteří galeristé umělce podporují, a kteří naopak zneužívají? A platí v umění, že peníze nesmrdí?
Ano, o tom nová Vitvarova kniha pojednává. Již úvodní kapitola je „výživná“ neboť sleduje cesty a proměny Milana Knížáka, střídání nálad a hlavně ministrů kultury, kteří se za krátký čas u rozhodování snaží cosi změnit či spíše zanechat stopu. Někdy je to (nudná již) minulost, jindy některé vzpomínky nenadále rezonují. Tak například ta s fotografem Josefem Koudelkou a jeho neblahé zkušenosti s tehdejší Národní galerií, kde měl výstavu (2002) bez jinde samozřejmých náležitostí (propagace, katalog, zainteresování pořadatele atd.). „Milan Knížák mi řekl, že když chci výstavu, musím si ji zaplatit,“ uvádí v knize Vitvar vzpomínku na Koudelkova slova s dodatkem, že „Knížák má zřejmě dlouhodobý problém s generačními souputníky, kteří se dokázali prosadit ve světě.“ A v těchto dnech probíhá krásná a patřičně propagovaná Koudelkova výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, kterou doprovází vydání knižní publikace.
Vitvarova kniha obsahuje ale i další témata. Sledují se zde podivné až nesmyslné transformace Ceny Jindřicha Chalupeckého, změna orientace, zásad i prestiže, která – již slabá – nepřibližuje veřejnosti současné umění, ale stává se rukojmím úzké názorové skupiny. Pro zájemce o tuto problematiku, v níž se zrcadlí některé přítomné jevy nejen naší společnosti, je to pozoruhodné čtení. A tak si možná nejeden čtenář položí přirozenou otázku: jak to může takto procházet a dále existovat? Ale to už je na jiné psaní.
Velmi zajímavým tématem v nové knize je sběratelství a galerijní činnost v jejich různých podobách, motivacích a příbězích. Již související názvy kapitol mnohé naznačují: 1) Láska, nebo byznys? aneb Soukromé galerie 2) Jen pro bohaté? aneb Sběratelé 3) jde jim vůbec o umění? aneb Spekulanti. A kniha se také zabývá dalšími problematickými jevy kulturními (Kolik stojí pověst? Aneb Artwashing) i vzdělávacími (K čemu jsou? aneb Vysoké umělecké školy). Ve všech i dalších zmíněných kapitolách vystupuje Vitvar spíše jako vypravěč než soudce, ostatní nechává na čtenáři.
formulacemi dokáže vystihnout podstatu a tít do živého, nikdy neztrácí nadhled a glanc profesionála,“ dodává redaktor knihy a šéfredaktor Nakladatelství Paseka Jakub Sedláček.
Vitvar poukazuje v knize „jak strašně se z umění v naší společnosti stává politikum“ kdy se k němu snad vyjadřují všichni. A dejme slovo autorovi, který v úvodu připomíná společenské proměny. „Zatímco ještě před pár lety se zdálo, že umění potřebuje ve veřejném prostoru komentovat jen pár takových zvláštních existencí, jako jsem já, dnes to naopak působí, že k němu má co říct doslova každý. Stačí se podívat na sociální sítě a nekonečné kulturní války, které se na nich vedou. V době dokončování této knihy kupříkladu na několik týdnů zcela ovládla prostor těchto hádek instalace Davida Černého Motýlí efekt…umístěná na fasádě pražského obchodního domu Máj… Krátce po kauze s Májem byla… zveřejněna petice proti Národní galerii Praha, Ceně Jindřicha Chalupeckého a Akademii výtvarných umění…“. A závěrem. „Nerad bych, aby také tato kniha působila jako nějaký další hotový názor na českou výtvarnou scénu a její ústřední aktéry a aktérky. Často se v ní spíš ptám, a proto i najdete v názvu každé jají kapitoly otazník,. Přesto doufám, že vám na některé vaše otázky dokáže dát stejně jako ta předchozí nějaké odpovědi,“ píše ve své knize Jan H. Vitvar.
P. S: Jan H. Vitvar (1977) je výtvarný kritik a od roku 2006 vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt. Roku 2012 vydal knihu o svém dědovi, legendě československého motorismu, nazvanou Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu a v roce 2017 mu v Pasece vyšla monografie David Černý – Fifty Licks. Jako spoluautor přispěl do unikátního souboru esejů o městské cyklistice Je to jízda (Paseka 2021). Značnou čtenářskou pozornost vzbudila jeho kniha Umění, kterému nikdo nerozumí (Paseka 2021), na kterou nyní volně navazuje další provokativní publikací o současném umění.
Radan Wagner
Kniha: Jan H. Vitvar – Umění, kterému rozumějí úplně všichni / Historky ze zákulisí české výtvarné scény, Paseka, 2024
foto: archiv a Paseka
Diskuze k tomuto článku