Nenápadná, avšak zábavná ba poučná je kniha Jana H. Vitvara. Vyšla letos na podzim a je o ní zájem: dobře se prodává. Nakladatelství Paseka proto chystá k 15. prosinci její dotisk. Znamená to tedy, že je také o výtvarné umění, které je tématem knihy, narůstající zájem? Ano i ne. Záleží na vkusu, hodnotě i úhlu pohledu.
Jako červená nit se stránkami knihy line tázání po tom, co je to umění nebo spíše: zda je ten či onen výtvor ještě uměním či už jen pustou provokací… A toto dilema je právě to, co mnohé čtenáře zřejmě stále nejvíce láká nebo pobuřuje. Provokace, akce, nedorozumění, záměny, úchylky, paradoxy, komerční strategie, podivné nesmysly a případně i jejich ceny… Je třeba říct, že titul knihy „Umění, kterému nikdo nerozumí“ je poněkud zavádějící a přikládá polínko do veřejného ohně. Jakoby tímto povzdechem slibuje nahlas vyslovit za všechny, že „císař je nahý a nemá šaty!“ Vitvar je přitom uvnitř knihy obhájcem či alespoň pokojným pozorovatelem sledovaných případů a excesů. Z dějin (a ještě více nedávné současnosti) českého i světového umění vybírá autor raritní a zpravidla slavné kauzy. A dobře o nich píše. Podtitul knihy „Historky z podsvětí výtvarné kultury“ je tedy výstižnější, méně konfrontační a slibuje zábavu. A ta se ovšem dostavuje.
Vitvarova kniha se prostě (a dobře) zaobírá výtvarnou kulturou a jejími atraktivními jevy – a tím vykonává pro umění velice dobrou službu. A také výstřelky: ne každý bude souhlasit s tím, že červené trenky na Pražském Hradě bylo umění (prostě povedená akce, happening) nebo Kinterova tvorba bytostným sochařstvím (především vynalézavě hravé transformace odpadů). Ale proč ne? Také jiné zábavy vytržené z kontextu mohou působit zkresleně a provokativně (dadaismus, ready mady, sekrementy v plechovkách, konceptualismus, politický aktivismus, teatrální diverzita, sociální strategie atd).
Žijeme prý v jakési přechodné době. O to více je těžké ji objektivně uchopit natož hodnotit. Ostatně o tom lze přemítat nad stránkami knih, které si kladou za cíl nad tímto fenoménem v širších souvislostech přemítat. Jmenujme takové dvě nejnovější: Michael Hauser – Doba přechodu / Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua a Václav Bělohradský – Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně.
V jednotlivých mini příbězích Vitvarovy knihy se někdy mísí zážitek s podstatou a převládá povedená historka. Ale o to tady jde. Třeba když uklízečka v galerii vyhodí vystavené dílo v domnění, že se jedná o rozestlanou postel či bordel po řemeslnících. Autorův spis láká veřejnost ke konzumaci umění bez zábran – a to je dobře. Sám autor (výtvarný kritik Respektu), který se považuje za „poučeného amatéra“ umí k věci poutavě psát (bez některých kunsthistorických manýr). Je znát, že výtvarné dění zná a má rád a touží to sdílet.
„I po dvaceti letech, kdy se výtvarnému umění věnuji, se pořád setkávám s tím, že jeho nepochopení vede lidi až k agresi, která se dokonce obrací proti samotnému umění. Což je ostatně i jedno z témat knihy. Myslím, že by lidé měli být otevření a hledat si v umění to svoje, a ne ho negovat,“ říká Vitvar v rozhovoru pro Český rozhlas.
Zvláště moderní umění přináší originální pohledy na svět, který se nemusí každému zamlouvat (nejvíce bývá tvorba zatracována či vysmívána, když jen nepotvrzuje divákovu danou zkušenost, ale něčím ji narušuje či přesahuje… A čeká na dialog). V dnešní době inklinující k rychlému a povrchnímu vnímání se možná mění kritéria hodnocení „typického“ diváka, ale neměla by se měnit podstata umění, respektive cílené tvorby; zvláště té, která chce komunikovat, avšak nemíní se prvoplánově či bulvárně podbízet.
Cílem snažení každého autora je nám „vnutit“ jisté hledisko, ze kterého skutečnost díla nazíráme. Je to prostě nabídka, kterou lze ale také odmítnout – a jít dále nebo jinam. A hledáme ještě duchovnost, postoj, naději, zakoušení, pozastavení, pozvání k účasti? Mění se zásadně nebo jen formálně jisté hodnoty a kritéria? Co je smyslem umění? To je téma na jindy. Neškodí však si připomenout například kritika z největších – F. X. Šaldu: „Verše se nemusejí líbit. Naprosto ne. Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hladem. Verše ne… V poezii musí mluvit i mocný a důsledný intelekt, třebas podřízený obraznosti. Podřízený? Ne. Sloučený s ní v jednotu… Styl je především: nic zbytečné, vše podstatné.“
Názvy sedmi kapitol zacílení a strukturu knihy jasně naznačují: 1) Rébus pro uklízečky aneb To chce vyhodit 2) katastrofické činy aneb To bych udělal líp 3) V hledáčku barbarů aneb To nemá hodnotu 4) Cizí rukou aneb To vytvořil někdo jiný 5) Aktivisté na zteči aneb To je politika 6) Vyřazení z kánonu aneb To není české 7) Nehorázně přirození aneb To je porno.
Kniha předkládá řadu pozoruhodných informací a událostí – přibližuje na historkách (ne)umění také nás samotné.
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku