Vladimír Kokolia (1957), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (1975 – 1981), je již od poloviny osmdesátých let pozoruhodnou osobností české kulturní scény. Na veřejnosti je znám jako malíř, kreslíř, grafik či bývalý hudební performer, dnes také jako respektovaný profesor pražské AVU, kam dojíždí z Veverských Knínic, kde žije se svou rodinou. Během rozhovoru jsme se více či méně dotkli nejrůznějších témat – od plynutí času přes filozofii, okolnosti zrodu obrazu až po povahu našeho umění. Kokolia je nejen pozoruhodným malířem, ale i člověkem s velkým rozhledem a vědomím širších souvislostí. To nebývá obvyklé.
Čas… Vladimíre, jak ho vnímáš, jak si tento pojem představuješ? Změnil se Tvůj pohled na něj s věkem, jinak ho zakoušíš?
Věk mě dostal tím nejbanálnějším způsobem: předloni jsem vytrvale odmítal jakoukoli akci k padesátinám a najednou jsem se přistihl, že mimoděk uvažuju ve stylu „před a po“. Došlo mi, že pokud se mi nedostaví janáčkovské jaro, tak mám se štěstím deset, maximálně patnáct let, abych něco konečně namaloval. To mě vyděsilo, myslel jsem vždycky, že jsem věčnej. Nebo mrtvej, to je jedno. V jednom kuse myslím na smrt; přitom žádná potřeba počítat roky nevzniká.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku