Píše se rok 870… Křesťan „Svatopluk se zmocnil vlády nad Velkomoravskou říší. Svého strýce Rastislava vydal Frankům, kteří ho oslepili a uvěznili.“ Inu, účel světí prostředky a svědomí či křesťanská víra takovým zvěrstvům v historii nijak nebránila. Ocitáme se zde v době formování společnosti naší země, v době, z které jen tu a tam k nám problesknou písemná svědectví. Již tehdy bylo křesťanství politickým nástrojem a vstupem do úspěšného mocenského dění. A tomu se nevyhnul ani náš první Přemyslovec – již historicky doložený Bořivoj I., když jednal se svým silnějším moravským sousedem… V knize Drsný střed Evropy (respektive v ní citované Kristianově legendě z desátého století) se dále v této souvislosti dočítáme: „Svatopluk prý jedná s Bořivojem srdečně a zve ho na hostinu. S křesťany ho ovšem hodovat nenechá. Podle slov legendy je Bořivoj vyzván, „aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu.“ Je to akt ponížení a Svatopluk ho připravil dokonale… pak vstoupí do hry soluňský věrozvěst z Byzance, arcibiskup Metoděj, a začne s Bořivojem jednat. Zeptá se, jestli se muž takové hodnoty a vévodské moci nestydí „pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět.“
Následně se Bořivoj (zemřel 889) a jeho žena Ludmila (babička pozdějšího Svatého Václava, později zemská světice) spolu s třiceti dvořany na oné návštěvě nechají pokřtít pod Svatoplukovou záštitou („Svatopluk má v tu chvíli svého českého knížete pod dohledem a západní svět proti tomu nemůže nic namítat, protože Bořivoj a jeho žena Ludmila jsou nyní křesťané. Proti Svatoplukově spolku s pohany by samozřejmě namítal hodně.“) Spojenectví na křesťanské bázi má za sebou, Cyrila a Metoděje od roku 863 v plné osvětové práci, nájezdy kočovných Maďarů (906 – 907), kteří rozvrátí Velkou Moravu se teprve chystají.
Křest knížete Bořivoje se odehrál v Bavorsku zřejmě někdy po roce 880 a před rokem 884 – a od té doby hrálo křesťanství na našem území po dlouhá staletí důležitou roli. Tedy ačkoliv k nám první misie přicházejí z východu, Bořivoj hledí k západu – tam totiž sídlí důležitý spojenec i protihráč… a vlastně celý podstatný evropský prostor. Zde se utvářely společné hodnoty, kulturní život i umění. Jako prozíravý politik si této sféry vlivu byl jistě vědom. Stát a církev se vzájemně potřebují, i když by mnohdy chtěly jít svým (jiným) směrem.
V těchto dnech vychází mimořádná – podrobná a obsažná – publikace nazvaná Křesťanství v českých zemích / Od knížete Bořivoje k dnešku. Jiří Mikulec a kol. Sledují v různých kapitolách důležitý a pro naši historii určující fenomén. Je to především kniha faktů a věcných informací, ve čtyřech tematických oddílech – vrstevnatě vyprávěný příběh díky kterému můžeme lépe pochopit naše a potažmo středoevropské dějiny. Vždyť křesťanské náboženství bylo po staletí součástí života obyvatel českých zemí, přinášelo jim zpravidla osobní útěchu a společnou víru, ale i velmi temné chvíle a dramatické časy. (Těžko dnes soudit, proč náboženství obecně přinášelo zastáncům odlišných vyznání tolik vzájemné nenávisti a to dokonce i v rámci samotného křesťanství).
Kniha je výsledkem historického bádání řady odborníků, kteří mnohdy museli napravovat minulé ideově zkreslené výklady, záměrné zásahy a zamlčované skutečnosti. Konečný obsah tedy objektivně (věcně) pojednává zvláště o křesťanských a církevních dějinách v rámci celé společnosti.
Misie a christianizace souvisely v českých zemích zvláště se sousední franckou říší, která ležela na samé hranici se slovanským světem. Tamní vládce Karel Veliký byl symbolicky o Vánocích roku 800 v Římě korunován římským císařem, který vládl z „německých“ Cách velké části Evropy. Také církevní správa byla jasná: Vztah bavorského Řezna (Regensburku) k Čechám byl logický. Odtud se k nám vydávalo říšské mnišství zpočátku na benediktinských principech, zde bylo roku 739 založeno řezenské biskupství, jehož „diecéze měla typicky otevřené hranice směrem na východ.“ Byl to však proces dlouhodobý, který nebyl zvrácen ani byzantským cyrilometodějským dočasným působením. (Jak málo se o tomto zásadním vztahů ví či spíše učí).
Když se v roce 895 Čechy od slábnoucí Velkomoravské říše definitivně oddělily, navrátily se do vlivu říšského křesťanství a řezenské misijní aktivity tak zesílily. Zjevnější byl také import duchovní a hmotné kultury, tedy přechod země do podoby raného státu. (Stal se významnou křižovatkou obchodu s voskem, kožešinami, ale i otroky).
„Pod řezenským vlivem v Čechách první poloviny 10. století začaly vznikat základy křesťanské společnosti a církevní organizace,“ dočítáme se… Fary, diecéze, hrady (z důvodu bezpečnosti suplovaly zpočátku kostely), později kláštery… a v roce 973 nakonec došlo za vlády Boleslava I. se souhlasem papeže k založení pražského biskupství, což byla zlomová událost. Christianizace Čech dále zesílila… benediktini: první Břevnovský klášter, druhý Ostrov u Davle (1000), klášter ve středočeské Sázavě (1032), Opatovice… druhé zemské biskupství v Olomouci (1063).
Ve čtyřicátých letech 12. století však benediktinský monopol skončil, když do Čech vstoupili premonstráti (Praha- Strahov, Želiv, Litomyšl). Dalšími byli cisterciáci ((Sedlec, Plasy, Nepomuk), pak i johanité (Praha, Stříbro, Kadaň) nebo i křižovníci s červeným křížem (Praha-Na Zderaze). Ve 12. století už byla česká společnost křesťanská právě díky vybudování funkční základny a promyšlené emancipační sítě. V čele této společnosti stanul roku 1197 „schopný a cílevědomý panovník Přemysl Otakar I.“ který vybudoval „významnou středoevropskou entitu“.
Křesťanství v českých zemích – kniha obsáhlá a vědecky fundovaná: jak podtitul naznačuje – sleduje děj Od knížete Bořivoje k dnešku. Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Mikulce nabízí vlastně nejen historii náboženství, ale dějiny celkově, neboť církev a moc se – bohužel – na dlouhá staletí spojily. Po nástupu komunistů se situace radikálně převrátila – a o tomto období se v publikaci rovněž dočteme. Poslední z mnoha kapitol se jmenuje Církev a kulturní kódy v krátkém dvacátém století.
Kniha: Křesťanství v českých zemích / Od knížete Bořivoje k dnešku, kolektiv autorů pod vedením Jiřího Mikulce, Paseka, Praha 2025
-rw-
foto: archiv autora
Diskuze k tomuto článku