Vrcholné a nejznámější obrazy Marka Rothka (1903 – 1970) demonstrují barevně zářivá a tvarem jednoduchá – zpravidla obdélníková pole, která se však v závěru umělcova života značně ztemnila…
Dvě či tři barevné plochy sesazené nad sebou vytvářejí harmonii nebo nenápadné napětí. Jsou samy sebou, aniž by přímo odkazovaly k vnějšímu (zobrazivému) světu. Před těmito rozložitými plátny přihlížíme rozpitému barevnému světlu, levitující abstraktní kompozici a v druhém plánu: tušené meditativní nebo konfliktní události.
Rothko své abstraktní malby komentoval takto: „Mé obrazy se mi jeví jako drama: tvary na obraze jsou herci. Stvořila je nutnost mít skupinu herců, kteří jsou schopni dramaticky se pohybovat bez rozpaků a gestikulovat beze studu.“ Malíř nám tedy předkládá prostor, do kterého máme vstoupit a zakoušet emocemi prosycené stavy úžasu. V nejpůsobivějších dílech eliminuje jakýkoliv intelektualismus – obrazy oprošťuje od symbolů a závazných tvarů. Prostřednictvím chvějivého rukopisu a čistých barev navozuje vysoce spirituální atmosféru a snaží se o odpověď na nerozluštitelné tajemství lidské duše.
A jaké ingredience má mít podle Rothka umělecké dílo? Jeho recept je následující: „1. Nejdůležitější je dialog se smrtí. 2. Obraz musí obsahovat senzuální, vášnivý vztah k předmětnému světu. 3. A také má mít ironii. 4. Vtip a hru. 5. Musí reflektovat pomíjivost a náhodu. 6. Obsahovat alespoň deset procent naděje, aby se dal unést jeho tragický koncept.“
Velký Mark Rothko byl svým asistentem 25. února 1970 nalezen ležící bezvládně v kaluži vlastní krve, v „červeném poli“, které tak často zobrazoval. Hluboké řezné rány na zápěstí a silná dávka antidepresiv urychlily jeho dobrovolně vykonanou sebevraždu. Zřejmě již musel konečně uniknout ze svírajícího zajetí, z rozčarování a zklamání ze světa podivných a nepoučitelných lidských charakterů a zaslepených konvencí. A osobní láska? Tu mu uzmula jeho milovaná žena a matka jejich dětí, která od něj pro jeho „impotenci“ po letech – na vánoce před dvěma roky odešla. Smysl života se mu tak dále neodkladně vytrácel.
Rothko byl jistě novodobým mystikem, gnostikem a vizionářem, který se ovšem dostával do osamění. Někteří generační druhové skončili se životem – Achile Gorky spáchal sebevraždu již roku 1948 a Jackson Pollock po své cílené alkoholové sebedestrukci učinil zběsilou jízdou a následnou autohavárií patrně totéž. Jiní zas sklouzávali k dekorativnosti, rozmělňování či opakování. Rothko se nechtěl stát „karikaturou planého kariérismu“. Navíc kolem něj během šedesátých let bujel již nastoupený pop art, tedy zcela opačný ideál umění a mínění. Letos uběhlo od Rothkovy smrti padesát let a jeho malby nám dosud přinášejí radost, povznesení i zamyšlení. Zvláště v těchto sebezpytujících dnech.
-rw-
Diskuze k tomuto článku