Letošní rok je zámku Poběžovice v Českém lese konečně příznivěji nakloněn… Objekt (respektive to, co z něj zbylo) byl vládou České republiky od 1. července uznán za kulturní památku. Počínaje zdejší slavnostní události byl zámek alespoň částečně zpřístupněn veřejnosti – bezpečný hlavní vstup do budovy byl již zajištěn opravou schodů i štítu a díky rozsáhlé stavební dokumentaci mohla být vytyčena prvotní průvodcovská trasa. Na ní je spíše slyšet dávné příběhy než vidět jakékoliv nynější vybavení. To, co tehdy uniklo rozkradení nebo zničení, převezlo se do nedalekého zámku Horšovský Týn (ten měl více štěstí a nebyl tak likvidován). A tak v příhraničních Poběžovicích zůstal snad alespoň jistý genius locí, na němž se dá stavět a v budoucnu něco provádět. Je to významný zámek s mimořádnou historií i výjimečným osazenstvem: nejznámější z původních obyvatel se letos také dočkal i u nás odpovídající pozornosti. Ale trvalo to… V místním domažlickém tisku se tak již hrdě píše: Na státní vyznamenání – medaili „Za zásluhy“ – navrhla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR in memoriam filozofa a spisovatele s poběžovickými kořeny. Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972) nejenže v Poběžovicích vyrůstal, ale na toto město vzpomíná i v nově vydané knize Život pro Evropu. Název není nikterak náhodný, vždyť autor (což bývalo v minulosti často přehlíženo) celosvětově proslul svou ideou Panevropské unie, kterou založil před více než sto lety a jejíž podstatou je Evropa spojená na principech svobody a míru.
Druhou osobností, s kterou se zámek v Poběžovicích nejvíce spojuje, je „matka Evropy“ tedy matka zmíněného Richarda – Japonka Mitsuko Ayoama (Marie Tekla) Coudenhove-Kalergi. Pozoruhodnou životopisnou knihu o ní napsala historička umění Vlasta Čiháková Noshiro, o osudu “první Asiatky“ v těchto končinách vycházejí studie a ve své původní domovině je velmi populární.
Karel Schwarzenberg při jedné z návštěv japonsko-českých sešlostí v Poběžovicích prohlásil: „Byla to kromobyčejná žena, která působila u nás před sto lety. Mitsuko Coudenhove-Kalergi přišla z úplně odlišného světa v Japonsku. Svatbou s hrabětem Heinrichem Coudenhove-Kalergi se usadila v Evropě a po jeho smrti spravovala jeho majetek v západních Čechách. Byla matkou pozoruhodných dětí, které všechny se vymykaly z průměru, ať to byl Richard, který založil Panevropské hnutí a může být právem považován za duchovního otce Evropské Unie, nebo například její dcera Ida, která byla vynikající spisovatelkou. Seznámit se s životem paní hraběnky Mitsuko – této pozoruhodné ženy zajisté stojí za to.“ Jaký byl tedy nevšední příběh této ženy, matky, ale i malířky… jak to asi probíhalo…
V Japonsku si své krajanky velmi považují i přes propast času. Obdivují její osobní příběh, pořádají o ní velké výstavy, natáčí se filmy. Také místa v západních Čechách, kde tato hraběnka a „matka moderní Evropy“ žila, připomínají atmosféru starých dobrých časů a pozoruhodnou osobnost.
Na Domažlicku se nachází nenápadné a poněkud ospalé městečko Poběžovice. Zdejší dominantou je menší zámek či spíše zdevastovaná a donedávna chátrající příhraniční stavba s věžičkou a přilehlým parkem. Poslední dobou se zde odehrávají akce připomínající významnou minulost tohoto panství s jeho neobyčejnými obyvateli.
Ohlédněme se proti proudu času – pojďme do minulosti, která nám více osvětluje přítomnost a možná i budoucí dění spojené s tímto koutem při vrcholcích Českého lesa. Píše se rok 1896 a na nádraží v Domažlicích je živo. Očekává se příjezd vzácných cestujících. Hudba na peroně slavnostně vyhrává, starosta města je v pozoru, nechybí ani chléb se solí v rukou krojovaných chodských dívek.
Z vlaku konečně vystupují Heinrich Coudenhove – Kalergi a jeho japonská manželka Mitsuko Aojama. Odtud pokračují povozem na nedaleký zámek. Lesní cesty střídají s obcemi a špalíry fascinovaných zvědavců – krajinou, která se má stát jejich domovem. Zvláště exotická cizinka v nezvyklém oblečení přitahuje pozornost, avšak sama se stydlivě choulí za svého muže – znalého hraběte působícího v diplomatických službách po celém světě. Ten srdečně kynul lidem ve finále dlouhé cesty, která se započala před několika měsíci až v dalekém Tokiu, kde se budoucí manželé seznámili a vedla přes Egypt, Palestinu, Cejlon a další exotické země. Nyní měli zakotvit v Poběžovicích.
Ještě v Japonsku se jim narodili dva synové – Hans (1893) a Richard (1894), který se později proslavil po celé Evropě svými politickými aktivitami a budováním Panevropy. V roce 1896 se tedy celá rodina vrátila na poběžovické – ronšperské panství v západních Čechách. Zde přibylo dalších pět dětí.
Kosmopolitní hrabě Heinrich Coudenhove musel ve své době překonat řadu překážek, aby došel ke svému odvážnému činu. Lásku pozdvihl nade vše a proti všemu: etiketě, diplomatickému protokolu i společenským či náboženským normám, když se rozhodl vzít si mladou Japonku navíc bez patřičného postavení a katolického vyznání. Byl významným rakousko-uherským diplomatem, který působil v jižní Americe, Turecku, či Vídni a na svých cestách zavítal v roce 1892 do Japonska, kde se seznámil s krásnou dcerou místního obchodníka Mitsuko Ayoma. Byl velmi vzdělaným člověkem, údajně hovořil osmnácti jazyky, vyznával pacifismus, dokonce pro svým dětem zakazoval hrát si se zbraněmi. Získal titul doktora práv a filozofie, šířil osvětu a tolerantní přístup ke světu.
Nemenší odvahu však musela prokázat i osmnáctiletá Mitsuko. Ve starožitnictví svého otce, kde pomáhala, seznámila se s pohledným dvaatřicetiletým hrabětem. Přeskočila pověstná jiskra a dívka se přes nesouhlas rodiny rozhodla odejít do diplomatova domu. Poprvé se viděli 14 dní po Heinrichově příjezdu a už na sebe nezapomněli.
Japonsko se po 200 let trvající izolaci začalo otevírat světu, a zvláště pak Západu. Tradiční rodinné zvyklosti se přísně dodržovaly i nadále. Nakonec se hrabě s rozhněvaným otcem milované dívky domluvil a došlo k jistému smíru. Sám se musel utkat s mnohými překážkami. Vždyť nikdy předtím si evropský diplomat nevzal Japonku. V těchto otázkách měl však jasno: věděl, že by od nynějška mohl žít bez kariéry, ale nikoliv bez Mitsuko. Odmítl další vyslanecký post v Siamu, který mu byl přes jeho mládí nabídnut. Rozhodl se pracovat a žít na svém. V Ronšperku tedy česky Poběžovicích na něj čekal zámeček s okolním panstvím, který dostal ke spravování po svém otci. Ten jej zakoupil v 1846, avšak bez osobního dozoru chátral stejně jako celé hospodaření. Čekali je zde také jejich nejbližší, kteří se vydali napřed: dva synové, japonské chůvy a ošetřovatelky i hraběcí arménský tajemník Babik.
Mitsuko, než měla svatbu dala se pokřtít. Z buddhistky se stala se oficiálně křesťanka jménem Marie Tekla. Byla pokorná, citlivá, ve svém novém prostředí malovala okolní krajinu i vzpomínala na svou dalekou zemi. S manželem žili zplna na panství, ale i na cestách po Evropě. Snad všude si získávala sympatie: „Během několika dnů mne znala celá společnost. Také mnozí známí nás zvali do svých paláců – kníže Lobkovic, kníže Thun, hrabě Nostitz a další. Cítila jsem se jako doma,“ zapsala si do svých vzpomínek jednu z návštěv Prahy.
Mitsuko byla milá a společenská. Časem se projevily i další její netušené vlastnosti. Zlom nastal 14. května 1906, tedy deset let po tom, co se ocitla v novém prostředí, daleko od svého rodiště a rozdílných zvyklostí. V ten den po nečekaném srdečním záchvatu zemřel Heinrich ve 47 letech. Na nádvoří zámečku brzy po tom pálil oddaný Babik podle posledního přání hraběte jeho písemnosti. V duchu trapistického přikázání – neodevzdávat živým své myšlenky a osobní tajemství – zmizely v plamenech štosy jeho sešitů a všechny svazky dopisů. Mnohé z jeho činorodého života zůstává tajemstvím. Lásku ke vědění, k lidem různého vyznání a snahu docílit trvalého míru a spolupráce mezi národy – to vše zdědil, a ještě více prohloubil zvláště jeho syn Richard později známý jako „otec myšlenky evropské unie“.
Mitsuko, zřejmě i k nevoli svých příbuzných, se rozhodla spravovat odkázaný majetek sama bez jejich přičinění. Od Heinricha se toho dost naučila a teď to mohla dokázat. Dala se do správy panství a když bylo potřeba jezdila za nejvlivnějšími osobnostmi do Vídně, Budapešti nebo Prahy. Přátelskou oporou jí zůstali především manželé Trauttmasdorfovi ze zámku v nedalekém Horšovském Týně. Ostatně zde se nyní nachází zvláštní prostory věnované Mitsuko a také mobiliář s obrazy, které se podařilo zachránit po znárodnění a rabování.
Když Heinrich zemřel – zůstala Mitsuko se svými sedmi dětmi – nejmladšímu byly necelé tři roky, nejstaršímu třináct. Až do plnoletosti prvorozeného Hanse pobývala stále pragmatičtější Japonka na ronšperském panství. Spoléhala na hospodářského správce, věrného Babika, děti vypravila do světa za vzděláním. Stále více času trávila v bývalém augustiniánském klášteře na Pivoni, který byl součástí jejího panství. Český les i lovecký zámeček Diana, po kterém dnes zůstaly rozvaliny v hustém porostu, měla ráda a často malovala. Ke své vlasti, kterou již nikdy nespatřila, se vracela ve své poezii. Ale řád si držela – ve svých pamětech píše: Když se mě zeptáte, co je to japonský duch, odpovím: nic než věrnost a víra.“ Svůj život brala naplno – starala se o hospodářství, budoucnost svých dětí, s nimi hrávala tenis, kočírovala své uherské koně, navštěvovala kulturní představení. Zvláště ráda vzpomínala na vídeňské setkání se slavnou pařížskou herečkou Sarah Bernardtovou nebo na pravidelné wagnerovské slavnosti v Bayreutu, kam jezdila ještě se svým mužem. Bez něj pak nadále cestovala, když bylo potřeba, třeba až do Puly, Budapešti nebo Mnichova.
Mitsuko se stala tvrdou až despotickou a nedůvěřivou v rodinném i hospodářském provozu. Syn Richard ve svých vzpomínkách uvádí: „Vše muselo být po jejím…Každou otázku, každý spis, každou bilanci, každý účet sama osobně prostudovala. Když něčemu nerozuměla, napsala červenou tužkou na okraj velký otazník; pakliže jí dotyčný úředník nedokázal její otázku zodpovědět, byl okamžitě propuštěn.“ Měla skutečné nadání pro řízení hospodářství, tedy mnohem větší než hrabě Heinrich, který byl spíše intelektuálem vládnoucím bezpočtem jazyků. „Můj muž zemřel roku 1906 a já se tenkrát jen učila, učila, učila. Bylo mi 31 let a do té doby jsem nikdy v ruce nedržela rakouské peníze,“ vzpomíná hraběnka Mitsuko, která si vydobyla respekt: „Uměla jsem velice dobře počítat z hlavy, to imponovalo úředníkům.“
Z dobových fotografií je patrné prolínání různých kultur a světů. Heinrichova pracovna a pověstná rozsáhlá knihovna byly zařízena v klasickém duchu, stovky svazků v různých jazycích. Nad krbem visely lebky dvou jaguárů ulovených v Jižní Americe (lovu hrabě časem zanechal a odsuzoval jej), vedle stál obří astrologický glóbus, nechyběly busty slavných mužů. Sokrates, Platón, Aristoteles, ale také Kant a Schopenhauer byly zde na čestných místech stejně jako představitelé různých náboženství. Ve smíru zde stála soška Krista i replika Michelangelova Mojžíše, obraz Zarathuštry, kaligrafické texty z Koránu, Homér i Napoleon. Uprostřed místnosti trůnil zlatý Buddha v kapli odpočívala egyptská mumie. Přijímací salon pro hosty ohromoval orientálním stylem a sbírkovými předměty z Japonska i nákupy z cest, ve věži zvláště k tomu vystavěné měla paní domu svůj malířský ateliér.
Mnohé vybavení známe z anonymních dobových snímků, rodinné příslušníky třeba i od domažlického fotografa Taubera, který zachytil Mitsuko s chlapci v námořnických oblecích a děvčata v bílých šatech a mašlích ve vlasech.
V roce 1918 bylo Mitsuko, tedy Marii Tekle 44 let. Nejstarší Hans se stal právoplatným dědicem rodového majetku, ostatní děti byly ve školách – především vídeňských – a rodina se začal rozpadat. Netrvalo dlouho a stále osamělejší hraběnka se přestěhovala do Mödlingu u Vídně. Zde žila v ústraní se svou dcerou Olgou až do své smrti 28. srpna 1941.
OHLÉDNUTÍ
Mitsuko Coudenhove-Calergi (1874 – 1941) je v posledních letech v Japonsku velice populární mezi svými krajany. Nejen, že jezdí do Poběžovic a přispívají na opravu zdejšího zámku, kde žila v letech 1896 – 1906, ale svou krajanku si připomínají i ve své vlasti. Zde bylo o ní natočeno několik filmů, vydány knihy a vyšlo množství novinových článků. Mitsuko rozená Aojama se narodila v roce 1874 v Tokiu v rodině obchodníka se starožitnostmi a olejem. Rakousko-uherský diplomat Heinrich Coudenhove-Calergi se s krásnou osmnáctiletou Japonskou seznámil a proti všem zvyklostem se s ní oženil v roce 1891. Po narození prvních dvou synů se rozhodl zanechat kariéry a vrátit se na svěřené panství v podhůří Českého lesa na Domažlicku. Ze smíšeného a tehdy tolik nezvyklého manželství se jim narodilo celkem sedm dětí. Druhorozený Richard (1894 – 1972) se později stal tvůrcem myšlenky Panevropy, jakýmsi předobrazem Evropské unie. Hraběnka Mitsuko přijala západní kulturu, nikdy se však se zdejšími poměry zcela nevyrovnala, a naopak přinesla japonský způsob života do nového domova. Ten se nacházel na panství, ke kterému patřil zámek v Poběžovicích, letní sídlo v nedaleké Pivoni a lovecký zámeček Diana. Po celý život udržovala intenzivní styky se svou rodnou zemí. Po dospělosti svého nejstaršího syna Hanse (1893 – 1965) mu předala správu panství a odjela žít do Mödlingu u Vídně, kde zemřela v roce 1941. Po její smrti vlastnil zámek a přilehlé pozemky prvorozený, který byl na základě Benešových dekretů vystěhován. Budovu obývala armáda, v 80. letech se vážně uvažovalo o její demolici. Vybydlený zámek je z technických důvodů uzavřen a postupně opravován. Zachovalá pozůstalost po hraběnce je uložena na zámku v Horšovském Týně, který Mitsuko velice často navštěvovala. Nábytek, obrazy, zbraně, porcelán a rodinné fotografie, to vše zde můžete vidět. Některé exponáty můžete najít také v Náprstkově muzeu v Praze.
-rw-
foto: Město Poběžovice a archiv
Diskuze k tomuto článku