Dnes zažíváme relativní celospolečenskou svobodu, kde vše „je dovoleno“ v rámci konvenčních pravidel. Hrozí však pokračující paušalizace a relativizace a další rysy konzumní společnosti. Dilema Hesseho Stepního vlka (nevázaná přirozenost X společenské normy), je – zdá se – odsunuto do skrytu soukromí každého z nás. I dnes existují alternativní světy, ale nejsou už tak vyhraněné a společnosti nebezpečné. Dříve zde panovala totalita… Zkuste si představit, jak byste v ní asi tak existoval, co a jak (pakliže vůbec) tvořil…

Tohle relativizování svobody nemám rád. Já se cítím v dnešní společnosti naprosto svobodně. Jsem dítě revoluce, bylo mi 10 když to padlo a já to i přesto intenzivně prožíval. Otec po večerech lepil po čtvrti plný komoušů plakáty „Havel na hrad“ a oni je ráno strhávali. Matka dokola opakovala, že nás zavřou a mě nevezmou ani na obráběče kovů. Bohužel většina společnosti vůbec nepochopila co se stalo a výsledkem je flustrovaný a fašizující se pivní národ. Hodněkrát jsem se zamyslel a kriticky přemýšlel jak by se kdo z mých vrstevníků a přátel, včetně mě, zachoval v totalitě. Někdy je to nepříjemné, protože by mezi nimi byli určitě i agenti a práskači. Pokud by byla zachována má výchova, tak bych se moc dobře neměl, jsem dítě svobody a to se s bolševikem moc neslučovalo, těch deset let mého života které jsem v režimu prožil tomu nasvědčovalo. Jestli bych tvořil netuším, zřejmě bych tvořil z flustrace a né z radosti.

Nemířím ani tak k debatě, která se rozpoutala kolem vaší výstavy v „zaprodaném“ Mánesu komerčního, dříve „uměleckého“ … Prý jste nad těmito úvahami povznesen…? Ale přeto – jak vnímáte polarity svoboda – komerce, avantgarda – lidovost, morální – relativní apod.?

To jsou předsudky a prázdné fráze. Z části jsou tvořeny takovým tím zálesáckým přemýšlením tohodle národa, který nevím kde se vzal. V naší zemi má slovo „komerční“ pejorativní nádech. Jedna z prvních výstav v galerii Mánes po dokončení v roce 1930 byla výstava automobilů. Idealizace a snaha o přivlastnění tohoto výstavního prostoru skupinami umělců žijících z grantů je legrační.

REKLAMA

Vaše práce se převážně zakládají na ironii či snad parodii, tedy používáte slovníku (ikonografii) tématu, který nahlížíte (reflektujete) a to „jen“ přeskupováním do jiné konstelace znaků či symbolů (log). Já osobně měl vždy s citacemi a parodií, ironií problém. Například ve filmu Pulp fiction se pod nadsázkou stejně schovává sázka na lidovost či chytlavé motivy akce, krve, násilí… tedy je to nakonec rozmnožování toho původně kritizovaného ne? Jak tuto strategii (tvůrčí princip) vnímáte a případně obhajujete vy?

Ano s tímto pohledem se setkávám často. Je to pohled ovlivněný velmi úzkým kulturním vlivem, řekl bych až velmi lokálním a navazuje na vnímání umění optikou z minulého století. Jedná se o velmi specifickou a lokální anomálii s kterou se setkávám. Já vyrostl na Tom & Jerry animácích, klipech Madony a reklamách na Coca-Colu. Prošel jsem si příchodem kapitalismu a pokusem o kmenovou společnost v rámci undergroundové techno kultury. Jsem produkt konzumní společnosti a jedu ve stejném vlaku jako kdokoliv jiný. Intelektuální a populistickou kritiku společnosti přenechávám jiným. Mě fascinuje svět lidského chtíče který je naší radostí i prokletím zároveň. Někdy tu jízdu vnímám jako bad trip na LSD, dojde vám vaše vlastní malost a marnost toho pachtění a chcete pryč, ale zároveň je to všechno tak neskutečně pestré že se vám nechce odejít.

Existuje nebezpečí ztráty hranic mezi „přítelem a nepřítelem“ (bráno zjednodušeně) a jedinec se stává přitakávajícím většině… Paradox? Nakonec takový Warhol tento posun ani nezastíral… a Haring si dokonce otevřel svůj Pop shop. (I když tyto dva bych neviděl jako stejné, Haring měl mnohem více sociální inteligence). Vy jste s „obchodem“ udělal dočasně něco podobného a přiznaného… není to jen americká manýra?

Výtvarné umění je komodita jako jakákoliv jiná. Má sice svá výrazná specifika ale jinak je regulérní součástí tržního hospodářství. Obchod s uměním kvete pouze v kapitalismu a ideálně v tom globálním. Mám obrovské množství fanoušků všech věkových a sociálních kategorií. Chci aby každý měl svobodnou možnost vlastnit svého Pastu. Mé dílo si může dovolit i student v podobě krytu na mobilní telefon, zrovna tak sběratel se statisícovím rozpočtěm v podobě objektu.

Poe a Baudelaire vnesli koncem 19. století do problematiky procesu umělecké tvorby revoluční prvek. Otevřeně přiznali (Poe to dokonce podrobně popsal, Havran), že postupují „takticky“ tedy vědomě tak, aby výsledek měl požadovaný účinek. Nejedná se tedy už o romantickou představu „rozháraného srdce“, ale o kombinaci dvou vyvážených složek: citu a rozumu, resp kontrolovaných emocí vtěsnaných do řádu atd. To vše je pak samozřejmě podmíněno osobitou imaginací. Jaký poměr těchto složek máte vy? Jak probíhá výběr tématu (ne)vědomě?… vkládáte do díla také nějakou, byť skrytější mytologii?

Je to velmi různé. Velká část mé tvorby by se dala přirovnat k automatickému textu v obraze. Některé mé náměty také začínají v textové podobě. Zpětná interpretace mého díla mě někdy velmi překvapí. Mytologie je asi příliš silné slovo, ale určitě tam dochází pro mě k překvapivým podvědomím spojením.

Otázka originaliy… to je asi další posun v postmoderně – totiž existence „fabriky“ kdy na své dílo tvůrce ani nešáhne… Mám na mysli Jeffa Koonse jako příklad… Vám také někdo s tvorbou „pomáhá“?

To nemá s originalitou nic společného. Samozřejmě že pracuji s celou řadou asistentů. Moje role je být umělcem a ne řemeslníkem. Já mám vizi a tu někdo z větší části realizuje. Nevidím důvod, proč bych se měl učit svářet nebo laminovat. Hodiny broušení a příprav pro lakování asi také nemají vliv na myšlenku díla. U malby je to stejné, v určité fázi je to rutina, kterou zastane někdo jiný. Všichni mí asistenti mají výtvarné vzdělání, většinou vysokoškolské. Vše je ovlivněno časem a ten svůj já používám především k tvorbě vizí, né k fyzické práci i když věřte mi, zastanu jí hodně a někdy se na ní strašně těším.

Myslíte, že umění má takovou sílu/dopad, aby přivedlo lidi k nápravě, k zamyšlení, k jiné hierarchii hodnot či alespoň k lepšímu vkusu?

Takovou sílu určitě nemá, ale určitě dokáže některé destruktivní jevy ve společnosti přibrzdit.

Dnes převládá fraška, šantán, muzikál, klip… vše tedy směřuje k okamžitému efektu, vtipu, znamení i zmatení. Lidé prý nejsou už schopni či ochotni sledovat a vstřebávat delší dramatickou klenbu (příběh) s hlubšími přesahy, odkazy… Vy pracujete podobně – tedy s citacemi, obecným jazykem, surfováním po viděné realitě, tedy aniž bych vás chtěl srovnávat s naznačenými pokleslostmi… nebo se mýlím?

S pokleslostí mě srovnáváte různými cestami po celou dobu rozhovoru. V podstatě se v různých podobách opakujete, myslím že jsem na to odpověděl dostatečně. Kdo má oči opravdu otevřené a není ovlivněn lokálními předsudky, tak dokáže mé umění číst jinak.

Jistě že nyní převládá globalizace, unifikace apod. a to i v kultuře… Ale přeci jen… není na obzoru v rámci „nastávající duchovní obrody“ směr mířící více do vlastních řad, řekněme více mapovat a reflektovat „český sen“, syndrom, komplex, možná i jistou výjimečnost, tradici, tendenci k lyrice možná až kýči… uspět ve světě znamená nebýt světový ale původní, důvěryhodný, tedy originální atd… identita?

Jdu přesně obráceně. Tuto roli přenechám rád jiným. Jsem Evropan, obyvatel planety země.

Domníváte se, že „umělec v hladovění“ tak jak jej proslavil Franz Kafka je mylný mýtus a lidová představa…? Nebo na tom něco je. Podívejte se na výkony, které zde podávali čeští umělci za totality, neboˇje nemohl – nesměl rozptylovat diktát západního trhu…

Určitě je to jedna z cest, nevím jestli má ještě v dnešním světě místo. Spíš to pokládám za relikt a přežitek. Prostor pro něco tak malicherného jako je tvorba vzniká ve chvíli dostatku.

Vypadá to,  že v dnešní společnosti vládne egoismus a možná až nihilismus, který už neočekává velké (i snad malé) pravdy. Možná by umělec, tak jako v minulosti, měl být „o krok napřed“… nebo je a my to bez odstupu nevidíme?

Vidíte a já mám pocit, alespoň ze svého okolí, že tomu tak není. Neviděl bych to tak dramaticky. Zároveň bych řekl, že stále platí, že většina umělců je pochopena až po své smrti.

Světu také vládne všudypřítomný kult mládí a „enjoy“ všeho druhu a crazy… alespoň v hlavním proudu, kde jsou ty časy, kdy hitparádám dominovaly kvalitní věci (Doors, Beatles, Yes apod), kdy popularita se nevylučovala s kvalitou, ba naopak… nebo je to jen (má) iluze?

Nezlobte se, ale tohle už je nedůstojné. Každá generace má své kvalitní interprety, vaši rodiče zcela jistě také neposlouchali Doors.

Dokonce národu k hlubšímu či duchovnějšímu poznávání musí pomáhat tak populární „dvorní šašek – mág) Jaroslav Dušek, tedy duchovno ano, ale jen přes srandu… pozorujete to také tak?

Jsem věřící člověk, ale nijak to nedramatizuji. Ta touha tohodle ateistického národa po něčem tajuplném je legrační. Já děkuju každý den za to co mám, poslouchám svůj vnitřní hlas a respektuju všechny živé bytosti. Myslím že to pro základně šťastný život stačí.

Čím to je, že umění dnes již postrádá dřívější (avantgarda apod.) manifesty programy, prohlášení či programy jedinců, mnohdy v knižní podobě (Mondrian, Kupka, Kandinsky, Malevič, surrealisté, dada atd.)?

Je to velmi prosté, změnila se doba a přístup. Není to momentálně potřeba.

Pomalu už náležíte ke střední generaci  – snad u nás první, která vycházela ze street artu… Jak je na tom mladší generace, sledujete je apod?

Nikoho nevidím. Naše nadšení se neopakuje, byli jsme výjimečně silná generace. Jistě to souvisí s nově nabitou svobodou, která je dnes samozřejmostí.  

Proč vlastně je tak ve street art málo holek – žen, máte pro to nějaké vysvětlení?

Tenhle druh umění prostě není moc komfortní a noční město není příliš bezpečné.

Kdo je dnes na mezinárodní scéně legenda, kdo aktuálně „top“ kdo případně vycházející místa, která města jsou centry…?

Legendou je určitě Obey Giant (Shepard Fairey). Mezi streetartově významná města patří všechny metropole západního světa. New York, Londýn, Paříž, Berlín, ale i Miami nebo Los Angeles.

Proč vlastně Barcelona se k nim řadí? Souvisí to nějak se sociálním podhoubím, tradicí, atmosférou?

Barcelona k nim podle mě nepatří.

V poslední době jste se stal oblíbencem sběratelů ale také investičních dobrodruhů… (prý jste byl v Mánesu velice úspěšný… za kolik se prodalo?)… Zajímá vás kdo vaše díla kupuje a případně máte nějaké zásady – zábrany apod..?

Mé dílo má konzistentní vývoj jak v kvalitě tak ceně. Zkušení sběratelé to ví. Nevím, kdo přesně je investiční dobrodruh, ale s většinou svých sběratelů obchoduji pravidelně. Své kupce opravdu nekádruji. Co se týče mých prodejů, tak už poměrně delší dobu platí, že poptávka převyšuje nabídku.

V nabídkách aukčních katalogů začínáte pravidelně figurovat…. Čím, kromě výdělku, jsou pro vás aukce (objektivní odraz komerční úspěšnosti či sběratelé vytříbenosti atd)?

Výdělek pro mě v případě aukcí není důležitý. Je to specifický trh a mě zajímá, jak funguje a jak na něm můžu uspět.

Co připravujete, v jaké etapě se nalézáte, co pro vás znamenalo vidět pohromadě své věci v Mánesu? Pracujete už jen pro galerie nebo ještě plánujete na práce/akce ve veřejném prostoru? (Ne)oficiálně, jak…?

Jsem v pauze mezi velkými výstavami. Další neplánuji dříve jak za dva roky. To neznamená že nic nechystám. Na začátku května mě čeká dlouho očekávaná výstava s mým kolegou a kamarádem Martinem Krajcem v Nové Síni. V červnu pak menší sólovka v Le Palais Art Hotel. Výstava v Mánesu pro mě byla určitě zlomová a i přes velký respekt který k tomu prostoru chovám, jsem myslím uspěl a pohled do instalace mé roční práce mě velmi posunul. Ve veřejném prostoru pracuji pravidelně na legální bázi. V roce 2016 mě čekají dva velké muraly v Praze.

PASTA Oner: Cítím se svobodný

Dnes zažíváme relativní celospolečenskou svobodu, kde vše „je dovoleno“ v rámci konvenčních pravidel. Hrozí však pokračující paušalizace a relativizace a další rysy konzumní společnosti. Dilema Hesseho Stepního vlka (nevázaná přirozenost X společenské normy), je – zdá se – odsunuto do skrytu soukromí každého z nás. I dnes existují alternativní světy, ale nejsou už tak vyhraněné a společnosti nebezpečné. Dříve zde panovala totalita… Zkuste si představit, jak byste v ní asi tak existoval, co a jak (pakliže vůbec) tvořil…

Tohle relativizování svobody nemám rád. Já se cítím v dnešní společnosti naprosto svobodně. Jsem dítě revoluce, bylo mi 10 když to padlo a já to i přesto intenzivně prožíval. Otec po večerech lepil po čtvrti plný komoušů plakáty „Havel na hrad“ a oni je ráno strhávali. Matka dokola opakovala, že nás zavřou a mě nevezmou ani na obráběče kovů. Bohužel většina společnosti vůbec nepochopila co se stalo a výsledkem je flustrovaný a fašizující se pivní národ. Hodněkrát jsem se zamyslel a kriticky přemýšlel jak by se kdo z mých vrstevníků a přátel, včetně mě, zachoval v totalitě. Někdy je to nepříjemné, protože by mezi nimi byli určitě i agenti a práskači. Pokud by byla zachována má výchova, tak bych se moc dobře neměl, jsem dítě svobody a to se s bolševikem moc neslučovalo, těch deset let mého života které jsem v režimu prožil tomu nasvědčovalo. Jestli bych tvořil netuším, zřejmě bych tvořil z flustrace a né z radosti.

Nemířím ani tak k debatě, která se rozpoutala kolem vaší výstavy v „zaprodaném“ Mánesu komerčního, dříve „uměleckého“ … Prý jste nad těmito úvahami povznesen…? Ale přeto – jak vnímáte polarity svoboda – komerce, avantgarda – lidovost, morální – relativní apod.?

To jsou předsudky a prázdné fráze. Z části jsou tvořeny takovým tím zálesáckým přemýšlením tohodle národa, který nevím kde se vzal. V naší zemi má slovo „komerční“ pejorativní nádech. Jedna z prvních výstav v galerii Mánes po dokončení v roce 1930 byla výstava automobilů. Idealizace a snaha o přivlastnění tohoto výstavního prostoru skupinami umělců žijících z grantů je legrační.

Vaše práce se převážně zakládají na ironii či snad parodii, tedy používáte slovníku (ikonografii) tématu, který nahlížíte (reflektujete) a to „jen“ přeskupováním do jiné konstelace znaků či symbolů (log). Já osobně měl vždy s citacemi a parodií, ironií problém. Například ve filmu Pulp fiction se pod nadsázkou stejně schovává sázka na lidovost či chytlavé motivy akce, krve, násilí… tedy je to nakonec rozmnožování toho původně kritizovaného ne? Jak tuto strategii (tvůrčí princip) vnímáte a případně obhajujete vy?

Ano s tímto pohledem se setkávám často. Je to pohled ovlivněný velmi úzkým kulturním vlivem, řekl bych až velmi lokálním a navazuje na vnímání umění optikou z minulého století. Jedná se o velmi specifickou a lokální anomálii s kterou se setkávám. Já vyrostl na Tom & Jerry animácích, klipech Madony a reklamách na Coca-Colu. Prošel jsem si příchodem kapitalismu a pokusem o kmenovou společnost v rámci undergroundové techno kultury. Jsem produkt konzumní společnosti a jedu ve stejném vlaku jako kdokoliv jiný. Intelektuální a populistickou kritiku společnosti přenechávám jiným. Mě fascinuje svět lidského chtíče který je naší radostí i prokletím zároveň. Někdy tu jízdu vnímám jako bad trip na LSD, dojde vám vaše vlastní malost a marnost toho pachtění a chcete pryč, ale zároveň je to všechno tak neskutečně pestré že se vám nechce odejít.

Existuje nebezpečí ztráty hranic mezi „přítelem a nepřítelem“ (bráno zjednodušeně) a jedinec se stává přitakávajícím většině… Paradox? Nakonec takový Warhol tento posun ani nezastíral… a Haring si dokonce otevřel svůj Pop shop. (I když tyto dva bych neviděl jako stejné, Haring měl mnohem více sociální inteligence). Vy jste s „obchodem“ udělal dočasně něco podobného a přiznaného… není to jen americká manýra?

Výtvarné umění je komodita jako jakákoliv jiná. Má sice svá výrazná specifika ale jinak je regulérní součástí tržního hospodářství. Obchod s uměním kvete pouze v kapitalismu a ideálně v tom globálním. Mám obrovské množství fanoušků všech věkových a sociálních kategorií. Chci aby každý měl svobodnou možnost vlastnit svého Pastu. Mé dílo si může dovolit i student v podobě krytu na mobilní telefon, zrovna tak sběratel se statisícovím rozpočtěm v podobě objektu.

Poe a Baudelaire vnesli koncem 19. století do problematiky procesu umělecké tvorby revoluční prvek. Otevřeně přiznali (Poe to dokonce podrobně popsal, Havran), že postupují „takticky“ tedy vědomě tak, aby výsledek měl požadovaný účinek. Nejedná se tedy už o romantickou představu „rozháraného srdce“, ale o kombinaci dvou vyvážených složek: citu a rozumu, resp kontrolovaných emocí vtěsnaných do řádu atd. To vše je pak samozřejmě podmíněno osobitou imaginací. Jaký poměr těchto složek máte vy? Jak probíhá výběr tématu (ne)vědomě?… vkládáte do díla také nějakou, byť skrytější mytologii?

Je to velmi různé. Velká část mé tvorby by se dala přirovnat k automatickému textu v obraze. Některé mé náměty také začínají v textové podobě. Zpětná interpretace mého díla mě někdy velmi překvapí. Mytologie je asi příliš silné slovo, ale určitě tam dochází pro mě k překvapivým podvědomím spojením.

Otázka originaliy… to je asi další posun v postmoderně – totiž existence „fabriky“ kdy na své dílo tvůrce ani nešáhne… Mám na mysli Jeffa Koonse jako příklad… Vám také někdo s tvorbou „pomáhá“?

To nemá s originalitou nic společného. Samozřejmě že pracuji s celou řadou asistentů. Moje role je být umělcem a ne řemeslníkem. Já mám vizi a tu někdo z větší části realizuje. Nevidím důvod, proč bych se měl učit svářet nebo laminovat. Hodiny broušení a příprav pro lakování asi také nemají vliv na myšlenku díla. U malby je to stejné, v určité fázi je to rutina, kterou zastane někdo jiný. Všichni mí asistenti mají výtvarné vzdělání, většinou vysokoškolské. Vše je ovlivněno časem a ten svůj já používám především k tvorbě vizí, né k fyzické práci i když věřte mi, zastanu jí hodně a někdy se na ní strašně těším.

Myslíte, že umění má takovou sílu/dopad, aby přivedlo lidi k nápravě, k zamyšlení, k jiné hierarchii hodnot či alespoň k lepšímu vkusu?

Takovou sílu určitě nemá, ale určitě dokáže některé destruktivní jevy ve společnosti přibrzdit.

Dnes převládá fraška, šantán, muzikál, klip… vše tedy směřuje k okamžitému efektu, vtipu, znamení i zmatení. Lidé prý nejsou už schopni či ochotni sledovat a vstřebávat delší dramatickou klenbu (příběh) s hlubšími přesahy, odkazy… Vy pracujete podobně – tedy s citacemi, obecným jazykem, surfováním po viděné realitě, tedy aniž bych vás chtěl srovnávat s naznačenými pokleslostmi… nebo se mýlím?

S pokleslostí mě srovnáváte různými cestami po celou dobu rozhovoru. V podstatě se v různých podobách opakujete, myslím že jsem na to odpověděl dostatečně. Kdo má oči opravdu otevřené a není ovlivněn lokálními předsudky, tak dokáže mé umění číst jinak.

Jistě že nyní převládá globalizace, unifikace apod. a to i v kultuře… Ale přeci jen… není na obzoru v rámci „nastávající duchovní obrody“ směr mířící více do vlastních řad, řekněme více mapovat a reflektovat „český sen“, syndrom, komplex, možná i jistou výjimečnost, tradici, tendenci k lyrice možná až kýči… uspět ve světě znamená nebýt světový ale původní, důvěryhodný, tedy originální atd… identita?

Jdu přesně obráceně. Tuto roli přenechám rád jiným. Jsem Evropan, obyvatel planety země.

Domníváte se, že „umělec v hladovění“ tak jak jej proslavil Franz Kafka je mylný mýtus a lidová představa…? Nebo na tom něco je. Podívejte se na výkony, které zde podávali čeští umělci za totality, neboˇje nemohl – nesměl rozptylovat diktát západního trhu…

Určitě je to jedna z cest, nevím jestli má ještě v dnešním světě místo. Spíš to pokládám za relikt a přežitek. Prostor pro něco tak malicherného jako je tvorba vzniká ve chvíli dostatku.

Vypadá to,  že v dnešní společnosti vládne egoismus a možná až nihilismus, který už neočekává velké (i snad malé) pravdy. Možná by umělec, tak jako v minulosti, měl být „o krok napřed“… nebo je a my to bez odstupu nevidíme?

Vidíte a já mám pocit, alespoň ze svého okolí, že tomu tak není. Neviděl bych to tak dramaticky. Zároveň bych řekl, že stále platí, že většina umělců je pochopena až po své smrti.

Světu také vládne všudypřítomný kult mládí a „enjoy“ všeho druhu a crazy… alespoň v hlavním proudu, kde jsou ty časy, kdy hitparádám dominovaly kvalitní věci (Doors, Beatles, Yes apod), kdy popularita se nevylučovala s kvalitou, ba naopak… nebo je to jen (má) iluze?

Nezlobte se, ale tohle už je nedůstojné. Každá generace má své kvalitní interprety, vaši rodiče zcela jistě také neposlouchali Doors.

Dokonce národu k hlubšímu či duchovnějšímu poznávání musí pomáhat tak populární „dvorní šašek – mág) Jaroslav Dušek, tedy duchovno ano, ale jen přes srandu… pozorujete to také tak?

Jsem věřící člověk, ale nijak to nedramatizuji. Ta touha tohodle ateistického národa po něčem tajuplném je legrační. Já děkuju každý den za to co mám, poslouchám svůj vnitřní hlas a respektuju všechny živé bytosti. Myslím že to pro základně šťastný život stačí.

Čím to je, že umění dnes již postrádá dřívější (avantgarda apod.) manifesty programy, prohlášení či programy jedinců, mnohdy v knižní podobě (Mondrian, Kupka, Kandinsky, Malevič, surrealisté, dada atd.)?

Je to velmi prosté, změnila se doba a přístup. Není to momentálně potřeba.

Pomalu už náležíte ke střední generaci  – snad u nás první, která vycházela ze street artu… Jak je na tom mladší generace, sledujete je apod?

Nikoho nevidím. Naše nadšení se neopakuje, byli jsme výjimečně silná generace. Jistě to souvisí s nově nabitou svobodou, která je dnes samozřejmostí.  

Proč vlastně je tak ve street art málo holek – žen, máte pro to nějaké vysvětlení?

Tenhle druh umění prostě není moc komfortní a noční město není příliš bezpečné.

Kdo je dnes na mezinárodní scéně legenda, kdo aktuálně „top“ kdo případně vycházející místa, která města jsou centry…?

Legendou je určitě Obey Giant (Shepard Fairey). Mezi streetartově významná města patří všechny metropole západního světa. New York, Londýn, Paříž, Berlín, ale i Miami nebo Los Angeles.

Proč vlastně Barcelona se k nim řadí? Souvisí to nějak se sociálním podhoubím, tradicí, atmosférou?

Barcelona k nim podle mě nepatří.

V poslední době jste se stal oblíbencem sběratelů ale také investičních dobrodruhů… (prý jste byl v Mánesu velice úspěšný… za kolik se prodalo?)… Zajímá vás kdo vaše díla kupuje a případně máte nějaké zásady – zábrany apod..?

Mé dílo má konzistentní vývoj jak v kvalitě tak ceně. Zkušení sběratelé to ví. Nevím, kdo přesně je investiční dobrodruh, ale s většinou svých sběratelů obchoduji pravidelně. Své kupce opravdu nekádruji. Co se týče mých prodejů, tak už poměrně delší dobu platí, že poptávka převyšuje nabídku.

V nabídkách aukčních katalogů začínáte pravidelně figurovat…. Čím, kromě výdělku, jsou pro vás aukce (objektivní odraz komerční úspěšnosti či sběratelé vytříbenosti atd)?
v
Výdělek pro mě v případě aukcí není důležitý. Je to specifický trh a mě zajímá, jak funguje a jak na něm můžu uspět.

Co připravujete, v jaké etapě se nalézáte, co pro vás znamenalo vidět pohromadě své věci v Mánesu? Pracujete už jen pro galerie nebo ještě plánujete na práce/akce ve veřejném prostoru? (Ne)oficiálně, jak…?

Jsem v pauze mezi velkými výstavami. Další neplánuji dříve jak za dva roky. To neznamená že nic nechystám. Na začátku května mě čeká dlouho očekávaná výstava s mým kolegou a kamarádem Martinem Krajcem v Nové Síni. V červnu pak menší sólovka v Le Palais Art Hotel. Výstava v Mánesu pro mě byla určitě zlomová a i přes velký respekt který k tomu prostoru chovám, jsem myslím uspěl a pohled do instalace mé roční práce mě velmi posunul. Ve veřejném prostoru pracuji pravidelně na legální bázi. V roce 2016 mě čekají dva velké muraly v Praze.

Radan Wagner

psáno pro Revue Art, 2016