V těchto dnech probíhá ve Veletržním paláci v Praze retrospektivní přehlídka děl Theodora Pištěka (nar. 1932). Národní galerie tak připravila u příležitosti jeho osmdesátých narozenin skvostný dar oslavenci i jeho četným příznivcům. Výstava bude jistě atrakcí nadcházející podzimní sezóny.
Pištěkova tvorba je široká a vrstevnatá, zasahující do různých oborů – především do umění výtvarného a filmového. Sám autor se považuje především za malíře, ostatní svou činnost poněkud zamlčuje a zlehčuje. Více než stovka prezentovaných prací vypovídá o jeho vážném a kontinuálním úsilí i pozoruhodných cestách. Pištek stál od počátku při dění významných událostí historie českého moderního umění. Na pražské Akademii studoval současně s Janem Koblasou, Karlem Neprašem, Bedřichem Dlouhým, Milanem Resselem či Hugem Demartinim. Zúčastnil se záhy společných neoficiálních projektů, nestal se však nikdy Šmidrou ani vystavovatelem legendárních neoficiálních Konfrontací na počátku šedesátých let. Neměl nikdy potřebu sdružovat se – byl a je solitérem.
Výstava ve Veletržním paláci připomíná snad všechny Pištěkovy etapy a projevy jeho volného umění. Zvláště méně známé artefakty potěší a naznačí autorovu provázanost s tehdejším aktuálním vývojem. Informel či strukturální (anti)malba jako společný jmenovatel těch odvážnějších (Jiří Valenta, Jan Koblasa, Zdeněk Beran, Aleš Veselý, Antonín Tomalík a další) vyjadřovala odpor vůči oficiálnímu umění a příklon k existenciálním evropským tendencím. Pištěk přispěl svými objekty – rozřezanými či jinak deformovanými chladiči nebo dalšími fragmenty automobilů. Rezavé součásti se tak – vytrženy ze své původní funkčnosti – stávaly nositeli obecnějších pocitů a drásavých reflexí. Pro Pištěka však nebyl automobilismus pouhou formální inspirací, ale něčím podstatnějším. V rozhovoru se spolukurátorkou Helenou Musilovou ve výstavním katalogu zdůrazňuje: „To je pro mne velmi důležitá součást života vůbec, ale i pro tvorbu. Někdo musí chodit na pivo, někdo pít absint, někdo kouřit marihuanu, prostě mít nějakou berličku – a já to nezlehčuju – je to někdy potřeba. No a já měl berli auťák…“.
Z šedesátých let jsou na výstavě připomenuty kromě těchto svérázných ready made také o něco pozdější „hladké“ bílé kresby (Jak uniknout?, Bdělost). Tuší a nitrolakem zde pečlivě pojednává v pevnějším postsurrealistickém řádu nové vize. Automobily (technika) a precizní kontrolované podání (forma) se začnou pozvolna následně pojit do osobitého malířského Pištěkova projevu.
Hyperrealismus či fotografický realismus mají své kořeny za oceánem. Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tato svérázná disciplína těší větší či menší oblibě. Jako každý extrémní projev je vynášen (fotorealisté či pop artisté pracující s kulisami moderního světa) i zatracován (konceptuálněji a spontánněji smýšlející tvůrci). Hypperrealismus je veleben pro svou působivou iluzívnost, řemeslnou výlučnost, srozumitelnost, ale i podceňován pro kýčovitou povrchnost a lacinou elegantnost. Vnímání a oceňování ostatně záleží také na divákově osobní nátuře a rozpoložení.
Pištěk, jistě ovlivněn velkými jmény tohoto směru (Chuck Close, Don Eddy, Richard Estes), roku 1972 vchází do tohoto fotorealistického období. První co nás na plátnech takového střihu zaujme, je brilantní „pasivní“ splývavá technika (upomínající na Pištěkova rodinného předka Františka Ženíška a jeho salonní malbu, či na o pár podlaží níže vystavenou Slovanskou epopej Alfonse Muchy). Malíř však hrozící rutinu zaplaší vybranými náměty, důmyslnou kompozicí, působivým prolínáním, neotřelým překvapováním – zkrátka celkovou obsahovou i vizuální nejednoznačností a drženým tajemstvím.
U Pištěka v obrazech dominuje zpřítomnělá soudobá technika, nejčastěji závodní automobily či detaily elegantních karosérií (Vášeň, Zlatá horečka, Ptáci). Později se obrazy dále komplikují – jakási kolážovitá mozaika nabízí kromě ústředního motivu jiné průzory, štítky, útržky a dílčí situace či příběhy. Tak se ve fantaskním mísení času a místa setkávají na jedné ploše plátna: soudobá civilizace i exotické destinace (Cena elegance, Krajina s Hondou), krásné ženy, krajinné scenérie, silné motory i blízcí přátelé (Portrét pana O.). Pištěk však neulpívá na lahodícím povrchu či exhibované dovednosti. Mnohdy lze vyčíst z jeho obrazů hlubší významové roviny, někdy dokonce paralely mezi technickou civilizací a křesťanskou ikonografií. Když se tak stane, obraz působí (pod)vědomě silným a trvalým dojmem (Ecce homo – titulní dílo výstavy, kdy jezdec před motorem připomíná Krista pod křížem). Pištěk svými obrazy, připomínajícím mnohdy filmové vidění a střihové zpracování, přitom zbytečně nementoruje. „V životě jsem nic nekázal. Zajímaly mě spíše obrazové kvality jednotlivých, řekněme často nesourodých věcí a jak jejich propojováním a vrstvením vzniká jiná realita. Nešlo o kritiku, ale komentář,“ nastiňuje ve vzpomínaném rozhovoru malíř.
S postupem času se však situace a autorovo zacílení přeci jen mění. Jak výstava dokládá, objevují se u Pištěka obrazy prázdných znělých míst, nahlížených vzdálených horizontů, opuštěných podivných architektur a otevřených prostranství (Stavba, Variace, Poslední večeře). Před námi se otevírají prostory minulých či budoucích událostí. Tato změna atmosféry vrcholí v závěru expozice instalací s „lesem“ zavěšených umělohmotných tyčí, za nimiž se rozprostírá panoramatická malba české krajiny. Před tímto výjevem pak stojí prázdná židle určená k divákovu rozjímání (Konec lesa).
Pištěk je v posledních letech fascinován prostorem bez děje – opuštěností místa, ubírá na doslovnosti a přidává pocit tušení a neuchopitelnosti. Stejně jako ve svých malbách zabalených figur či objektů, pokorně ctí tajemství a naší nejednoznačnou existenci. Pištěk k tomu dodává: „K horizontům je možné jen se blížit a včas se zastavit. Tak jako u těch polozabalených obrazů a balíčků. Mohu se domýšlet, co je tam skryté, ale rozbalit je nesmím.“
Dobře koncipovaná a nápaditě instalovaná výstava Pištěkova celoživotního díla nabízí celou škálu kreseb, maleb, objektů a instalací. Upevňuje či osvětluje autorovo místo v dějinách českého umění. A konečně prozrazuje neutuchající autorovu posedlost, zápas a touhu být stále nablízku přítomnému a neviděnému. Dokladem toho může být nejnovější cyklus nazvaný Rozmluva s Hawkingem.
Diskuze k tomuto článku