Výstava DVACET představuje v pražské Galerii Toyen dva autory generace nastupující na českou výtvarnou scénu na polooficiálních akcích během druhé poloviny osmdesátých let. Jasan ZOUBEK (sochy) a Radan WAGNER (obrazy) vedle svých samostatných projektů vystavují společně. Stalo se tak již v Praze a Karviné (2006), Příbrami a Olomouci (2008), Opavě a Ostravě (2018), Litoměřicích (2019) nebo v Třebíči (2022). Samostatně i skupinově také vystavují na dalších místech u nás i v zahraničí.
Radan Wagner se narodil v roce 1958 v Praze, absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, na které studoval v letech 1975 – 79 a Filozofickou fakultu univerzity Karlovy v Praze, obor dějiny umění (1980 – 1984). Již během studií se zúčastňoval řady akcí a později spolupořádal polooficiální výstavy své generace především pod názvem K ROK. Jako malíř prezentuje svou práci samostatně či na kolektivních výstavách od roku 1987. Byl členem výtvarné skupiny Tunel (1989 – 2001), S. V. U. Mánes (1989 – 2003), Umělecké besedy (2012 – 2013).
Jasan Zoubek se narodil v roce 1956 v Praze Evě Kmentové a Olbramu Zoubkovi. V letech 1971-1975 studoval na gymnáziu. Dvouletou vojenskou službu sloužil od roku 1975. Po vojně se pokoušel se o přijetí na studium do ateliéru scénografie na DAMU a od roku 1977 prošel různými dělnickými profesemi. Pracoval jako kulisák, figurant a domovník… Mimo zaměstnání výtvarně pracoval a vystavoval. Od roku 1989 pracuje jako svobodný umělec. Zajímá ho pozorování krajiny a oblohy. Byl členem výtvarné skupiny Tunel (1989 – 2001). Od roku 1989 je členem S. V. U. Mánes.
Alena Beránková, kurátorka výstavy:
Na této výstavě se představují umělci, dlouholetí přátelé, kteří si přes odlišné vyjadřovací prostředky kladou podobné otázky, a to, kdo je člověk a co je svět. Malíř Radan Wagner a sochař Jasan Zoubek patří ke generaci umělců nastupující na výtvarnou scénu v 80. letech 20. století a od té doby rozvíjí své téma člověka a přírody, které zpravidla vyjadřují jednoduchými výrazovými prostředky, někdy až minimalistickými gesty, čímž se v tichosti dostávají k nejhlubším vrstvám bytí.
Radan Wagner(* 1958) byl zprvu ovlivněn symbolismem, touha proniknout do hlubin lidské duše i univerza je v jeho tvorbě přítomná stále. Velký význam pro něj měla i symbolika barev. V posledních letech se ve své „měkké geometrii“ zaměřuje především na vyjádření poměru mezi světlem a hmotou, mezi viděným a tušeným. Dualita je ostatně trvalým prvkem jeho tvorby, od počátku ji vnímá jako základ svého chápání světa.
Světlo jako symbol transcendentna, vše objímající a vše prostupující, je poslem božského, ale i výpovědí o tom, co člověka přesahuje. Wagner světlo nechává probleskovat hlubinami vesmíru nebo odrážet se od zvlněných vodních hladin anebo písčitých dun. Staví ho do kontrastu s tmou nebo s hmotou, s pevnou strukturou země. Světlo je ale i určující prvek lidských příběhů, probleskuje tmou, jako nevědomí prostupuje vědomím.
Současná tvorba Radana Wagnera je oproštěna od zobrazování konkrétních věcí, nadbytečných prvků a gest, od tradičních mytologických symbolů, obrazy se stávají spíše záznamem stavů a procesů. Pomocí vertikálních a horizontálních linií, kruhů, oválů, mlhovin či krystalických útvarů vytváří svět bez hranic, kde se vše prolíná – vědomé je prostupováno nevědomým, pozemské se propojuje s nebeským, stálost se mísí s pomíjivostí, minulost s budoucností, vnitřní s vnějším. Výjevy se stávají čistým záznamem bezčasí a věčného trvání. Věčnost se tak propojuje s časností a s konkrétní událostí.
Geometrizující abstraktní prvky Radan Wagner uplatňuje i pro vyjádření mezilidských vztahů, respektive pro náměty, kde je přítomnost člověka zásadní, kdy děj je postaven na prožívání člověkem, ať už se jedná o konkrétního jedince, zážitky samotného autora, nebo o obecně lidské prožívání vnějších i vnitřních impulzů. Wagner do geometrických tvarů převádí stavy rození zážitků a emocí, setkávání, prolínání, ustávání lidských vztahů. I zde uplatňuje dualitu chaosu a řádu, rozumu a citu, jasného a tušeného.
Jasan Zoubek (* 1956) Silné rodinné zázemí, vlastní výtvarný cit a zkušenosti ho dostatečně vybavily pro uměleckou dráhu. Jako svébytný a neopominutelný sochař se na výtvarné scéně objevil již v roce 1981. Od počátků jeho tvorby je pro něj charakteristický smysl pro monumentalitu spolu se značnou náročností provedení soch. Jasan Zoubek odmítá jednoduchá řešení a rád si volí náročné výzvy, k těžce opracovatelným materiálům si hledá vlastní cestu a v jakémsi dialogu s ním vydobývá svou výpověď o světě. Pro svou tvorbu využívá snad všechny sochařské materiály, dřevo, kámen, papír, beton, osinkocement, bronz, nejvíce mu však vyhovuje tvrdý kámen, zejména žula.
Zprvu v jeho tvorbě dominovaly náměty přírodních procesů a dějů, jakési výseky geologických vrstev. Téma přírody či konkrétní krajiny Zoubek nahlíží z perspektivy jisté nadčasovosti. Stav trvání, rozvážného bytí, anebo pomalého proměňování, přetváření, či odolávání simuluje i zdlouhavým procesem tvorby, klade na sebe vrstvu po vrstvě, jakoby tvořil skutečnou krajinu, stejně jako se v geologických procesech sama utvářela.
Svým bezpodmínečným přístupem k hmotě se Jasan Zoubek dotýká osobních i obecných otázek života. Člověk se stal dalším ústředním bodem jeho tvorby. Zoubkovo promýšlení lidského pobývání na zemi se vztahuje k pevnému ukotvení člověka v místě, v krajině. Doposud nejmonumentálnější Zoubkovo sousoší je věnováno lidstvu v jeho historii, nese název Rod, 2001. Symbolicky jím reprezentuje jedno tisíciletí generací lidstva. Každá generace je zastoupena jednou sochou, otiskem či skořápkou lidského těla, přičemž jedno tělo vychází z náruče druhého, jako jedna generace vyrůstá z druhé, jedna socha je oporou druhé. S otisky páteří a trupů, s tím, co drží důstojnost člověka, se v Zoubkově tvorbě setkáváme poměrně často.
K neopominutelným tématům výtvarného umění v našem kulturním kontextu patří křesťanství, respektive křesťanské symboly, a nevyhnul se jim ani Jasan Zoubek. Do štíhlých stél převedl symboly přesahující naše životy, svou až nenápadností vypovídají o své velikosti. Bez okázalosti a silných gest, principu charakteristického pro celou Zoubkovu tvorbu, jsme postaveni tváří v tvář věčnosti. Pro oba umělce je charakteristické hledání hlubších významů, vnoření se do podstaty světa.
Alena Beránková, kurátorka výstavy
Radan Wagner: Úvodní slovo k právě probíhající výstavě DVACET v Galerii Toyen
Nedávno jsem někde četl, že tady máme nový trend, který se jmenuje pomalost. Zvláště se mluvilo o zahradničení, zklidnění a celkovém nespěchání. Zkrátka šlo spíše o prožívání než chvatné cílení. A tak tedy – zdá se – že já s Jasanem jsme „in a trendy“ ba předběhli jsme dobu! Totiž už roky máme svůj rytmus tvoření, scházení i vystavování… Zvláště v tom posledním případě je naše pomalost evidentní. Společně vystavujeme až když dojde k nějaké konstelaci, která nás aktivuje.
A když se mezitím sejdeme – a když už tedy mluvíme – tak ani ne tak o umění, které spíše cítíme intuitivně, ale spíše o jiných věcech. Tvorba je do jisté míry úžas i pokora, možná i jistá umírněnost. Hezky to řekl klavírista Glen Gould: „Účel umění nespočívá v tom, že v určité chvíli vypustíte do světa svůj adrenalin, ale spíše v postupném a dlouhotrvajícím konstruování stavu údivu a vyrovnanosti.“
Ano a vše se pak zdá propojené i v další dimenzi: ostatně již ve Smaragdové desce se praví, že co je nahoře, je i dole a co je dole, je i nahoře. Tedy člověk a kosmos jedno jsou – osobní zážitky a obecné principy se prolínají. A to je ostatně i naše tiché téma v obrazech i sochách. O tom však spíše děláme než mluvíme. A tak nás zajímá a dojímá nejen umění, ale i vědění. A zjistili jsme, že nám to sune i v této linii směrem podobným: čteme si o fyzice, matematice a podobných věcech, které se nás dříve moc netýkaly. Tedy nějak dotýkaly, ale moc jsme to neřešili. Kdo by to řekl, že v našem – řekněme bohémském – období budeme později mluvit o světě matematickém nebo kvantovém. Avšak některé věci zas umíme nepotřebovat.
Píše se rok 2006: jedeme autem hodiny dělat výstavu do zámku v Karviné… něco plácáme a najednou se Jasan ptá: „znáš knihu Matematický vesmír s podtitulem Moje pátrání po nejhlubší podstatě reality?“ No tak to jsem byl paf! Ale vlastně mě to nepřekvapilo… vždyť ty linie, prohlubně, pukliny, struktury… o tom to je. A tak si později v doporučené knize čtu: Vše, co můžeme pozorovat, bylo kdysi žhavější než nitro Slunce a expandovalo tak rychle, že svůj rozměr zdvojnásobilo za méně než jednu sekundu. A nebo: „Chybějící hmota se chová jako duch, protože je neviditelná a může námi procházet, aniž bychom si toho všimli…“ a jinde zas: „My lidé jsme vytvořeni z atomů, takže když atomy mohou být současně na několika místech, tak my určitě taky!“
No s těmi atomy a jejich částicemi je to fakt zvláštní. Vezměme si například ono fascinující tzv. Kvantové propletení. K němu dochází, když se současně vytvoří dvě částice, například když laser projde filtrem a vzniknou dva fotony se stejnými vlastnostmi. Jakýkoli vliv na jeden foton vede k identické okamžité změně druhého fotonu (a naopak) a to bez ohledu na to, jak blízko nebo daleko jsou fotony od sebe. A nejen to, tento proces probíhá rychleji než rychlost světla…
A ve stejné knize se dočteme o tzv. Aha! Momentu, který se „objevuje třeba těsně před usnutím. Takové aha jsou prý výsledkem krátkého okna, které se otevře mezi vašimi vědomými myšlenkami v bdělém stavu a obrovskou knihovnou vzpomínek vašeho mozku, která se náhle stane přístupnější. Výsledkem je krátký záblesk zvýšeného tvůrčího a inspirativního potenciálu.“ A jak řekl nedávno jiný autor: „Aktivně inspiraci nevyhledáváme, ale myslím si, že dáváme se pozor, abychom si všimli, když nějaké přijde.“ Nakonec tedy: v tvorbě jedná se o představivost – a víme, že souvisí s pamětí, se zážitky a zkušeností, intuicí… a zbytek je záhada stejně jako celý vesmír i člověk v něm.
Tedy shrnutí: máme tu zřejmě jisté nadání, osobní zkušenosti, paměť a představivost, vědu i poezii – a také: spiritualitu. Jak praví Adam Borzič: „V čase, kdy je život na Zemi ohrožen, potřebujeme spiritualitu, která otevírá oči pro posvátnost světa. Pokud si posvátnost života radikálně neuvědomujeme, jen stěží v této krizi obstojíme.“
A na závěr bych ještě jednou připomněl tu pomalost z úvodu: přejeme vám návštěvníkům výstavy: dívejte se, prosím, pomalu…
Výstava: DVACET: Radan Wagner – obrazy, Jasan Zoubek – sochy, kurátorka: Alena Beránková (SGVU), do 29. dubna 2026
Komentovaná prohlídka s filmy a autory výstavy v Galerii Toyen proběhne 28. dubna od 18 hodin, těšíme se na vás!
Film z výstavy KONTINUITA: Radan Wagner a Jasan Zoubek (v Litoměřicích z roku 2019) naleznete ZDE
-red-
foto: Galerie Toyen, Igor Hlavinka, Martin Fryč a archiv
Diskuze k tomuto článku