Ve eletržním paláci Národní galerie v Praze probíhá výstava Michaela Rittsteina (nar. 1949) s názvem Vlhkou stopou. Tato retrospektiva posléze přestěhuje také do dalších měst, v závěru pak do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké. V té době malíř oslaví již své šedesáté narozeniny.
U tak plodného autora, jakým Rittstein bezesporu je (podle vlastních slov namaloval dosud více než 1700 obrazů) není jistě lehké sestavit vyčerpávající reprezentativní kolekci akcentující veškeré tvůrčí periody a významná „zlomová“ díla. Výsledná instalace, možná překvapivě poněkud „řídká“, nabízí divákovi v chronologickém sledu vývoj mimořádné cesty. Přesto zde nechybí, až na výjimky, žádné známé či podstatné Rittsteinovo dílo. Řada jich byla zapůjčena soukromými sběrateli, ostatní (zvláště ty nejnovější) jsou z majetku samotného autora. Velkoformátové kompozice – mnohdy složené z několika dílů – pocházejí většinou ze státních kolekcí včetně hostitelské Národní galerie v Praze.
Divák se zde může bavit či dokonce pohoršovat smyslně třeskutými příběhy, drsným naturalismem či anarchií vylučující jakákoli tabu. Může ale také přijmout řadu výjevů jako osobní důvěrně známé zkušenosti. To záleží na individuální paměti, dosaženém věku a konečně i schopnosti rozkódovat a vcítit se do předložené košaté ikonografie odkazující nás k nedávné společné historii.
Rittstein má dar „vyhmátnout“ podstatné rysy doby, charaktery lidí, atmosféru vypjaté situace. Maluje v jakýchsi volných cyklech, v periodách proměňujících se v závislosti na plynoucím čase a situaci (politické, sociální, rodinné) v které se právě nachází. „Není nic co by se mi dřív nebo později nedostalo do obrazů,“ poznamenává k tomu malíř. V tomto smyslu je celkem čitelný, ostatně jeho způsob „vyprávění“ tomu výraznou měrou pomáhá. Přes svou fantasknost, přebujelost a neotřelou nadsázku vnímáme jeho „story“ nabízející nám pod- vědomé či důvěrně zakoušené události a prožitky. Jeho občanské soucítění, nedistancování se od tématu a naprostá otevřenost, vedou k nebývalé oblibě Rittsteinova díla.
Výstava připomíná malířovu cestu od sedmdesátých let minulého století, kdy spolu se svými generačními druhy se začal (tedy ještě během studií na pražské Akademii) na různých polo- oficiálních přehlídkách. Jeho pohled je poznamenán jak rodinnými kořeny (tzv. Zemědělským cyklem – malířskou kronikou obce Brnířova na Domažlicku se prezentoval na své první samostatné výstavě), ale i dočasnou svobodou kolem roku 1968. („Byli jsme příliš nezkušení na to, abychom si dokázali představit co nás do budoucna čeká, vzpomíná Rittstein na ta léta). Také vědomí kontinuity, tradice, hledání kontinuity (obdiv k dílu Františka Ronovského, Zbyška Siona či Bedřicha Dlouhého) bylo aktuální v letech dozrávání.
Rittstein se záhy vydal cestou sžíravého figurálního malířství tavícím v sobě intuitivní živelnost a efektně (iluzivně) ztvárněný alegorický realismus čerpající náměty z bezprostředního okolí (například obraz Nechci v kleci, 1976). Stále více se trefoval svými díly do neutěšeného konformního přežívání (Bytové jádro, 1977), zlověstně karikoval denní rituály (Ráno, cvičení za umělého světla, 1976) a napjatého rodinného soužití (Spořádané manželství, 1980) ve svém díle se stává stále více kritikem konzumní společnosti ovládané televizními kanály, plytkou pop-kulturou a šedou průměrností. Tu však ale nelíčí jako všední, ale v nadsázce nechává ožívat do extrémní a fantaskní (snové) podoby. Ruce se tak na obraze mění v úděsná žravá klepeta, panelákové byty v těsné arény či záludné pasti, spotřebiče (zvláště vysavače) v nebezpečná oživlá monstra, automobily v šíleně uhánějící mechanismy…
Se vším je třeba počítat – zápasit o přežití. Sám autor těchto příhod – lokálních historek“ k tomu dodává: „Mým principem je ´kdyby´, domýšlím, fabuluji, hraji si jak s námětem, tak se způsobem zpracování. Využívám všechny dostupné podněty, počínaje procházkou v přírodě či sportem až k dennímu tisku či televiznímu programu. Možná jsem tak ustrojen, ale vše vidím v pohybu a čase.“
Při pozorné prohlídce sledované retrospektivy ve Veletržním paláci si uvědomujeme jak s koncem sedmdesátých let mizí hutnost podání a přibývá lehký spontánní přednes – kompozice se dynamizuje, v rychlém střihu se mění záběr i odstup – vše jakoby se dostává do varu, rázného chvatu, extázi ne nepodobné atmosféře rockového koncertu jaké Rittstein miluje. Možná tak překvapuje malířova pří seriózní příprava a promýšlení každého díla: „Pro mne je důležité dostat se do správné nálady, stavu. Nepracuji v jednom tahu, dělám kratší či delší pauzy, obraz je mnohdy rozpracován více než rok. Nevím-li přesně jak dál, nepokračuji. Průběžně pracuji na několika věcech.“ Když v roce 1987 stál u zrodu generačního volného sdružení 12/15, pozdě, ale přece, byl Rittstein již zralým autorem. Malba se stala snad stejně významnou složkou jako námět – jedno ovlivňovalo (posilovalo) druhé, vcítění souznění i napětí je v obrazech stále hmatatelnější (Sklizeň hub, Zabijačka, 1987). Velká malba, extravagantní exhibicionismus, žádné tabu, ale ani odtažité „namyšlen0ů distancování. Rittsteina maluje život kolem sebe – s nadsázkou, ale na pravdivých základech. Prostý žánr včleňuje do velké obrazové kompozice někdy až v komiksovém duchu, vždy však v surreálném rozvolnění navyklých hranic vnímání a pojímání.
Rittstein tvoří bez jakéhokoli omezení, zbavuje se stále více odpovědnosti, osvětluje divadlo světa bez černobílého parcelování. Přesto se nenechává nazíranou „situací“ strhnout – dovede jí oponovat a prožívat také jako divák. Sám vyhledává požitky a radosti života, navíc zůstává k sobě ostražitý: „Sebekritičnost je zásadní do dalšího vývoje. Je to otázka inteligence a informovanosti. Sebekritičnost však nesmí zvítězit nad zvědavostí pokusit se o něco zdánlivě nemožného, nesmyslného a iracionálního.
S dalším vývojem, jak výstava celkem výmluvně naznačuje, dochází v Rittsteinově díle k odklonu od dominující živelnosti směrem k promyšlenější výstavbě. Samozřejmě mizí také „nepřítel“ a tedy sociální či dokonce politická témata. Lokální historku střídá mnohdy krajinný výjev (Vonehdá večer, 1999, Mosty, 1999 – 2000), neklidná zšeřelá stavení (Tam, 1998, Č. p. 14 Broučci, 1999). Takové a podobné obrazy jsou skvělé a velkorysé, procítěné v malířské zkratce stále působivé, ač bez halasných a pestrobarevných gest. Po roce 2000 dochází u Rittsteina ke „zkoušce malby bez příběhu“, elementarizaci, dalšímu očišťování až k jakési asijské úspornosti. Přibývá také kolorismus a užívání netradičních materiálů. Vedle toho (v jiných sériích) souběžně sílí znovu touha vyprávět příběh, postihnout pohyb, akci, okamžik. Objevuje se téma cyklistů (Cestou necestou, 2005, Vlhkou stopou, 2005) – Rittsteinovy obrazy jsou stále častěji zabydlovány také zvířaty (Japonci a zlaté žáby, 2005, Pár drinků, 2006, Mladý Darwin jako Tarzan, 2006). Postupně propuká „invaze lásky“, vrací se bohatá členitá malba, historky i fantaskní děje, možná více dadaisticky laděné, výstřední… tučňák krotí bujného oře, milenci se k sobě vinou na ponorce, hroch se válí na zádech, pobíhá zde kostkovaný kůň, zahlédneme erotické radovánky na lavičce, klokany v baru… Sen se mísí volně se skutečností, zvířata s lidmi, bajky s momentkami všedního dne, radost s halucinacemi, relaxování s posedlostí…
Rittsteinova retrospektiva přibližuje etapy vývoje od sedmdesátých let až po současnost. Převažují velké formáty a zásadní díla. Bylo z čeho vybírat. Výsledkem je bohatý a pestrý rej, přebujelost, dynamika, nepokojná exprese a mimořádné malířství dotýkající se naléhavě či zábavně naší historie (paměti), ale i nejrůznějších zákoutí lidské duše. Výstavu – jakési „best of“ doplňuje obsáhlá monografie shrnující celé Rittsteinovo malířské i kreslířské dosavadní dílo.
Diskuze k tomuto článku