Spektrum autentických projevů českého výtvarného umění od sedmdesátých let dvacátého století si nelze představit bez tvorby Václava Bláhy. Různorodé podoby jeho umělecké výpovědi, ať už v malbě, kresbě, grafice či v prostorových realizacích, nás stále znovu oslovují svou naléhavou aktuálností.
Přes postupné směřování v posledních čtyřech desetiletích od bezútěšné monumentality ke křehčím strukturám kontemplativní introspekce neztrácí Václav Bláha nic ze svého ostrého nazírání na svět a na sebe sama. Sledujeme v jeho pracích poznatelné zápolení realisty s idealistou, kde se sžíravá ironičnost střídá (a dokonce splývá) s oduševnělou poetikou spatřených jevů světa a přírody. Zdánlivě opozitní póly – pragmatická skepse a romantický úžas – u Bláhy nacházejí překvapivou a podnětnou společnou půdu.
Pod lehce sardonickým názvem „O tom všem“ představuje Václav Bláha na výstavě v Prácheňském muzeu v Písku průřez dílem z posledního desetiletí. Sledujeme zde, jak autor dále rozvíjí náměty, které již od sedmdesátých let spoluutvářejí jeho nezaměnitelnou tvůrčí řeč. Nejzásadnější z nich je motiv lidské figury zachycené v napjatém prostoru (ať uzavřeném, či volném), který ji formuje, deformuje, či dokonce do sebe vstřebává na způsob jakéhosi „duševního lijáku“. V této rovině se plně projevuje autorovo vědomí o prostupnosti mezi vnitřním rozměrem vlastního „já“ a vnějším rozměrem nadosobního (společenského či přímo osudového) dění, schopného kdykoliv zasáhnout jako blesk do samotného nitra člověka.
Pokud byl oním prostorovým rámcem v osmdesátých letech sprchový kout či výsek architektonického skeletu, v autorových novějších dílech se lidská bytost poměřuje coby noční poutník s elektrickým organismem velkoměsta nebo s nekončícím obzorem oceánu – ať v poloze soustředěného „jogínského“ rozjímání, nebo jako surfař věčně balancující na rozhraní kýžené rovnováhy a riskantního pádu do vodního víru. (V českém kontextu se pojem „oceán“ ovšem zaměňuje za komornější měřítko bazénu či rybníku.) Nakloněná postava, která u Bláhy kdysi umanutě kráčela sídlištní či průmyslem zjizvenou krajinou, dnes míří stejným urputným krokem se surfařským prknem do mořských vln. A zde se znovu potvrzuje fakt, že ani tam, kde jsou Bláhovy obrazy zářivě barevné, nejsou nijak veselé.
Druhou zásadní rovinou Bláhova pojednání lidské situace je příběh – nikoliv ve smyslu narativní linearity, ale jako expresivní dějiště vzniklé z (obrazně, mnohdy přímo fyzicky) navrstvených významů. Vztahová dramata, tělesně vyjadřovaná, se zde odehrávají jako konfesní „snímky“ stavu autorovy duše, ale i jako zobecněný vhled do tragikomické podstaty humanity. Takto koncipované příběhy v sobě taví osobitou směs grotesknosti a lyričnosti, smyslnosti a strohosti, uznání smrtelnosti a intuitivního vykročení za ni. Lidský tvar se ve své prudké gestičnosti pohybuje na pomezí abstrahované kaligrafie, čitelné slovo se převtěluje v energický samoznak. Vším prostupující dynamismus zde spojuje znejasněné textové sdělení, figuru a obrazové pole do živého plastického celku – a to doslova u obrazů budovaných ostrými řezy do obrazového podkladu nebo neklidným reliéfním zpracováním barevné hmoty. Autorovy příběhy dokážou fungovat jednotlivě, samostatně, stejně jako společná konfigurace vzájemně se doplňujících a kontrastujících „hlasů“.
Vedle dvou zmíněných tematických „pilířů“ Bláhovy tvůrčí výpovědi výrazně figuruje ve vystaveném souboru pojetí „fragmentu“ či „fragmentace“. Zde se nejzřetelněji odráží autorovo chápání lidského bytí jako stále se měnící mozaiky jednotlivých „střípků“, které se neustále seskupují či rozptylují. Tyto procesy spolu určují momentální vnitřní rozpoložení člověka i jeho obecnější vnímání sebe sama a okolního světa. Jde tu o pomyslný „barometr“ zviditelňující jinak stěží měřitelný vzájemný poměr soustředěnosti a rozostřenosti lidské psychiky. Čímž nám autor naznačuje, že i domnělé „pevné danosti“ identity či paměti jsou naopak zranitelnými nádobami v proudu neúprosné proměnlivosti. Symbolický depozitář se v tomto světle jeví jako cenné (leč nezaručené) úložiště toho, co jinak odplouvá do ztracena.
Ve své tvorbě nám Václav Bláha nevyřčeně sděluje, že vesmír je spíše veliká myšlenka nežli veliký stroj. V rámci této veliké myšlenky se zobrazovaná lidská postava nutně a logicky jeví ve své nahotě; prostřednictvím její ryzí tělesnosti se blížíme k chápání univerzálního řádu, možná i k tušenému duchovnímu rozměru. U Bláhy pozorujeme vedle popele smrtelné fyzické skutečnosti i stříbřité světlo metafyzického plánu ležícího za viděnou všedností.
Richard Drury
Výstava: Václav Bláha – O tom všem, kurátor: Richard Drury, Galerie Prácheňského muzea v Písku, do 3. května 2026
foto: Galerie Prácheňského muzea v Písku
Diskuze k tomuto článku