Dokončena je výpravná publikace Chrám umění: Rudolfinum. Toto místo je pozoruhodným svědkem historie i současnosti. Je to pojem. Majestátní budova na břehu Vltavy vyhlíží sebevědomě – a má k tomu své důvody. Veřejnost ji vnímá jako místo, kde se odehrávají kulturní události nejvyšší kvality. Nyní vychází o tomto fenoménu obsáhlá publikace. Textem a obrazem mapuje kulturně-historické dějiny od první myšlenky na výstavbu až po začátek 90. let 20. století. Desítky autorů pojednávají o této instituci, která se prolíná s osudy pozoruhodných osobností a národních proměn – společenských, hudebních a výtvarných událostí. Památnou například byla tryzna za zemřelého Jana Zrzavého, která se na podzim roku 1977 stala národní manifestací.
Již na počátku plánů byla tato budova v samém srdci Prahy koncipovaná jako víceúčelový „dům múz“ – sídlo hudby, galerie a konzervatoře. V čele realizace nestála zemská šlechta, panovník či katolická církev, ale donátoři a finanční ústavy, především Böhmische Sparkasse, respektive Česká spořitelna. Na parcele přesně proti Strakovy akademie či Pražskému hradu stávalo tzv. rejdiště, ale i káznice, chemická fabrika nebo také pila rytíře Lanny.
Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885. Následník habsburského trůnu korunní princ Rudolf, podle kterého je budova pojmenována, se dostavit nemohl. Zdejší honorace si však mohla prohlédnout otevřenou Obrazárnu starých mistrů (předchůdkyni Národní galerie), sály Uměleckoprůmyslového muzea i rozlehlý koncertní sál. V něm zaznělo Beethovenovo Svěcení domu. To vše se událo nedlouho po otevření Národního divadla.
Vedle zřízených sbírkových institucí se v Rudolfinu konaly výstavy Krasoumné jednoty nebo německojazyčných výtvarných spolků. V lednu 1896 se budova stala svědkem prvního koncertu České filharmonie dirigované Antonínem Dvořákem.
Múzy v domě umlkly v roce 1918, tedy po vzniku Československa, kdy se hledaly důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu. Docházelo tak průběžně k rozsáhlým stavebním úpravám (například bylo zarovnáno podium s koncertním sálem a byly odstěhovány velké varhany, vestavěny příčky do výstavních sálů galerijní části apod.) Nicméně víme, že se v Rudolfinu roku 1926 konala legendární výstava Devětsilu nazvaná Bazar moderního umění. Byla to zásadní událost české avantgardy (hodně se však v kuloárech mluvilo o „nejkrásnějších nohou českého umění“. Odlita a vystavena zde byla pravá noha pětadvacetileté tanečnice Miry Holzbachové. Nainstalovány v expozici ovšem také byly obrazy, koláže, fotografie, krejčovské figuríny či kuličková ložiska coby objekty moderní estetiky nerozlišující již tak zcela mezi uměním a životem).
Navrácení podoby koncertního sálu a dalších prostor přišlo paradoxně až za 2. světové války; hrála zde Německá filharmonie. Později se situace stabilizovala a pro zdejší veřejnost se také otevřela nově vybudovaná Sukova síň. Česká filharmonie se do Rudolfina vrátila v roce 1946 a dějiny šly dále. Jaké to byly proměny, ukazuje název náměstí před budovou: do roku 1915 to bylo „Na Rejdišti“, pak dostalo jméno „Náměstí císařovny Zity“. V letech 1919 – 1942 to bylo „Smetanovo náměstí“, za okupace „Mozartplatz“ a po osvobození opět „Smetanovo“. Od padesátých let se chodilo po „Náměstí Krasnoarmějců /Rudoarmějců“ a po roce 1990 se místo začalo nazývat „Náměstí Jana Palacha“.
V letech 1990 – 92 proběhla velká rekonstrukce Rudolfina. Po znovuotevření bylo plně navráceno múzám, jímž bylo od prvopočátku zasvěceno. Hlavním uživatelem budovy je dnes Česká filharmonie, obnovené prostory severní části budovy slouží výstavním účelům Galerie Rudolfinum. V tomto časovém úseku patrně vyprávění nové knihy končí. Ale pro milovníky výtvarného umění je zde třeba zmínit ještě jednu – dosud trvající kapitolu.
Od roku 1994 stanul po výběrovém řízení v čele Galerie Rudolfinum historik umění Petr Nedoma. Ten přišel s konceptem Kunsthalle (instituce bez vlastních sbírek, ale s větším důrazem na výstavní projekty), který do té doby nebyl u nás znám. Přestože Nedoma coby teoretik neměl s řízením galerie velkou zkušenost (jen 2 roky působil jako kurátor v galerii v Hodoníně) rozjel mimořádný program. Rudolfinum pod jeho vedením pak de facto předčilo a nahradilo Národní galerii a stalo se nejprestižnější výstavní institucí u nás. Nabízí nejen české, ale i zahraniční výrazné osobnosti, jejich výstavy s doprovodnými programy.
V Rudolfinu se představili výrazní umělci: jako první to byl 1. 1. 1994 Pavel Opočenský. A dále některé připomeňme: Tomáš Císařovský, Nan Goldin, Petr Nikl, František Kupka, Cindy Sherman, Georg Baselitz, Damien Hirst, Neo Rauch, František Skála, Alén Diviš, Ivan Pinkava, Václav Stratil, Krištof Kintera, La Chapelle, Mikuláš Medek, Záře – neonová trnová koruna na střeše budovy od Jiřího Davida, projekt Crossing, Anděl, anděl, Decadence Now, Nigtfall a snad vskutku mimořádná výstava České imaginativní umění. Kvalitních i divácky atraktivních výstav byla celá řad; ostatně ZDE je kompletní výčet. Gratulujeme!
P.S. Více o autorech a další informace o publikaci se dozvíte ZDE. Rozhlasové čtení na pokračování z knihy Chrám umění: Rudolfinum naleznete ZDE.
-rw-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku