Na počátku tohoto roku připravila Národní galerie v Praze jednu z nejpůsobivějších retrospektiv poslední doby. Ve Veletržním práci jsou u příležitosti sedmdesátých narozenin sesoustředěny práce Zdeňka Berana (1937) – žijící legendy českého výtvarného uměn a profesora Akademie.
Výstava je velkoryse pojatou přehlídkou mapující systematicky etapy Beranovy tvorby opírající především o malbu, kresbu a objekty i jejich svérázné propojení. Tento autor vstoupil hned svými ranými projevy do dějin českého výtvarného umění 20. století. Stál u zrodu nezávislých aktivit ignorujících totalitární cenzuru a přihlouplé direktivy stranící socialistickému „realismu“.
Se svými spolužáky z Akademie výtvarného umění (školy, kde působí v novém společenském klimatu již několik let coby profesor malířského ateliéru) inicioval ve svých 23 letech! soukromou (neveřejnou) přehlídku pod názvem Konfrontace uskutečněné na tehdejší vysočanské periférii. Tehdy v roce 1960 šlo o mimořádnou zlomovou událost, odvážnou akci a také příležitost ukázat radikální umělecké křídlo, z něhož především vzešly následně výrazné individuality (Koblasa, Veselý, Málek, Tomalík, Valenta, Boudník). Společným jmenovatelem vystavených prací bylo zásadní popření (destrukce) tradičně pojímané malby a iluzivního zobrazování. Informel neboli strukturální projev byl odrazem tíživé existenciální filozofie i odhodlané touhy bez běžných nudných klišé vyjádřit po svém současný svět. „Nevidím zásadní rozpor mezi inspirací probuzenou složitým procesem filozofických berliček či vizuálně vnímanými lazurami žlutavé moče na oprýskaných zdech pánských toalet,“ komentuje své inspirační zdroje Zdeněk Beran. Jeho obrazy z oněch „zlatých“ 60. let jsou v Národní galerii skvěle zastoupeny ze státních, ale především soukromých sbírek (např. Zánik obrazu z roku 1960).
Po nadějných pokusech svobodného projevu se s přicházejícími 70. léty vytratily jakékoliv možnosti svobodně vystavovat. Beran jako zarputilý a zásadový člověk i umělec se stahuje z veřejného života a uzavírá se ve svém karlínském ateliéru. Více než malování (z informelu se mezitím stal nový, třebaže opoziční, akademismus) se věnuje prostorovým instalacím z nalezených a přetvořených předmětů (postel, kufry, matrace, hadice, hadry, dráty apod.). V letech 1970 – 71 tak vzniká snad nejproslulejší Beranovo dílo – Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (psychiatra doktora Drvoty). Zde naplno propuká tvůrcova záliba v ošklivosti, odpudivosti, hnilobě a ponurém rozkladu (doslovně i obrazně). Toto dílo – prostor –environment, jakýsi pomník undergroundu, byl později z ateliéru přenesen a zakopán – pohřben v jedné z odlehlých zámeckých zahrad, aby byl po čase z iniciativy Milana Knížáka (kurátora současné výstavy) po letech exhumován. Zbytky tohoto dlouhodobého procesu jsou na probíhající retrospektivě v Národní galerii vystaveny ve skleněné vitríně. Máme zde tak co dočinění s jakousi novodobou relikvií, s ostatky jako svědectvím boje umanutého umělce s přízemním státním marasmem komunistické éry.
V následujících 70. a 80. létech se Beranova tvorba, jak lze z výstavy vypozorovat, rozlévá do několika mnohdy až protichůdných proudů. Vnitřní tvůrčí pnutí či paralelní cesty se v zásadě přimykají vždy k jednomu z výrazových extrémů. Na jedné straně vidíme brilantní jemné kresby (motivy jsou však i zde drsně sarkastické a existenciální) či až staromistrovsky pojaté hladké splývavé malby, na straně druhé je dále rozehráván průzkum odpadu a zvrhlosti. Střídá se, a místy doplňuje, krásná pevná klasická stavebnost se špinavým nenávratným rozkladem, kultivující působivá iluze s experimentem toho nejodpudivějšího kalibru. Mistr Jekyl a mistr Heyde, chtělo by se uprostřed expozice zvolat.…
Současná etapa je na výstavě reprezentována především obrazy jemně a „hyperrealisticky“ namalovanými, postavenými na kontrastu citlivě pozorovaného anatomického detailu (prso, zadnice, trup) a plošného výseku symbolizujícího celkovou nepoznatelnost. „Tak jako tonoucí se stébla chytá, tak i já jsem schopen zachytit jen útržek nějakého celku. Jenom já mu tím dávám zvláštní význam,“ vysvětluje svou novější tvorbu Beran. Poznáváme zde jednotky známé reality v mnoha případech v předimenzovaném pojetí, z něhož při pozorném pohledu vnímáme doslova pryštící radost ze samotného malování a zřejmé přitakání životu i s jeho neodkladnou pomíjivostí. Beran je skvělý malíř – své fascinující záběry zvládá s bravurou a zručností (ne však s lacinou povrchností) a na výstavě se tato devíza projevila v plné síle a přesvědčivosti. Doposud prošel tento umělec a pedagog řadou tvůrčích etap rozdílně akcentovaných, vždy však pozoruhodných a hodnověrných. Tuto cestu také dokládá knižní nová monografie.
Diskuze k tomuto článku