Do postmoderní atmosféry divokých devadesátek přenáší návštěvníky Slávy – pražského kreativního centra nezávislé autorské módy – výstava fotografií Zlatuše Müller, modelky a inspirativní múzy pražské umělecké scény. Vystavené snímky pořizovala autorka před třiceti lety – tedy v době kolem roku 1995, kdy jako studentka fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze poprvé představila svou tvorbu veřejnosti na výstavě v galerii Radost FX. 

Nynější výstava Generace FX je oslavou autorčina mládí. Je poctou její generaci, která naplno žila a formovala se v porevoluční době a kterou s nadsázkou označila zkratkou pro speciální efekty.  Zároveň je expozice i pomyslným návratem do prostoru autorčiných tvůrčích začátků, kdy měla fotoateliér přímo v Hrzánském paláci (dnes sídle Slávy) – místě naplněném inspirací, krásou, módou, sny a touhami. Zlatuše Müller k tomu dodává: „Přeji si připomenout naše krásné chvíle v paláci Hrzánů, kde jsem prožila s protagonisty mých fotografií úžasné devadesátky, které se už nikdy nemohou opakovat. Mé fotografie jim dávají nesmrtelnost Oka-Mžiku.“

REKLAMA

Autorka se věnovala módní a kostýmní černobílé analogové fotografii. Na vystavených snímcích modelek a modelů zachytila originální oděvy, doplňky a šperky devíti českých i zahraničních návrhářek. Mezi designovými rekvizitami se objevuje sklo renomovaných sklářských umělců Bořka Šípka či Jiřího Šuhájka. Do aranžovaných děl se promítá autorčino scénografické nadání, rozpustilost mládí, rafinovaná teatrálnost, graciézní vznešenost, smysl pro extravaganci i dráždivá erotičnost. Prezentovaný soubor vyvolává dojem fascinující „reportáže“ z nikdy nekončící, báječné part.

Zlatuše Müller: Absolvovala scénografii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1991‒1997) a krátce studovala fotografii na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1994‒1995). V roce 1997 získala titul Fotoprinsessan Hasselblad za 1. místo v soutěži ve Stockholmu a trofej Hasselblad 503CW. Působí jako fotografka, divadelní scénografka, návrhářka kostýmů, výtvarnice, herečka, režisérka a producentka. Věnovala se organizaci velkolepých kulturních akcí jako byl Festival Bohemian Carnevale Praha či Opera Barocca. Své projekty prezentuje i v zahraničí (např. v Mexiku, Anglii, ve Španělsku, Francii a Itálii). 

Výstava: Zlatuše Müller – Sláva:  Hrzánský palác, Celetná 12, Praha 1, do 20. května 2025

-red-

foto: Zlatuše Müller

ZLATUŠE a DEVADESÁTKY / Radan Wagner

Zmizelá místa, proměněná města, časem zavátá setkání… vztahy i lidé se mění, cosi ale zůstává v každém z nás. Zlatuše není typická dokumentaristka. Devadesátá léta prožívala aktivně, byla originální součástí pražského dění – stala se modelkou i autorkou, stála za fotoaparátem i před ním. Patřila k postavám, které dodávaly každému dění neotřelost a lesk; ostatně její jméno jí snad k tomu předurčovalo. Krásná žena s rozhledem a pohledem femme fatale vždy byla – a dosud je – přirozeně nepřehlédnutelná a inspirující.

Devadesátá léta u nás otevřela nebývalý prostor, atmosféru všeho nového a možného, dění svobody i překotného času. Na pražské scéně, ale i v dalších městech, se stále dělo něco nebývalého. Starší generace se mohly konečně projevovat, tak jak si celé roky přály a realizovaly své dosud jen vysněná přání. Mladá právě nastupující generace se ocitla na začátku stejně jako porevoluční země uprostřed Evropy, v teritoriu mísících se směrů, vlivů i originálních nápadů.

Byla to doba postmoderních dozvuků, ve které se začaly na plno objevovat různé projekty i pozoruhodné osobnosti hledající svou vlastní cestu. Nebylo to zvláštní úsilí naplňující předem vytyčené cíle. Mantinely neexistovaly, tvůrčí obory se překrývaly bez hranic a omezení, začalo se podnikat i tvořit, prostě být a naplno žít. Výhody i nástrahy nebyly bez odstupu zatím patrné, omamná byla síla přítomného okamžiku. Snad jen zahraniční a zkušení pozorovatelé vnímali jistou přechodnost a dočasnost.

„Zlatuše, fotografuj bary a hospody, protože nebude to dlouho trvat a některá místa zmizí. Ty to budeš mít za 30 let na fotografiích a bude to vzácné.“ Takto radil začínající české fotografce Gianfranco Sanguinetti,italský básník a spisovatel. A měl pravdu. Řada věcí a zkušeností bývá nepřenosných, ale tentokrát toto doporučení padlo na úrodnou půdu. „GFS znalý života… mě to v té době až tak cíleně nezajímalo. Jeho dobře míněnou myšlenku však přijalo mé podvědomí a nevědomky jsem ta místa nafotila… ta místa, ve kterých jsem se tehdy žila, s lidmi, se kterými jsem se znala,“ vzpomíná po letech s věčností Zlatuše, která dnes může zvolat: „Ničeho netuše, zmizelá místa nafotila Zlatuše“.

„Fotografie je zrcadlo, mnohem pravdivější než jakékoliv jiné skutečné zrcadlo, v němž jsem v každém věku svědky našeho stárnutí. Skutečné zrcadlo nás doprovází časem, neustále a zákeřně: a mění se s námi, takže se nám zdá, že se neměníme.“ Tento postřeh německého teoretika filmu Christiana Metze je trefný. A tak fotografování má různé motivy a výsledné působení – dokumentují i vypovídají, jsou tu stále a pohled na ně vyvolává v nás různé emoce a poznání: prostý záznam, jistá nostalgie, vzrušení i sebepotvrzení.

Zlatuše má sklon či nadání fotografovat krásu a radost, někdy zvláštnost, vždy však ženskost, lehkou teatrálnost… má talent vystihnout správný okamžik v zamýšleném stylu. Dodává modelkám mlčenlivou noblesu. Jeden povedených Murphyho zákonů praví že: „Nikdo není ve skutečnosti tak ošklivý, jak vypadá na pasové fotografii.“ To jen pro zasmání. Ale něco na tom stejně je. Zlatuše patří k empatickým autorkám snímků, které člověka pozvednou k přirozenějšímu výrazu – a to dokonce i v často nezvyklém prostředí. Výrazné nalíčení, postoj, seskupení ladných postav, ale i jejich atributy – dětský větrník, vyzývavý kostým či blyštivá vana přidávají kouzlo módním kreacím s mladými modelkami, které hrají svůj herecký part.

(úryvek z textu Radana Wagnera, 2025)