Vladimír Kokolia, jedna z velkých osobností současné umělecké scény, představuje své obrazy v brněnské Kalina Gallery. Malíř využil zvláštního členění a čistého, oslnivě bílého výstavního prostoru, aby oku návštěvníka poskytl nerušený pohled na každé z dvanácti rozměrných pláten, které v předchozích týdnech vznikly přímo v galerii, anebo v ní byly alespoň dokončeny.
S dalšími desítkami obrazů nejrůznějších vročení – z nichž některé pozoruhodně rozšiřují či podvrací definici „typického Kokolii“, se pak v galerii střetneme ve zšeřelém osvětlení „depozitáře“ na podestě. Tam také můžeme usednout ke stolku a pod lampičkou si zalistovat ve Vy-já-dření a v dalších Kokoliových knihách, ve kterých v osvobozující zkratce konfrontuje paradoxy slova a obrazu.
Hlavní slovo v Kalina Gallery ovšem nepatří slovům, ale právě obrazům. Název výstavy „Obrazně řečeno“ poukazuje na umělcovu elementární víru v zobrazování. Vyjadřuje předpoklad (nebo víru?), že obrazy „mluví“ – a že právě jimi je možné říct ony věci, které jsou jinak pro řeč nevýslovné. Možná proto, že jsou prostě jenom krásné.
Kokolia nachází své obrazy v nejobyčejnějších situacích, často přehlížených a na periferii zorného pole. Těží z každodenního života, a možná i věří, že tím zpětně dodává každodennosti nějaký smysl. Provokativně ignoruje v současné době asi převládající způsob uvažování o obrazu jako o vizuálním objektu. Místo toho jeho obrazy ukazují mimo sebe, na konkrétní situaci, ve které se „staly“. Obraz není v roli svědka, ale spíš nějaké byliny, která ze situace vyklíčila. Přihodily se, a žijí už svým vlastním životem. Autor v nadsázce říká, že nad nimi nemá žádnou odpovědnost.
Kokolia oponuje současnému uměleckému jazyku, který chápe obraz v galerii jako způsob komunikace a jako součást uměleckého kontextu. Malíř místo toho žádá, aby se s obrazem žilo, a pokud se na obraz podíváme, abychom se dívali déle. Podle Kokolii totiž obraz při dlouhodobějším dívání rozhodně v pohledu nezůstává statický a stejný, ale přeměňuje se v čase. To je i důvod, proč Kokolia prohlašuje obraz za časové médium. Na obraz si musíme počkat. Ostatně „slow looking“, technika dlouhého/pomalého dívání do obrazu, se konečně ve světě stává populární strategií diváckého vztahu k obrazům.
Jak si můžeme v Kalina Gallery v roli diváků sami ověřit: „ztratit se“ v obraze, nebo se v něm po delším hledění „najít“, to obojí je rozkoš zvláštního druhu, která stojí za strávený čas.
Největší část výstavního prostoru zabere dvanáct pláten, která byla umělcem namalována (nebo alespoň domalována) přímo v prostoru galerie. V nejzadnější části expozice se dává nahlédnout do umělcova depozitáře s více než čtyřiceti malbami z různých období.
Starší i nejnovější díla jsou propojena totožným principem. Jak sám autor říká, všechny obrazy musel před namalováním uvidět. Pro Kokoliovu metafyziku je důležité, že obrazy v prostoru Kalina Gallery reálně vznikly, že se staly součástí místa, a tudíž tam podle něj také patří – nejsou tam tedy „pouze vystaveny“.
Výstava Vladimíra Kokolii není úplně běžnou výstavou, na kterou si jdete prohlédnout vybraná umělecká díla, fungující čistě jako vizuální objekty. Obrazně řečeno tvoří prostor, ve kterém obrazy mohou mluvit svojí řečí, jsou jakýmisi obrazovými kanály. Umělec zde nefiguruje jako designer obrazů, ale spíše jako médium, pro které je tvorba kosmickou nutností. „Obrazy mám v hlavě, vrací se mi, vnucují se, jen je namalovat.“ Mají svoji řeč, lze je nazvat „mluvícími obrazy“, proto Obrazně řečeno. Jejich řeči ale asi nelze zcela rozumět – můžete je pouze vnímat, cítit, či dokonce slyšet jejich melodii.
Pro diváka jde o ideálně komplexní kontemplativní zážitek, o vstup do sebe sama. Je to vizuální hudba, i čas zabalený do koule, který nelze dělit na minulost, přítomnost a budoucnost. Názor na to, co je obraz, se zde v nejhlubší rovině liší v tom, zda na něj nahlížíme pouze jako na singulární, ohraničený jev, který má začátek a konec, nebo jako na kontinuum bez začátku a bez konce. Pro pochopení, jak to autor myslel, někdy stačí pouze zpomalit pohled na obraz.
Kokoliovi nejde o to, aby divák k obrazům přistupoval běžným způsobem – tedy jako subjekt, který pozoruje a hodnotí vzhled – chce, aby do obrazu vstoupil, a uvnitř jeho hloubky nahlédnul jeho obraz, potažmo zažil celou situaci v daném prostoru.
Podle Kokolii jsou totiž obrazy průhledné, průchozí dovnitř i ven, rozhodně nekončí vrstvou malby. Vytvářejí svébytnou situaci, kterou je možné kontemplovat a nahlížet skrze ni rozmanitost věcí.
Vilém Kabzan, kurátor a ředitel Kalina Gallery
Výstava: Vladimír Kokolia, Obrazně řečeno, Kalina Gallery Brno, do 16. dubna 2023
Vladimír Kokolia (1956) patří k nejznámějším českým současným umělcům. Je multitalentovanou osobností – malířem, grafikem, performerem, hudebníkem i literátem v jedné osobě. Vedle toho také profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze či dlouholetým nadšencem čínského bojového umění Čchen tchaj-ťi čchűan.
Narodil se v Brně a v roce 1981 absolvoval studium malířství u profesora Jana Smetany na AVU v Praze, kde působí dodnes. Disponuje širokým záběrem malířských a grafických technik i žánrů – věnuje se jak figurativní a abstraktní malbě či krajinomalbě, tak i tvorbě objektů a instalací. Na výtvarné scéně působí již od osmdesátých let 20. století a má za sebou celou řadu výstav u nás i v zahraničí.
V letech 1984–1997 byl také zpěvákem a textařem známé brněnské hudební skupiny E.
Dokument České televize z roku 2012 o Vladimíru Kokoliovi naleznete ZDE.
-red-
foto: Kalina Gallery, archiv
Diskuze k tomuto článku