Ohnisko meziválečné avantgardy:
V Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze probíhá rozsáhlá výstava. V nápadité ba atraktivní instalaci mapuje avantgardní tendence českého umění, respektive Devětsilu, který u nás působil v letech 1920 – 31. Je to právě sto let, kdy mladí studenti gymnázia v pražské Křemencově ulici nadšeně formovali nové směry promítající se do umění i životního stylu „zlomové“ meziválečné doby. Dnes vesměs slavné a určující osobnosti naší kultury 20. století svým radikálním přístupem vytvořili hnutí napříč jednotlivými tvůrčími obory. Svými výsledky mladí dosahovali mnohdy mezinárodního renomé a z Prahy či Brna učinili významná kulturní centra.
Současná přehlídka pestrých aktivit Uměleckého svazu Devětsil přibližuje návštěvníkům díla odrážející moderní dobu a nejnovější evropské tendence – myšlenky italského futurismu, ruského konstruktivismu, německého dadaismu či výdobytky kosmopolitní pařížské školy. Doba po První světové válce byla plná ideálů, uměleckých, sociálních i společenských proměn. Vedle utopických levicových vizí – zatracujících minulost a vzývajících lepší budoucnost pro všechny – vznikaly i skutečné projekty a vynikající díla, která jsou dodnes inspirativní a mají trvalou platnost v dějinách moderního umění. Zvláště koláže a fotomontáže, ale i typografie, poezie, malířství či náhle obdivovaný film staly se přirozeným fenoménem pozitivně naladěné doby.
Výstava Devětsil 1920 – 31 dokumentuje nedlouhý časový úsek – tvorbu rodící se na pozadí hledané pospolitosti nastupující generace, která však svými zásadami vyvolávala nejen nadšení, ale i nedůvěru či spory. Byla to doba programů, manifestů a rázných prohlášení o poslání umění, které se mělo odpoutat od dosavadních formálních experimentů (kubismus) a naopak se stát „předobrazem“ čerstvých myšlenek a budoucích světů. Devětsil tyto nálady reprezentoval nejdůsledněji a byl v tomto podobný světovým avantgardním hnutím, například holandskému sdružení De Stijl či německému Bauhausu, který dokonce nové ideje a přístupy začal systematicky vyučovat.
Devětsil ve svém vzepětí pod taktovkou teoretika Karla Teigeho představuje skutečnou obrodu českého umění 20. století. I proto se k jeho činnosti stále vracíme. Před více než 30 lety, v roce 1986, se rovněž v prostorách Galerie hlavního města Prahy uskutečnila výstava o Devětsilu, kterou připravili zkušení autoři – František Šmejkal, Jan Rous a Rostislav Švácha. To se povedlo ještě v závěru normalizace, kdy „levicovost“ pokrokových umělců dvacátých let 20. století nebyla na závadu, ačkoliv její protagonisté (například Jaroslav Seifert či Adolf Hoffmeister) měli s komunistickým režimem potíže. Výstava již tehdy měla značný ohlas a patřila k nemnohým kulturním zážitkům.
Současná expozice v gotických prostorách by se lépe vyjímala a moderních prostorách (nejlépe snad ve výstavních sálech Městské knihovny, kterou rovněž spravuje GHMP). Nicméně devětsilské téma je nyní rozsáhlejší a prezentováno díky pokročilejším technickým vymoženostem přesvědčivěji a zajímavěji. Kurátorství se tentokrát ujala Alena Pomajzlová se svým týmem. Kromě artefaktů jistě zaujme, jak silná tehdy byla mladá pospolitost a jak se pojem scelující avantgardy stal dnes (v době vypjatého individualismu) už jen historickou vzpomínkou.
Vůdčí osobností Devětsilu byl charismatický a všestranně nadaný Karel Teige (1900 – 1951), který svůj zápal přenášel na ostatní malíře, architekty či básníky – Františka Muziku, Adolfa Hoffmeistra, Bedřicha Wachsmana, Bedřicha Feuersteina, Jaromíra Krejcara, později také na Vítězslava Nezvala, Toyen, Jindřicha Štýrského a mnohé další osobnosti. Generace narozených vesměs kolem roku 1900 snad i symbolicky vstupovala rázně do 20. století s novými požadavky a výrazovými prostředky.
Devětsil byl založen 5. října 1920 v legendární kavárně Union a brzo se stal hlavním ideovým ohniskem kulturních pokrokářů. Zastřešoval časem řadu členů i oborů – nebyl jednolitým útvarem, spíše dynamickým seskupením, jehož názory se proměňovaly. Nicméně nikdy neslevily z pozice levicově orientované avantgardy. Život se měl stát uměním a umění životem. Podobně jako dadaisté zpočátku odmítali i stoupenci Devětsilu západní technickou civilizaci, tedy i dosavadní moderní umění, a hlásali evangelium prostoty, příklon k „nejprostším věcem života“, ke kořenům lidstva. Tato úvodní fáze „magického realismu“ vrcholila 1. výstavou Devětsilu uspořádanou v Domě umělců v Praze v květnu 1922. Na ní dominovaly kolekce děl Bedřicha Feuersteina a Josefa Šímy, který jinak spíše pobýval v Paříži.
Vzorem mladé devětsilské generace bylo „oduševnělé“ malířství předčasně zesnulého Bohumila Kubišty a snivý realismus Jana Zrzavého, malířů, kteří „spiritualizovali skutečnost“ a nabízeli v očích nových stoupenců jakýsi předobraz ráje na Zemi. V Paříži byl samozřejmě inspirátorem básník a hybatel uměleckého pokroku Guillaume Apollinaire, který ukazoval českým tvůrcům svou poetikou neotřelé možnosti. Pokrok a cesta vpřed byla v této atmosféře bezpodmínečná a určující konstanta. Při tom se prosté radosti všedního dne mísily se sny, naivitou mládí, revolučním utopismem a touhou po spravedlivějším řádu.
Teige a spol. tedy rozlišovali pokolení na „staré“ a „nové“. Byla to doba naivní víry v sílu umění (či nové estetiky a životního stylu) a všeobecné víry v jiného člověka (a jeho společenství) – epocha smělých plánů a prohlášení směřujících také k proletariátu a komunistické mládeži. Vždyť i jeden z členů Devětsilu – Jiří Wolker básnil: „Já mám sílu, ty máš sílu, sdružíme se v Devětsilu a tam ty a já a my budem dělat programy.“ A podle Teigeho programového článku „Obrazy a předobrazy“ nepřichází již nikdo s „návrhy na moderní umění, ale s plány nového života, nové organizace světa a jeho posvěcení.“
Tento vpravdě revoluční, avšak upřímný patos však nesdíleli s Teigem všichni z Devětsilu – a už vůbec ne střízlivě uvažující Karel Čapek, jakýsi starší a jinak smýšlející představitel české modernosti. Na stránkách časopisu Musaion se k všeobjímajícímu devětsilskému radikalismu vyjádřil takto: „ …nejenže dnešní přeměna světa a společnosti se mi nezdá tak svatá, povznášející a tak docela vniterná… vždyť v umění se spojuje včerejšek se zítřkem příliš hluboce a skrytě… nejde tu o řád světa… mluvme raději o řádu malířství.“ A Čapkův souputník a teoretik Václav Nebeský dodává ještě trefněji: „Vplétá-li se politika do umění, vede to k stejně špatným výsledkům, jako když se umění plete do politiky.“
Cesta realismu a primitivismu v podání umělců z Devětsilu netrvala věčně. Byla jakýmsi přechodným nebo přípravným obdobím pro další a méně zasněné období. To si uvědomil i Karel Teige. Také u něj často teorie předcházela vlastní praxi. Obrazy, koláže, básně i typografie (knihy nebo časopisy Pásmo a ReD), jak výstava U Kamenného zvonu dokládá, vstřebávaly stále více konstruktivistické myšlenky. Hojnost, pestrost a kvalita vystavených artefaktů této epochy je pozoruhodná.
Poetické vnímání skutečnosti bylo v další fázi do jisté míry nahrazeno civilismem – obdivem k městskému folklóru a technice, k vizualizaci jasných gest a rychlých střihů, k zrcadlení života tady a teď. Již napořád byla v této kultuře přítomná zvláštní polarita poetismu a konstruktivismu. Tato nová orientace Devětsilu však vyvolala zásadní změny v jejím personálním obsazení. Někteří zásadně proletářští básníci a publicisté odešli; ti však byli záhy nahrazeni přílivem nových členů a stoupenců „městské modernosti“ – zvláště pak architekty Karlem Honzíkem, Vítem Obrtelem či Jaroslavem Fragnerem. Výrazem této moderní (přítomnosti přitakávající) orientaci se stala legendární výstava nazvaná Bazar moderního umění uskutečněná v Praze (1923) a Brně (1924).
Karel Teige hlásal: „Starý typ výstav je na vymření, příliš se podobá galerijnímu mauzoleu. Moderní výstava musí být bazarem… moderní produkce, manifestací elektrického, strojového století.“ Bazar moderního umění (původně uvažovaný název zněl “Salon/kabinet hrůzy“) vyjadřoval nekonvenčnost a vyvolal v Domě umělců rozruch. Vždyť v té době probíhala v Obecním domě „reprezentativní“ také výstava tradicionalisty Maxe Švabinského k jeho padesátinám. Devětsil prosazoval namísto ustrnulého akademismu modernost a „bazar moderní aktivity“. Vedle uměleckých děl (obrazů, fotografií, scénických návrhů, obrazových básní, architektonických projektů) byly v tomto záměrném panoptiku na roveň provokativně instalovány rovněž plakáty cestovních kanceláří, filmové a cirkusové fotografie, figuríny, strojové součástky (slavné kuličkové ložisko). „Bazar“ tedy odpovídal devětsilské koncepci, která zrovnoprávňovala umělecká díla s běžnými artefakty denního života a moderní techniky. Lyrika i racionalita se zde volně snoubily či doplňovaly – odkazovaly k dadaismu, ale i puristické či konstruktivistické estetice. Díla Teigeho, Šímy, Toyen, Štýrského, Rema a mnoha dalších odrážela současný život, pulsující město, moderní dopravní prostředky, nádraží, hotely, bary, dynama, semafory…
Výstava v Domě U Kamenného zvonu takové a mnohé další aktivity a díla z okruhu Devětsilu přibližuje. Je to skutečná podívaná. I dnes tedy můžeme ocenit evropskou kvalitu i specifika české avantgardy (obrazové básně, malířský artificialismus a svérázný poetismus), spojující teoretická východiska, ale i někdy poněkud rozdílnou tvorbu. Přes původní utopičnost, která se nám asi zdá z dnešního pohledu pošetilá či nepřijatelná, je to výstava plná vzácných a prvotřídních exponátů. Bez těchto avantgardních děl by naše současná kultura měla zcela jinou podobu, vždyť devětsilská produkce dosahovala vmnoha směrech mezinárodní úrovně.
K výstavě byl vydán obsáhlý katalog s reprodukcemi a několika zásadními texty, které dokumentují, vysvětlují i dokládají význam jednotlivých oblastí tvorby s jejími přesahy a trvalými přínosy.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku