V těchto dnech se otevřela společná výstava Karla Nepraše a Naděždy Plíškové v Karlových Varech. Jedná se o výjimečné setkání tvorby umělců a manželů, jejichž soužití bylo inspirativní, ale v mnoha ohledech dramatické…
S doznívající uvolněnou atmosférou se loučila Špálova galerie nezvyklými činy. V roce 1969 se zde objevily balíky sena a slámy, které mohli návštěvníci volně přeskupovat. V tomto happeningu Zorky Ságlové byla práce povýšena na umění – a také si vysloužila odpor oficiálních míst i zákaz další činnosti. Ještě následovala na stejném místě prezentace Naděždy Plíškové, v jejíž instalaci hrála hlavní role velká lžíce a sedm litrů guláše – a upozorňovala tak zřejmě na podobný rozpor umělkyně a ženy v domácnosti. Ukazovaly se omezenější možnosti svobodné tvorby, ale i nenaplněné ambice a nelehký život v rozestavěném hlubočepském domě, v kterém se umělkyně osudově zranila při pádu ze schodů. Poškození míchy dokonaly stále zjevnější izolaci od společnosti.
Plíšková výtvarnice (sochařka a především grafička) se také věnovala literární činnosti. V poezii či svérázně syrových záznamech převládaly motivy sarkastické, k manželovi namířená vyznání a výčitky stejně jako popisy domácích prací či vaření, laskavější pak určené dceři Karolíně narozené v roce 1975. („Básnické texty Naděždy Plíškové látkově vycházejí z autentického prožitku vlastní existence. Určující je deníkový charakter, výraz řečového proudu, volný verš“).
Bouřlivý život s Karlem Neprašem (1932 – 2002) a jeho tvorba zastiňovaly poněkud práce Naděždy Plíškové (1934 – 1999)… A nyní se konečně (a nezvykle) jejich umění představí na společné výstavě v Karlových Varech. Kurátorkou se stala Duňa Slavíková, jejich dávná přítelkyně a znalkyně poměrů v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, kam všichni jmenovaní patřili.
Velká lžíce se stala ikonickou stejně jako Plíškové grafické suché jehly, které se stačila věnovat a v níž se odrážela autentická existence. Převažoval sarkasmus až cynismus, „filozofie“ manželská i hospodská, erotika i frustrace – témata objevující se ve výtvarné i literární činnosti. Absolventka pražské AVU i školy v Německu (Hochschule für Graphik und Buchkust v Lipsku) se z imaginativní polohy stala nemilosrdnou analytičkou banálního i všedního se sklonem ironizovat život, ale i odkazy z dějin umění včetně Mony Lisy nebo Botticeliho slavné Venuše: „Vyučila jsem se / od těch nejkrásnějších dvaceti let / na dvou vysokých školách / umění šrafovací / s vyznamenáním / minula jsem se povoláním / I kdybych několik metrů šrafovala / nedojmu / jako když holka vod výčepu / lalala / zazpívá šlágr lalala /“ (Plíšková podle abecedy, Dandy club, Praha 1991). Byla to „posmutnělá, ale ne ufňukaná básnířka,“ vzpomínal Karel Haloun. Spřízněnou duši našla Plíšková ve výtvarném a literárním teoretikovi Jindřichu Chalupeckém, kterého zaujaly její grafiky a později i básně. Ve vzájemném kontaktu zůstali i v následujících letech. Chalupecký nepovažoval její básně za tak výjimečné jako její grafiky, oceňoval ale jejich strohou upřímnost, člen legendární Skupinu 42, na kterou v mnohém navazovala.
V roce 1982 utrpěla Naděžda Plíšková vážný úraz. Při pádu ze schodů si rozdrtila obratel a nebylo jasné, jestli bude znovu moct chodit. Po náročné rehabilitaci se podařilo kompletní nepohyblivost odstranit, ochrnutá zůstala pouze levá noha.
Trefně tvorbu Naděždy Plíškové u příležitosti její výstavy v Hollaru (2013) charakterizovala Magdalena Juříková: „V plastikách a objektech se žádné napětí nevyskytuje. Osvobozuje se v nich od tíživých obsahů a oddává se čistému humoru. S hravostí buduje objemy a předimenzovává skutečné předměty. Zpodobuje svého manžela jako dvě monumentální stylizované uši na podstavci a svůj „jídlopis“ dovede až do akční podoby, když v roce 1969 ve Špálově galerii nainstaluje lžíci s obsahem sedm litrů skutečné gulášové polívky… Její práce nevykazuje žádné slabé chvilky a nebýt nešťastného pádu a poranění míchy, z kterého se dlouho vzpamatovávala, neztratilo by její dílo dřívější vitalitu. Zvláštní propojení sebevědomého a zároveň zranitelného ženského světa s drsnou ironií dodávalo její práci dimenzi, která jde daleko za hranici dobové inspirace novou figurací a pop-artem.“
„V době normalizace nesměla Plíšková oficiálně vystavovat ani publikovat a byla režimem odsunuta do undergroundu. Její manžel tehdy pracoval v dělnických profesích. Své umělecké ambice realizoval v soukromí nebo v hospodě nad pivem při setkání skupiny Křížovníků. Naďa se v těchto letech přiklonila ke své výtvarné tvorbě a poezii odsunula stranou,“ uvádí se v úvodu k rozhlasovému pásmu z cyklu Osudové ženy, který je věnován Naděždě Plíškové. Poslechnout si celý pořad můžete ZDE.
Informace o výstavě Karla Nepraše a Naděždy Plíškové v Karlových Varech naleznete ZDE.
-red-
Foto: archiv
Diskuze k tomuto článku