Jen se zlomkem svého díla byl spokojen, jiné rukopisy před svou smrtí spálil nebo zakázal zveřejňovat. Jeho zachované dílo obsahuje kratší povídky, řadu fragmentů a tři nedokončené romány. Psaní mu bylo spásou, těžkou cestou a osamělým útočištěm. Dnes je tento pražský rodák znám po celém světě. Je to fenomén, který nepřestává fascinovat a inspirovat – jev naplňující naši představu o geniálním nadčasovém umělci. Zemřel předčasně, ale jeho odkaz přežívá. Jeho náhrobek ve tvaru tyčícího se krystalu působí pevnou vnitřní silou. Nový židovský hřbitov s magickou ztichlou atmosférou sousedí s rušnou městskou křižovatkou, Franz Kafka zde odpočívá, ale jeho knihy a myšlenky se rozeběhly do všech stran. Letos si připomínáme spisovatelovo 140. výročí narození.
Řízením osudu, nebo spíše rozhodnutím jeho přítele, stal se posmrtně slavným svou existencí a dílem. Pocházel z okruhu pražských německy mluvících židů, vystudoval práva, byl nenápadným pojišťovacím úředníkem. Ve volných chvílích navštěvoval kavárnu Arco, ještě raději jezdil na výlety do přírody, nejvíce jej však lákalo psaní povídek, románů, aforismů, či deníků. Nic z toho se však nemělo zachovat.
Když se Max Brod rozhodl neposlechnout závěť svého přítele a nespálit veškeré písemnosti, zachránil tím velké bohatství. Kafka byl patrně se svým tichým odchodem v roce 1924 smířen, když pronesl: „Není to tak zlé; stačí překročit práh a vše bude dobré. Jiný svět, nemusíš nic říkat.“ Jeho dílo však promlouvá dále – oslovuje a dává další podněty napříč generacemi a různými obory.
Kafka je nadčasový, neboť se pouštěl do hlubin lidské duše s neobyčejnou jasnozřivostí. Byla to jedincova cesta ohlašující rozpolcenost moderního člověka. První vlna zájmu o takové nazíraní se vzedmula s poválečným existencialismem, absurdním divadlem a novým románem. Velký vliv měl na řadu klíčových spisovatelů, jakými byli Jorge Luise Borgese, Eugen Ionesko, Jean-Paul Sartre nebo Gabriel Garcia Márquez, který řekl: „Jen díky Kafkovi jsem pochopil, že je možné psát jinak.“ A proslulý Albert Camus byl ještě konkrétnější, když prohlásil, že „zvláštní přízračnost Kafkova světa není založena na nedostatku logiky, ale na její přemíře.“
V Československu po roce 1948 nebylo nastolenou ideologií Kafkovo dílo přijímáno a bylo ocejchováno jako ponuré či dekadentní. Ostatně jeho romány by totiž trefně ukazovaly „pohled za kulisy moci.“ Cenzura se do částečně zvolnila až s počátkem šedesátých let. Mezinárodní konference v Liblicích konaná v roce 1963 na počest výročí Franze Kafky prý dokonce nastartovala obrodný proces v celé společnosti. Začaly také konečně vycházet jeho dlouho očekávané knihy, avšak zcela zpřístupněné dílo se postupně objevovalo až po roce 1989.
Kafka byl vegetarián, nekuřák, abstinent, nejedl sladké, trpěl nespavostí a pochybnostmi. Za spisovatele se příliš nepovažoval; během jeho života vyšlo jen pár kratších povídek – Proměna, Ortel nebo V kárném táboře. Dnes slavné původně německy psané romány Amerika, Proces a Zámek vyšly až posmrtně.
Velkým znalcem i analytikem tohoto odkazu se stal Milan Kundera. Podle něj byl Franz Kafka „první, kdo dokázal přirozeně přecházet mezi snem a skutečností, učinit tečku za překonaným naturalismem a ukázat, že skutečnost je při opravdu poctivém pohledu vlastně velmi neskutečná.“ Také jeho objevení „komična sexuality“ je tomuto spřízněnému spisovateli blízké.
Praha si novodobě připomíná Kafku také ve veřejném prostoru. První stopou se stala busta z roku 1966 od sochaře Karla Hladíka, instalována v místě bývalého domu U věže vedle kostela sv. Mikuláše na Starém Městě, kde se spisovatel narodil. Po ničivém požáru se ze stavby zachoval pouze kamenný portál později začleněný do nové architektury z počátku 20. století. Na něm byla pamětní deska odhalena a je zde dodnes. Hladík byl autorem, který ještě stačil své vznikající dílo konzultovat s Kafkovou neteří i pamětníkem Maxem Brodem. Ze tří návrhů právě on vybral konečnou podobu. V dopise sochaři napsal k zaslaným variantám: „Z vašich podobizen líbí se mi nejvíce ta, jejíž pozadí tvoří skříň s knihami. Můj přítel je na ní představován ´en face´. Ta druhá podobizna s knihami, s obličejem z profilu se mně nelíbí, poněvadž Kafka neměl nosu židovského, a ta plastika bez pozadí zdá se mi příliš idealizovaná.“
Brodovo kladné přijetí vybrané podobizny ale nesdílel oficiální tisk. Ve Svobodném slově vyšel dokonce dehonestující článek s titulem Strašidlo v Kaprově ulici. Zbrázděné tváře sochařského portrétu s magickým výrazem byl spatřen jako „kus deformované plazmy, připomínající rozpracovaný štrúdl, od něhož si hospodyně musela na chvíli odskočit.“ A posměšný útok pokračoval: „Z této busty trčí tyč, na níž je nabodnuta hlava neznámého individua… a aby nebyla fádní zmáčkl jí autor trochu po stranách, zvýšil lebku, prodloužil nos… měl snad být ještě objevnější a zasadit do očí malé žárovky, které by v noci svítily zeleným světlem – ale ani to není zapotřebí. Okolojdoucí se tak jako tak zachvěje děsem.“
Kafka si zvláště ve svých zápiscích místy protiřečil, jeho osobnost byla vrstevnatá stejně jako dílo, které se interpretuje různými způsoby. Také každý sochař následně hledal pro svou zakázku jinou rovinu. Po Hladíkově existenciální bustě se po letech nového úkolu ujal Jaroslav Róna s až fantaskní nadsázkou. Jeho pomník, který stojí od roku 2003 na plácku mezi ulicemi Dušní, Vězeňská a V kolkovně, se stal oblíbeným cílem nejen turistických „selfíčkářů“ z celého světa. Nedaleko odsud Kafkovi jeden čas bydleli a přesně pod sochou probíhá hranice mezi obvody Starého Města a Josefova – dříve Židovské čtvrti.
Róna, který soutěž pořádanou Společností Franze Kafky vyhrál, si byl od počátku vědom nelehkého úkolu definitivně celý fenomén zpracovat. Nakonec našel po zdlouhavém studiu písemností zásadní inspiraci. „V Kafkově tvorbě i v názorech a názorech jeho známých a přátel na něho jsem začal tušit cosi podstatného. Jedná se o jakési zástupné JÁ, které si Kafka přál, aby tu a tam (možná stále) žilo za něho. Aby tíhu skutečného života nesl na bedrech zástupný K. On, K. skutečný, bude pouze pozorovatelem. Zároveň je zde obdiv smíšený s odporem k silnému a necitlivému otci,“ prohlásil sochař konečného sousoší stojícího vedle Španělské synagogy v Praze.
Róna hledal výraz pro toto Kafkovo rozdvojení, začal se klonit k figurám jako jednomu celku. Nakonec při cestě ke konečnému nápadu a výrazu došlo k posunu. „Vždy musím mít v díle určitou nadsázku. Pokouším se zpodobňovat obecnou absurditu světa, než abych cílil na nějakou konkrétní odpověď,“ zdůrazňuje sochař a připomíná výchozí okamžik: „Najednou tu bylo něco do té doby nečekaného – vzpoura – moment, kdy K. najednou není opodál, neznámý, nenápadný,“ komentuje Róna text, který ho inspiroval.„Obří prázdný oblek může být zároveň onen neuchopitelný svět, s nímž K. (a my všichni) zápolí a pomocí psaní je i jemu umožněno podílet se na jeho spádu. K. může být zároveň unášen, zatímco si myslí, že ho řídí a ukazuje mu pohybem cestu. Nebo ho naopak skutečně řídí – onen slabý človíček svou obrovskou schopností vcítění,“ nastiňuje sochař možné výklady jeho díla, i když interpretaci jinak nechává na divákovi. Kafka v klobouku, který sedí na kráčejícím prázdném obleku se stal oblíbenou součástí staré Prahy.
O tom, jakou vážnost měla výtvarná soutěž vypsaná v roce 2000, dokládají i jména přihlášených významných umělců: například Jan Henrych, Karel Nepraš, Olbram Zoubek nebo Stefan Milkov. Právě od tohoto sochaře pochází dílo, které připomíná Kafku i mimo hlavní město. Ve Špindlerově Mlýně je umístěna bronzová busta v hotelu Savoy (dříve Krone), kde spisovatel v lednu 1922 pobýval a začal psát svůj snad nejlepší román Zámek, který začíná líčením zasněžené odlehlé vesnice. Inspirace místem i krajinou je zjevná, nicméně do svého deníku si autor poznamenává obecně zcizující pocit, že „je opuštěn lidmi“ a především „opuštěn sám sebou ve vztahu k lidem“. Toto Kafkovo zvláštní zakoušení se dále stává ústředním tématem moderní literatury ukazující člověka v jeho křehkosti, rozporuplnosti a odcizenosti, možná dokonce absurditě zdánlivých lidských jistot. Stále přítomné pochybnosti se týkaly vlastní existence, tvorby, rodinných vazeb i milostných vztahů. Přesto, nebo možná právě proto, nepřestává jeho příběh fascinovat.
Ve výčtu sochařského zpracování Franze Kafky a jeho díla lze ještě zmínit pohyblivou plastiku Davida Černého. Patrně největší literátova podobizna se od roku 2014 stala další pražskou atrakcí na toto téma. Nedaleko Národní třídy, v sousedství nákupního centra Quadrio, stojí, respektive se otáčením proměňuje stříbrný objekt za 30 milionů korun. Nečekané pohyby několikatunových horizontálních vrstev se v časových intervalech posouvají a fascinují zvědavé kolemjdoucí. V tomto případě se ostatně jedná o zpracování založené na obecné srozumitelnosti. Podobná Černého práce s víceznačným názvem – tedy slovní hříčkou Metalmorphosis připomínající Kafkovu nejslavnější povídku – se nalézá od roku 2007 v Severní Karolíně. Jedná se však spíše o vizuální i technickou atrakci sloužící jako fontána bez hlubšího pražského kontextu.
Kafka se svým nejednoznačným dílem přitahoval nejen autory veřejných plastických objektů, ale samozřejmě také ilustrátory knih, se kterými je spisovatel spojován. V průběhu času byly spisy opatřeny obrazovým doprovodem nejrůznějších autorů. Podle znalce a překladatele spisovatelova díla Josefa Čermáka jsou světově prvními skutečnými ilustracemi ke Kafkovi čtyři barevné akvarely Wilhelma Wessela, který je vytvořil pro nakladatele Josefa Floriana. Tento obrazový doprovod povídky Proměna vznikal již v červnu 1924, tedy v měsíci Kafkovy smrti. Dlouho se o nich nevědělo, poprvé se objevily na veřejnosti roku 2005 v Praze, kde se nalézají v soukromé sbírce.
K výtvarným umělkyním zabývajícím se odkazem slavného pražského rodáka patřila také česko-americká umělkyně a ilustrátorka Jarmila Mařanová. Zvláště její cyklus monotypů z šedesátých let, odkázaných Židovskému muzeu v Praze, patří k nejvýše ceněným dílům na kafkovské téma. Také hlubinný svět surrealistické Toyen byl blízký této poetice, ostatně první české vydání Zámku z roku 1935 zdobí její obálka.
Zvláštním úkazem posledních let jsou komiksy nebo publikace, v nichž převažuje obrazová podoba nad textem, který se často původní předlohou nechává jen volně inspirovat. Mezi lepší příklady takové produkce počítejme titul Franz Kafka – Člověk své a naší doby od Renaty Fučíkové a Radka Malého. Žádaná je rovněž adaptace slavného románu Zámek od výtvarníka a hudebníka Jaromíra 99 a Davida Zane Mairowitz. V obou případech se jedná o černobílé ilustrace k zjednodušenému, a tudíž poněkud upravenému příběhu, který však má své kvality. Tento trend vyhovující mladší generaci a jistě i „líným čtenářům“ však přitahuje další zájemce podobně jako audioknihy (zde jmenujme empatický přednes Zámku od herce Vladimíra Dlouhého).
K vizualizaci Kafkova odkazu samozřejmě náleží i divadelní nebo filmové počiny. Uveďme překvapivé baletní provedení Zámku v Národním divadle, které mělo premiéru v roce 2019 nebo Proměnu uváděnou několik let ve Švandově divadle na Smíchově či Kabaret Kafka v Divadle Na zábradlí, kde si vybrali k adaptaci spisovatelův Dopis otci. K ceněným patří rovněž „temná groteska“ Proces v ostravském Divadle Petra Bezruče i památné a mnoha cenami ověnčené představení na stejného titulu tentokrát v pražském Divadle komedie.
Z filmové produkce je zdařilá Amerika režiséra Vladimíra Michálka z roku 1994 s proslulou skladbou skupiny Lucie a hlavní rolí v podání Martina Dejdara. „V duši zbylo světlo jedný holky“ se nese podmanivě přízračnou atmosférou povedeného filmu. Kafka pro změnu představovaný Jeremy Ironsem je hollywoodským počinem poněkud prvoplánovým, natáčený rovněž ve staré Praze „kde páchnou v průjezdu vlhké kameny“. To Proces – počin britské BBC z devadesátých let – je kvalitnější „kafkárna“, v které exceluje Kyle MacLachlan známý z filmů i seriálů Davida Lynche.
Lepších či horších pokusů uchopit či dokonce pochopit Kafkův svět je nepřeberné množství. Kdo chce však přistoupit blíže k spisovatelově osobě, respektive tvorbě, měl by se obrátit k jeho deníkům či autentickému, i když opatrnému svědectví přítele Maxe Broda. Ale je tu ještě jeden úžasný aktuální pramen, tedy trojdílný Kafkův životopis od literárního historika Reinera Stacha. Výsledné dílo, na kterém autor pracoval osmnáct let, se opírá striktně o fakta, a přitom je to, jako byste četli strhující román. Jedná se o zásadní dílo o Franzi Kafkovi, jeho době, ale i střední Evropě, ve které se nalézají naše kořeny a uvažování o světě.
Radan Wagner (psáno pro magazín Pátek LN)
Kresby a Franz Kafka (3. července 1883 – června 1924) je znám jako spisovatel, ale v posledních letech byla veřejnosti zpřístupněna další jeho tvůrčí činnost. Jedná se o mnohdy groteskní kresby, které se objevily díky složitému příběhu, o skici, které byly v majetku Maxe Broda do roku 1968. Po jeho smrti v Tel Avivu zanechal cenný odkaz včetně Kafkových rukopisů, deníků a dopisů své sekretářce Esther Hoffeové. Tu požádal, aby pozůstalost předala Izraelské národní knihovně. Hoffeová namísto toho začala dočasně svěřenou pozůstalost prodávat – například rukopis románu Proces prodala zhruba za 2 miliony dolarů (45 milionů korun).
Nový majitel ale naštěstí předal tuto cennost německému literárnímu archivu v Marbachu. Po smrti Esther Hoffeové v roce 2007 dokumenty (asi 5000 kusů Kafkových i Brodových písemností) podědila její dcera Eva. Také ona pokračovala v rozprodávání. A také na ní naléhaly úřady, aby svěřené předměty odevzdala a splnila Brodovu poslední vůli. Národní knihovna v Jeruzalémě rodinu Hoffeových zažalovala. Podle BBC skončil celý případ u izraelského Nejvyššího soudu, který nakonec v roce 2016 rozhodl ve prospěch knihovny.Následně byl byt Hoffeové prohledán. A výsledek? Některé cennosti poničily kočky, po jiných se muselo pátrat v Německu, Švýcarsku nebo Izraeli, kde byly ukryty v bankovních sejfech.
Nakonec se mnohé vrátilo do Izraele roku 2019. Nyní jsou dokumenty v digitalizované formě dostupné veřejnosti.
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku