V těchto dnech vychází dosud tolik chybějící kniha o Sartrovi s ohledem na jeho vztah k Československu. Nyní se v náležitém zpracování historika umění Karla Srpa tento letitý dluh splácí. Titul nazvaný „Ti druzí“ neboli Jean-Paul Sartre a Československo 1934 – 1970 vydalo renomované nakladatelství Arbor vitae v krásné úpravě Pavla Rúta. Sartrova ateistická filozofie se stala „v době hledající“ proslulou stejně jako jeho osobnost také díky jeho volné literární či divadelní tvorbě, ve které své myšlenky srozumitelněji představoval. Pohyboval se vždy v běžné realitě (odmítl převzít v roce 1964 Nobelovu cenu), diskutoval, své případné omyly přiznával, hledal směr svůj i společný „projekt do budoucnosti“, narušoval stávající struktury. Mezi jeho s dobou silně rezonující díla patří Bytí a nicota (1943), Existencialismus je humanismus (1946) nebo Kritika dialektického rozumu (1960) kde se jasněji přikláněl k nedogmatickému marxismu. Vedle těchto filozofických prací napsal i romány či novely: Nevolnost (1938) či Cesta svobody (1945 – 49) nebo i dramata, jakým jsou Mouchy z roku 1943. V souvislosti s přednáškami, vydáním knih či divadelních premiér jezdil do Československa, kde za nebývalého zájmu aktivně pobýval. Celkem zde byl čtyřikrát – a to v letech 1934, 1954, 1963 a 1968, kde měl možnost poznat zdejší kulturu a také navázal řadu osobních přátelství.
Název knihy evokuje slavnou Sartrovu větu: „Peklo jsou ti druzí“ z jeho dramatu S vyloučením veřejnosti, která ilustruje jednu ze základních autorových myšlenek. V podstatě v ní konstatuje, že nikdy člověk není s konečnou platností jednoznačný – a proto okolí nemůže či nemělo by vynášet „definitivní soud nade mnou (ať už dobrý nebo špatný).“ Jeho „člověk není nic jiného, než to, čím se udělá“ pak míří k Sartrovu dalšímu slavnému stanovisku, totiž, že „existence předchází esenci“ – tedy jakési jisté podstatě, která má být ovšem teprve postupně naplňována a není tedy nijak determinována. Jeho neukončenost vyvíjející se existence však není dekadentní či nevázaně anarchistická. Každý jedinec má totiž odpovědnost – a má ukazovat k obecným zásadám, tedy, že „každý člověk vytváří vzor lidství.“ Je to tíha, před kterou někdy „unikáme před sebou samým“ a uchylujeme se zpravidla k sebeklamu průměrného chování. Tíseň či dokonce jeho „hnus“ vyvolává vědomí, že jsme „odsouzeni ke svobodě“ bez vyšší instance („Bůh je mrtev“ jak pravil již Friedrich Nietzsche).
Sartre navštěvoval Československo se svou družkou z volného vztahu: Simone de Beavoir se v rámci sdíleného existencialismu zabývala otázkou postavení ženy, která je stále vnímaná jako „ta druhá“ – a na místo subjektu je vnímaná jako objekt. Spisovatelka volá po svobodě, přehodnocení vztahu či postavení, což je také obsahem její proslulé knihy Druhé pohlaví z roku 1949.
Existencialismus jako nejen filozofické hnutí patří k nejvýraznějším jevům i „náladám“ evropského 20. století. Z pohledu vlivu na umění není tento fenomén n první pohled tak nápadný jako například surrealismus, jeho dopady jsou však stejně důležité a možná trvalejší. Ostatně nastupující „nováček na levém břehu“ Paříže považoval surrealismus (se svým vrcholem mezi válkami) podobně jako Aragon za „omílání starých triků, obnošených nadužíváním“. Konkrétně toto hnutí odepsal jako „fenomén z doby po první válce, něco jako charleston nebo jo – jo.“ Stejně jako surrealistický vůdce André Breton měl Jean-Paul Sartre vazby k Československu, které rovněž osobně navštívili.
Existecialismus… nastolující od 50. let 20. století pojmy jako „svoboda“ a „autentičnost“ má ve výtvarném umění jistou paralelu označovanou jako informel. V atmosféře poválečné skepse se začalo zacházet s obrazem bez zřejmé koncepce – a s důrazem na znak, stopu, gesto a samotnou „událost hmoty“ a jejího zraňování. Jednalo se tedy o obnažující temný odraz tvůrce – umělce. „Obrazy se staly především prvotním výrazem existence… čirého konkrétna.“ Dílo se tak stává sebou samým, objektem neodkazujícím přímo k okolnímu světu.
Informel se zrodil převážně v Paříži, tam kde se rovněž objevila francouzská forma existencialismu – s osobnostmi: Sartrem Merlem-Pontym nebo Camusem. Nejproslulejší z nich Jean-Paul Sartre (1905 – 1980) vyjadřuje své kontroverzní názory v románech, povídkách, dramatech – například Hnus z roku 1938, povídkový soubor Zeď (1939), ale i filozofických dílech Bytí a nicota (1943) či eseji Existencialismus je humanismem (1946).
Existencialismus se stal jedním z nejfrekventovanějším (později i nejmódnějším) směrem 20. století. Filozofie existence totiž jako žádná jiná se vždy zabývá konkrétním životem, ze Sartra a jeho kavárny se stává pojem – symbol svobodomyslného myslitele i oblíbeného či inspirativního rebela – na jeho smuteční rozloučení v roce 1980 přišlo do ulic 50 000 lidí.
Sartrův „člověk se může vytáhnout z nicoty pouze vlastním vzmachem… je zodpovědný pouze sobě – jinak nikomu jinému, už vůbec ne bohům,“ prohlašuje ateista Sartre. Jeho pojetí „radikální svobody“ bylo však jeho oponenty kritizováno, neboť, dle jejich mínění, přehlíží, že člověk není svoboden absolutně… nýbrž je vázán podmínkami, které nejsou závislé na jeho volbě (například narození do určitého národa, pohlaví, doby atd.). Právě tuto danost označil Martin Heidegger jako „vrženost“. Sartre a další se snažili rovněž zkoumat i ovlivňovat politický život, a proto se také vážně vyrovnávali s komunismem, ke kterému měli levicové intelektuálové ve Francii vždy blízko.
Satrtre, který proslul románem Nevolnost a tvrzením, že „Peklo jsou ti druzí“, hlásal ještě v roce 1954 po návštěvě SSSR, že tam vládne „absolutní svoboda kritiky“, což později dementoval a označil za vlastní účelovou lež. Jako člen komunistické strany však již v roce 1956 vystoupil na protest proti sovětské okupaci v Maďarsku, avšak i nadále (a dokonce života) měl blízko k radikální levici a občanským nepokojům.
Československo poprvé Sartre navštívil již jako vycházející intelektuální hvězda v roce 1954, o devět let později přednášel v Praze na Karlově univerzitě. A v listopadu 1968 se osobně zúčastnil generálky inscenace své hry Mouchy. Při této návštěvě Prahy ostře odsoudil vpád sovětských vojsk do Československa. V roce 1975 se zastal českého filozofa a budoucího disidenta Karla Kosíka, když napsal, že „žádná vláda není zmocněna soudit občanovy myšlenky.“ V otevřeném dopise dále uváděl, že „každý člověk má nezadatelné právo a povinnost myslet sám za sebe; a pokud jsem, tak jako každý, často hájil kolektivní myšlení a shledal je správným, takže se stalo i mým.“
Sartrovy kontroverzní postoje, rozsáhlý text i řada obrazových materiálů jsou v nové knize Karla Srpa pojaty jako pozoruhodný odkaz přesahující jen historické události.
Slovo vydavatele:
Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.
-rd-
Kniha: Ti druzí, Jean-Paul Sartre a Československo 1934 – 1970, Karel Srp, Arbor vitae, 2024
(koupit ZDE)
Foto: archiv / repro z knihy – Karel Srp, Ti druzí a kredit: Václav Chochola / © Archiv B&M Chochola
Diskuze k tomuto článku