Při návštěvě 3. patra Veletržního paláce se nám otevírají dveře k různorodé sbírkové expozici První republika pořádané ke 100. letému výročí vzniku Československé republiky. Setkáváme se zde s velmi širokou škálou výtvarných stylů a forem, jež dohromady ztělesňují esenci výtvarného světa před sto lety. Jedním z největších děl je téměř dvoumetrová hromada odpadků umístěna ve skleněné vitríně uprostřed místnosti s názvem Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (opravdu je to tam dvakrát!) od Zdeňka Berana (1937–2014).
Cesta tohoto vzácného smetí do prostor galerie odstartovala před téměř padesáti lety. Za počátků normalizace byl Zdeněk Beran jedním z umělců, jejichž díla byla pro komunistický režim nevhodná, a tudíž nesměl veřejně vystavovat. Umělce jako on lákalo tehdejší syrové hnutí informelu, jehož cílem bylo se odprosit od svírajících norem socialistického realismu. Umělci odmítali dále přisypávat na uměle vytvořenou kupu vyprázdněných tradic v podobě falešného realismu, místo toho se zajímali o existencialismus, a snažili se radikálněji využít neformální prostředky k vytvoření kritického obrazu ošklivosti a pomíjivosti. Díky konfliktu s režimem byl tedy Beran nucen, jako spousta jeho současníků, vystavovat svá díla jen v ateliérech svých přátel umělců, z nichž nejznámějším se stal podkrovní atelier Jiřího Valenty, který byl základem pro podobné soukromé výstavy, aneb Konfrontace v roce 1961.
V roce 1970-71 bychom zde mohli potkat bizarní napůl lidské útvary sestavené z abstraktních figurativních prvků, rozsáhlý environment, nazvaný Rehabilitační oddělení Dr. Dr. Tato slovní hříčka se vztahuje k psychiatru doktoru Drvotovi, který se v šedesátých letech věnoval studiu osobnostních rysů českých umělců ve vztahu k jejich tvorbě[1]. Celý pokoj vzdáleně připomíná odpudivé nemocniční prostory, do nichž jsou umístěny mohutné zdeformované rudé objekty, symbolizujíc zbytky lidský těl visících na věšáku jako maso v řeznictví. Při bližším pohledu se nám zjeví jednotlivé kusy této práce – běžné nalezené předměty jako jsou na příklad postel, kufry, matrace, hadice, či hadry, které společně čelí ošklivému rozpadu. Tento Beranův pokus o kombinaci verismu a abstrakce syrově zobrazuje traumatizující atmosféru tehdejší normalizace a urguje naléhavost ohrožení samotné podstaty lidské existence.[2] Zároveň Beran okořenil své dílo i špetkou černého humoru, neboť torza a končetiny v tomto rehabilitačním oddělení už opravdu žádná míra rehabilitace zachránit nemůže.
Stejně tak už bylo málo co zachraňovat, když Beran se svými studenty fakticky pohřbil toto dílo do jámy v zahradě Bredovského zámku u Lemberku a překryl jej skleněnou deskou, jelikož se rozhodl, že dílo již světu dostatečně posloužilo. Nakonec však na podnět Milana Knížáka, tehdejšího ředitele Národní galerie v Praze, došlo k exhumaci tohoto kousku, a jeho část byla umístěna do Národní galerie v roce 2011.[3]
Nyní tento objekt prošel zrozením, vystavením, pohřbem i exhumací. Bohužel, jeho cesta je u oficiálního konce, jelikož výtvarník Zdeněk Beran před několika lety (2014) zemřel. Jeho instalace avšak nadále podléhá postupné zkáze a proměňuje se v čase, jelikož jednotlivé materiály stále pracují. Tato deformace umožňuje dílu stále měnit svou podobu, aniž by bylo zapotřebí původního autora. Možná, že při návštěvě výstavy za 30 let, nás potká už jen malá černá hromádka plísně se známým názvem Rehabilitační oddělení Dr. Dr. Národní galerie momentálně zveřejnila livestream komentované prohlídky této výstavy: https://www.ngprague.cz/program-detail/komentovana-prohlidka-expozice-1918-1938-prvni-republika-livestream/
[1] https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_8874, Retrieved June 26, 2020
[2] Knížák, M. (2007). Studijní materiál pro pedagogy k výstavě Zdeněk Beran. Retrieved May 4, 2020
[3] Nešlehová, M. (2007). Studijní materiál pro pedagogy k výstavě Zdeněk Beran. Retrieved May 4, 2020
Laura Tomsová
Diskuze k tomuto článku