Šedesátá léta přinesla v mnoha ohledech převratné změny a nové nazírání na člověka a jeho sebe-reflexi. Uvolňování a překračování dosavadních tabu bylo s postupující dekádou evidentní také v jistém proudu českého výtvarného umění. Nejradikálnější stoupenci potřebných přeměn se instinktivně začali vyhledávat a sdružovat ve volná neoficiální společenství. Svobodný projev bez totalitní cenzury byl myslitelný pouze na soukromém území – tedy v bytech či ateliérech. Jedním z aktivních účastníků tohoto hnutí se stal Zdeněk Beran (1937), absolvent Akademie výtvarného umění v Praze (1956 – 1962). Na počátku své cesty, ale ani později neslevil ze svých občanských a uměleckých zásad. Nyní i jako profesor AVU hájí svá stanoviska na akademické půdě, ctí řemeslo, malbu, závěsný obraz… Sešli jsme se v umělcově ateliéru, legendárním místě, kde proběhla první Konfrontace (1960), abychom se ohlédli za dramatickou minulosti, ale také abychom hovořili o žhavé současnosti.
Přelom 50. a 60. let přinesl skrytý pohyb předjímající jisté změny v hudbě, literatuře, filmu, divadlu či výtvarném umění. Na jedné straně doznívaly utopické vize a modernistické ideály umocněné poválečným budováním, na straně druhé sílilo zvláště mezi studenty a intelektuály rozčarování, deziluze a pocit osamění uprostřed rozjásaného davu. Revoluční léta šedesátá se začala pomalu, ale jistě odvíjet. Vám bylo v roce 1960 – tedy v době prvních nekonformních výstav 23 let a byl jste u zásadních událostí. Pane Berane, stal jste se aktivním účastníkem informelního hnutí, které se řadí k základním mezníkům a inspirativním východiskům českého umění 20. století. Domníváte se, že je možné v dnešní době, aby podobně významná událost v čele s nadcházejícími generacemi nastala i v dnešní době?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku