Galerie Pragovka uvádí výstavu, která bude mít pokračování v Berlíně a Vídni. Na ní představuje nevšední umělec-výzkumník Adam Hudec neobvyklou investigativní prezentaci. Pro tuto zamořenou dobu je expozice viditelná za výlohou velmi aktuální. Dominantním dílem výstavy je objekt-přístroj nazvaný Prachovnice – a ten vyzývá návštěvníky, aby sledovali prostředí filtrované od prachového znečištění, kterého nadýcháme za život až 18 kilogramů.
Současná globální krize nastoluje otázky vztahu mezi viditelnými a neviditelnými prvky prostředí, ve kterém žijeme. Lidstvo platí daň za svá dřívější selhání dalším pokusem o restart směrem k úspěšné a bezpečné budoucnosti. Točíce se v začarovaném kruhu ironie, dostihla nás globální pandemie, kde nejnebezpečnější nepřítel je ten neviditelný-klidně se vznášející ve vzduchu. Jsou to částice, které fungují jako nosič mnoha chemických a biologických substancí, jako jsou viry, které mohou ve vzduchu létat hodiny, dny, nebo dokonce týdny, v závislosti od atmosférických podmínek. Bez jakéhokoliv varování čelíme posunu paradigmatu-bojíme se měst, které jsme oslavovali; beznadějně unikáme do přírody, abychom dýchali vzduch bez neviditelných nepřátel. Města a městská infrastruktura se staly prostorem, jaký jsme nepředpokládali-pečlivě budovaná města jsou zdrojem našeho hlavního strachu.
Nedávné studie poukázaly na fakt, že vysoká koncentrace vzducho-prachů pomáhá při rychlém šíření virů, a proto dělá naši atmosféru toxickou. Taková toxicita není při pohledu do minulosti žádnou novinkou, problémem však je, jak lidstvo toxicitu vnímá. Naše společnost se zrcadlí ve světle globálních činů: od vzácných historických událostí způsobujících mimořádnou toxicitu prostředí, na její pomalý a rovnoměrný průnik do každodenního života. V dnešní době můžeme zemřít následkem naší nejpřirozenější činnosti-dýcháním. Právě proto se masky a ochranné vrstvy rychle změnily na novou každodennost, protože toxicitu vzduchu, který dýcháme, si plně uvědomujeme a je propojena s našimi životy.
Jak ovlivňuje Vzduchoprach náš život? Tato otázka se stala obzvláště relevantní v kontextu událostí z posledních měsíců týkajících se globálních pandemií. Momentálně je však náročné najít správný závěr k tomuto tématu. Jako bychom nevěřili, že téměř neviditelná entita může tak rychle, z jednoho dne na druhý, v globálním měřítku ovlivnit náš život. Proto se na prach dá dívat jako na míru pořádku a nepořádku. Můžeme je vnímat jako cirkulují v různých konfiguracích, ale také si jich vůbec nemusíme všimnout. Výstava ukazuje investigativní přístup autora k lidskému a nelidskému světu, který nás obklopuje, ale zároveň zpochybňuje, zda se s ním naučíme koexistovat namísto neustálého boje. Sledujíc podobnou logiku se projekt Vzducho-prachy pokouší změnit, jak vnímáme, zpracováváme a chápeme realitu lidského dopadu na prostředí, jehož jsme součástí.
Vystavené objekty zkoumají prachové částice jako nosič informací našich kulturních a ekonomických cyklů, které se časem usadily na fasádě kulturních památek. Jak lze důvěřovat tokům informací o klimatické krizi, pokud je naše pozornost neustále rozptylována? Návštěvníci jsou vyzváni, aby se přímo zúčastnili procesu investigace, jak vnímáme agregáty Vzduchoprachů v různých směrech a složeních, bez jakýchkoliv překážek. Prostřednictvím tohoto zkoumání můžeme vidět prachové
částice přes různá měřítka, hustoty a tvary, které ukazují jejich elementární existenci v čase a prostoru. Toto zhmotnění neviditelných částic prachů přenášených vzduchem je také reprezentuje jako viditelné fyzické objekty. Výstava ukazuje různé způsoby, jak je možné vnímat Vzducho-prachy: Z fyzické přítomnosti prachu, který vdechneme během života (18 kg prachu); prostřednictvím vyjádření místního významu na studii prachem ovlivněné fasády Katedrály svatého Víta až po vytváření vlastních prostředí, kde viditelné a neviditelné interakce spojují nejmenší částice do viditelných agregátů namísto jejich demontáže (prachovnice).
Dominantní dílo výstavy – Prachovnice – vyzývá návštěvníky, aby sledovali prostředí filtrovaného prachu, čímž se současně spojí s nepředvídatelnou povahou Vzducho-prachů a zároveň zůstanou chráněni v bezprašném prostoru. Prachovnice kombinují, oddělují, obsahují, uvolňují a působí jako filtrační entity Vzducho-prachů, které se mohou stát jedinou kolektivní stopou, již na Zemi po sobě zanecháme. Tím, že jsou prachové komory vystaveny realitě současných (i minulých) lidských a environmentálních interakcí, vytvářejí prostor pro koexistenci a pozorování, místo toho, aby popíraly a bojovaly s realitou každodenního života.
Prach, který dýcháš, site specific instalace, 2021
.
Na objekty se lze dívat jako na odraz současné situace nebo na přiblížení prostředí, v němž všichni žijeme. Obrácením naší pozornosti na změnu vzduchu jako média transformace, přechodu a entity (kolektivní) paměti našich činů, můžeme začít chápat vliv člověka na životní prostředí prostřednictvím jednoho prvku ve vzduchu, který spojuje přírodu, kulturu a architekturu, politické volby a každodenní život. Vzduchem přenášený prach ovlivňuje a obklopuje každého z nás, víří se kolem a na povrchu Země a stává se jedinou kolektivní stopou, kterou na této planetě zanecháváme.
Adam Hudec je výzkumník, umělec a architekt narozený na Slovensku a působící ve Vídni. Jeho multidisciplinární, vědecko-umělecký výzkum se zaměřuje na materiality znečištění prostředí a systematických, sociálních či politických problémů souvisejících s takovým znečištěním. Výstupy výzkumu reprezentuje v různých médiích jako animace, performance, kresba, fotografie či interaktivní instalace. Adamovo vzdělání v umění a architektuře zahrnuje studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni, na Univerzitě v Hongkongu a Brightonu a na VUT v Brně. Jeho výzkumné projekty byly prezentovány na různých mezinárodních výstavách včetně Bi-City Biennale v Shenzhenu a Design Biennale BIO 26 v Ljubljani.
Posláním Adama je formulovat otázky spojené s environmentálními, sociálními, politickými a etickými otázkami a zároveň posouvat úlohu a hranice umění jako disciplíny. Jeho projekty zkoumají antropocentrické procesy globalizovaného prostředí se zaměřením na atmosférické vlastnosti odhalující neviditelné jevy území, které sestávají zároveň subjektem i objektem jeho pozorování.
Nedávno založený Dusts Institutese stal výzkumnou platformou pro pozorování antropocentrických procesů a směřuje Adamovu praxi k společenskému úsilí o opětovné získání a sdílení obecných poznatků o měnícím se prostředí. Výstavu je možné shlédnout přes prosklenou část galerie Pragovka Gallery Entry a pozorovat data pročištění vnitřku místnosti Prachovnicemi na displeji. Výstava je přístupná v podobě interaktivního 3D modelu on-line: ZDE.
Výstava potrvá do 25. 2. 2021.
-red-
Foto: Martin Vlček, Tomáš Otoupal
Diskuze k tomuto článku