Výstavní projekt Nostalgie jako avantgarda představuje výběr děl šesti umělců mladší a nastupující střední generace, kteří do oblasti umění vstupují nevázaně a zcela nezávisle na vizuálním světě rychle se střídajících trendů. Témata jejich děl se primárně neopírají o módní sociální, genderová, ekologická či politická témata propíraná ve virtuálním prostoru mediálního fóra, ale jejich přístup k umění vychází přirozeně z reflexe žité reality a jejich vnitřního prožívání.
Z jejich děl je cítit nostalgie, která pramení z jejich společné touhy vytvářet si silná a dlouhodobá osobní pouta ke konkrétním věcem, místům, přírodě. Tento romantický návrat na pozadí své vlastní zkušenosti a prožitku, znovuprožívání již objeveného, lze vnímat jako přirozenou reakci na pocit nejistoty z toho, čím dnešní člověk skutečně je, kam směřuje a kde jsou jeho kořeny.
Silný vztah k přírodě se objevuje v díle Adama Kašpara (*1993), který se dlouhodobě a systematicky věnuje velkoformátové, realistické až drobnopisné malbě krajin, lesních interiérů a hornin. Tato posedlost vychází z autorovy touhy přiblížit se podstatě konkrétního místa, což jej dovádí až ke sběratelství fosilií, hornin a zkoumání jejich vnitřní stavby, které doprovází množství kresebných skic a studií. Jeho obrazy jsou často strukturovány do map zachycujících pohled na konkrétní krajinu z několika světových stran, někdy jsou doplněny kresbou s popisem jejího vnitřního geologického uspořádání. Kašparovy malby krajin, hor nebo skal tak můžeme vnímat nejen jako klasickou vědeckou ilustraci z19. století, ale i jako zachycení nitra tajemné živé bytosti s pamětí a vnitřním životem, který nemůžeme, i přes veškeré poznatky a možnosti současné vědy a techniky, zcela pochopit.
Lidským vztahům k paralelním nelidským existencím se dlouhodobě věnuje i Vilma Prázná (*1990).Ve svém nejnovějším cyklu digitálních tisků Ze života lidí inscenuje své vlastní staré panenky Barbie mužského a ženského pohlaví do běžných lidských situací zachycující rituály a momenty z jejich heterosexuálních vztahů. Někdy je vlastní svět Barbien narušen částí reálného prostředí nebo lidskou postavou, a tak se hranice mezi dokonalým umělým světem panenek a tím chybujícím lidským stírá. Fotografie svou fragmentárností, nostalgickou až fantaskní poetikou mohou připomíná to pozastavené záběry ze starých filmů, útržky ze světa, který je možná skutečnější než ten, který se současnému člověku vtírá a manipuluje jej do bytosti, která nemá kořeny, pohlaví ani skutečné vztahy.
Silné vztahy ke konkrétním předmětům si vytváří i Alžběta Josefy (*1984), která prošla klasickým akademickým malířským školením. V jejích jejich monochromně laděných obrazech se objevují lidské orgány, bytosti z duchovního světa nebo předměty odkazující k tajemným rituálům, magii či liturgii. Josefy si předměty svého zájmu vybírá podle jejich významu v lidské společnosti a je fascinována příčinami, které vedou k jejich vzniku a vnitřnímu uspořádání. Její způsob hledání podoby vyobrazovaného námětu se přibližuje kouzlení, při kterém z nanesené vrstvy barvy jejím postupným vymýváním vrstev hledá tvar a vnitřní podstatu vyobrazovaného předmětu. Tímto prosvětlováním vytváří záhadná efemérní stvoření, ze kterých vystupuje energie jeho nově vzniklé existence, jenž však nikdy neztrácí vztah k reálné nebo symbolické podstatě vyobrazovaného předmětu.
Odkazy na minulost se objevují i v malbách Julie Koudela Hansen-Löve (*1975).Ve svých obrazech se opakovaně vrací k tématu zátiší, krajiny nebo portrétu, pro které si vytvořila specifickou nostalgicky laděnou poetiku. Její nejnovější obrazy připomínají fragmenty zašlých tapet, do jejichž dekorativního pozadí se v průběhu let otiskl stále přítomný duch původních obyvatel starého zámeckého pokoje. Vedle těchto portrétů se v jejích malbách objevují i předměty (krystaly, srdce) nebo rostliny (kosatec) odkazující k symbolice čistoty, pomíjivosti, lásky nebo zkázy, které na pozadí mimo prostora čas vytvářejí jakési zvláštní tajemné a nevyřčené napětí připomínající oltářní obrazy. Obrazy s otiskem tajemství, v nichž se jemně stírá hranice mezi realitou a snem.
Témata dotýkající se paměti, smrti a vztahu člověka k přírodě jsou přítomna i v díle Ondřeje Malečka (*1977), které je plné symbolických a literárních významů volně odkazujících k českému romantismu a dekadenci. Maleček je malujícím básníkem, který prochází světem, z něhož si vybírá klasická a zdánlivě obyčejná témata krajin, lesních zákoutí, květin, zátiší, portréty bytostí z paralelního světa pohádek a snů, pro které si vytvořil typickou melancholickou a jemně ironickou poetiku a stylizaci. Jeho malby lze vnímat jako jakési expresivní deníkové záznamy zachycující množství drobných setkání a situací z jeho cest do paralelního světa snů, do míst, ve kterých jsme již jednou kdysi byli, ale do kterých se skutečně vrátit už nikdy nemůžeme.
S tématem návratu ke kořenům, rodinné historii a lokální tradici pracuje i Matěj Kolář (*1979), který se ve svých aktivitách pohybuje v prostoru performativního umění. V jeho nejnovějším díle Nejasný ostrov, ze kterého dnes existuje pouze dokumentární videozáznam, Kolář podnikl několikadenní pěší cestu po stopách odsunutých předků po hranici tzv. německého jazykového ostrova v okolí Jihlavy. Během této poutě prošel 35 vesnic, ve kterých se zastavil a na návsi vyšíval jména osad v českém a německém jazyce. Po návratu z této pouti sešil z dlouhého pruhu látky pomyslný ostrov, do něhož vsadil části s výšivkami jmen obcí, tento záznam z cesty pak volně položil do veřejného prostoru jedné z jihlavských uliček po dobu dvou měsíců. Na tuto akci pak volně navazuje video „Peru“, ve kterém se poeticky mísí symbolika čistoty v záběrech na místní studánku a na prosklená dvířka pračky, která se snaží vyprat zašpiněnou a pošlapanou historii ostrova.
Hana Šauerová, kurátorka výstavy
Diskuze k tomuto článku