S umělcem Siegfriedem Herzem je to složité, také však pozoruhodné… osobně se na veřejnosti neukazuje, ale malířská tvorba občas vystavuje, mluví se o něm i spekuluje; jeho příběh poutá nezvyklou pozornost – naštěstí nejenom pro svou záhadnost, ale také díky zajímavému uměleckému projevu. Média se mají v tomto případě čeho chytit, mnohdy se ve své nevybavenosti však drží jen „senzačního“ příběhu a sama tvorba jde poněkud stranou. A tak se dočítáme v různých článcích oslavné, ale i kritické reakce v závislosti na míře ochoty (znalosti) celé téma pravdivě uchopit a představit. Tak například Jana Machalická napsala do novin pod titulem „Mediální kýč a utajený umělec“ svůj spíše nedůvěřivý, respektive přezíravý názor: „Objev utajeného výtvarného génia připomíná příběh s neexistujícím malířem Bohumilem Samuelem Kečířem, který se dostal na aukce, a dokonce o něm byla napsána monografie – ´jeho´ obrazy existují, ale zjevně byly součástí mystifikace… Objevení Siegfrieda Herze je jiné, ale je to opět důkaz, jak hladce lze rozpoutat mediální humbuk kolem díla, které není nijak výjimečné, jen to všechno stačí správně nastavit a spustit.“ Řekněme však, že malíř je v tom nevinně a jeho skutečná tvorba(!) si zasluhuje pozornost. O těchto kvalitách se můžeme přesvědčit na právě probíhající výstavě v Chrudimi, ke které byla také vydána krásná publikace. O co se tedy jedná?
Chrudimská Galerii ART otevřela výstavu českého malíře Siegfrieda Herze. Umělec, jehož první výstavu v Galerii DOX brali mnozí jako zjevení či objev, se představuje veřejnosti samostatnou výstavou teprve potřetí, přestože tvoří již dvě desítky let. Malířův objevitel kurátor a kunsthistorik Otto M. Urban vybral pro chrudimskou prodejní výstavu 40 obrazů a kreseb a soubor nazval všeříkajícím názvem Femme Fatale.
Je zřejmé, že ústředním tématem a průsečíkem všeho je pro Siegfrieda Herze žena. První výstava v DOXu, „O lásce“, sledovala příběh vztahu s jedinou ženou, ta druhá, v galerii Bold, vyprávěla o bolestné zkušenosti ztráty, chrudimská ilustruje osudovost žen a vztahy s nimi.
Výtvarná obec přijala nováčka na scéně s velkým a obdivným překvapením. Svůj hold vzdal malířovi výtvarník Mark Ther, když mluvil o svém prvním dojmu – že se v Praze objevil zahraniční umělec. Malíř Jiří Petrbok mluví a raketovém startu a okamžitě slavném umělci. Po prvním zhlédnutí Siegfriedových obrazů mluví František Skála v nadsázce o zahraniční hvězdě, kterou se konečně podařilo dostat do Čech a jedním dechem dodává slova o dílech se silným prožitkem a formálně dokonalé malířově práci.
Siegfried Herz, všestranně nadaný a vzdělaný umělec tvoří především obrazy a kresby. Život mu nadělil čas a soustředěnost, aby mohl vykreslit svoji již tak citlivou ruku. Jeho technikou a zároveň „značkou“ je práce s kávovými odstíny, které originálně vytváří právě pomocí výluhu z kávy. Malbu tuší a akrylem často doprovází přírodním uhlem, čímž vytváří křehké odstíny tlumených barev s hlubokou podmalbou.
Siegfried Herz je znalcem a milovníkem umění a zároveň tvůrcem v mnoha oblastech. Je nejen výtvarníkem, ale též velmi kvalitním básníkem, vytváří originální fotografie, zajímá se o video, komponuje hudbu. Jeho největší hudební láskou je skladatel Richard Wagner, z jehož díla také přejal své umělecké jméno. Své přátele překvapuje hlubokou znalostí skladatelovy tvorby. Pracuje na vlastní wagnerovské knize, rád si čte v partituře Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, kterou po dekádách podrobného studia dokáže slyšet zpaměti. Siegfried Herz miluje violoncello a ke své první výstavě napsal pro tento nástroj skladbu, kterou nahrál přední český violoncellista Jan Zemen.
Ve výtvarném světě obdivuje Jana Preislera, Edvarda Muncha nebo současnou holandskou malířku Marlene Dumas. Z českých současných umělců si pak váží práce Petra Nikla, malířky Barbory Myslikovjanové, Lizy Libenko, sochaře Marka Škubala či fotografky Olgy Stráníkové.
Velký a rozmanitý svět Siegfrieda Herze je paradoxně uzavřen v malém prostoru v jednom z plzeňských domů. Umělec již mnoho let vychází ze svého bytu sporadicky, ne že by nesměl nebo vyloženě nemohl, rád by. Avšak vlivem více faktorů, například i Aspergerovým syndromem, pozoruje svět především ze svých oken. Vytváří tak postavy a příběhy, inspirované svými životními zkušenostmi i zážitky druhých, setkáními, svojí fantazií, mýty a podněty zprostředkované knihami a digitálním světem.
Jako přílohu zde uveřejňujeme text na téma od samotného vystavujícího umělce:
ŽENY MÝCH SNŮ
Siegfried Herz
Svůdná a krásná hlava, hlava ženy, toť hlava, jež vyvolává snění, avšak zmateným způsobem, zároveň o rozkoši i smutku; která v sobě má ideu melancholie, znavení, dokonce přesycenosti – nebo i ideu opačnou, to jest horoucnost, touhu žít spojenou s návalem hořkosti, jež jako by pocházela z odříkání či zoufalství. Tajemství, lítost jsou také rysy Krásy. (Friedrich Nietzsche)
Existují dva stavy, v nichž ve mně umění vystupuje jako druh přírodní mocnosti: jednak jako vize, jednak jako dionýské vytržení. Stojím-li pak před prázdným plátnem, v rovině symbolické, v mystické propasti, do níž se odvažuji sestupovat, často nacházím něco natolik velkého, že si to samo žádá, aby se o tom mlčelo nebo mluvilo jen obšírně.
V mé tvůrčí vizi, s niterně rozehranou inspirativní sopečností, se pravidelně zastavuji u „výběhu“ s člověkem a zaměřuji se na ženu se sovími rysy ve tváři. Tento pirnerovský typus, který objevil už Charles Le Brun ve své dizertaci Concernant le rapport de la physionomie humaine avec celle des animaux (O vztahu lidské fyziognomie k fyziognomii zvířat), vnímám jako nejpřitažlivější, nejzajímavější a nejhlubší. Nestoudný pohled zde vytváří dojem pozorování zevnitř, taková žena je vždy vážná a v tichu jejího pohledu je výraz vůle, nonšalantnost smíšená se zlomyslností. Nestoudný, přísný pohled v kombinaci s měkkým půvabem vyšší i hlubší estetiky těla připomíná rozehraný oceán, před jehož silou praskají prkna vznešených a silných korábů. Je to krása Baudelairova i Wagnerova, něco žhoucího a smutného, trochu nejistého, skýtajícího prostor pro domněnky. V takové bytosti se otevírají celé dějiny, staví se a padají antické chrámy, a to vše s tragickou hrdostí.
Stojím a přemítám. Je vůbec taková velikost možná? A kolik toho mohu jako dětinský umělec vydržet? Žena o sobě, nikoliv romantického původu, nýbrž původu dionýského a mytického, jako by byla vždy jen nade mnou, vzhlížím k ní z vděku i z nedostatku, je múzou i průvodčí Athéninou sovou, o níž umělec mého typu řekne, že se jí nechává unášet. V takovém únosu je vše. Láska i smrt, tíha i odpoutanost, svoboda i závazek, ale také znejistění muže a zkouška pudů. Velká otázka její síly, jež mne unáší, její magie extrému, něco velkého v ní a něco malého ve mně, to vše je rozhovorem, jaký chtějí Dostojevskij nebo Tolstoj.
Věřím, že každý figurální tvůrce má „svůj“ oblíbený typus, archetyp, jenž nese a podpírá jeho díla. Jsou to jakési hrátky s vlastními pra-pudy, které je pořád ještě možno mísit až k dokonalosti. Je to jen stará známá hra, vytříbený estetický vkus, obsahující všechny přesahy a analogie, posilující svaly obrazu.
Zažívám-li, že se tato romantická hra proměňuje v toužení po nicotě, znamená to, že jsem byl během pozorování přiveden ke všem smyslům a všem jejich ostřím. Toto panství holých skalisek mě konejší až k neinteligentním pudům. Neopatrným zacházením s nimi bych mohl všechno zničit. Proto zde nastupuje tvorba jako jistý druh kultivace, prohloubení, jež je namířeno proti autoritě primitivních sexuálních impulzů. Pudy se transformují v démony, s nimiž vedu ještě úplně jiný boj. A znovu se vynořuje žena a zjemňuje či zmenšuje citlivost vah. Její krása se zvedá jako opona nad mým tvůrčím zápasem, kde na mne působí jako nevědomá myšlenka, díky níž vítězím nad osamělostí.
Výstava: Siegfried Herz – Ženy mých snů, Galerie ART, Chrudim, do 25. října 2023
-red-
foto: Galerie ART Chrudim
Diskuze k tomuto článku