Letos si připomínáme 150 let od architektova narození právě probíhajícím „Rokem Adolfa Loose“ s řadou doprovodných akcí. Tento týden bude otevřena rozsáhlá výstava v Brně na Špilberku, která v šíři představí zdejšího rodáka… Šel neochvějně vlastní cestou, vydobyl si uznání i světovou slávu, někdy také posměch, zatracení a dočasné zapomnění.
Vídeň na přelomu 19. a 20. století
V této době se zbavovalo secesní umění původní funkce – totiž sdělovat psychologickou pravdu – a stávalo se stále více dekorativním. Někteří se s tím však nemínili smířit. Oskar Kokoschka (1886 – 1980) převzal ornamentální styl svých učitelů a znovu rozvinul jeho symbolické možnosti. Malířovy obrazy se začaly blížit rozcitlivělým halucinačním zážitkům. Kokoschkova generace se rozhodla oprošťovat své umění od popisnosti směrem k expresivnímu dramatu. A to bylo patrné také na portrétech. Tento malíř se stal „hlavním bouřlivákem“ zdejší Kunstschau a byl vyloučen ze školy.
Neklidná atmosféra celé kauzy přilákala pozornost také nejradikálnějšího kritika vídeňského estetismu – architekta Adolfa Loose (1870 – 1933), který mladšího Kokoschku podpořil a zajistil mu řadu zakázek. Loos se mu stal přítelem i vzorem výjimečného bojovníka za pravdu.
Kokoshcka portrétuje Loose
Expresivní Kokoschka a puristický Loos se zdáli být protikladnými silami, avšak spojoval je společný nepřítel – prázdný ornament. Každý na tuto povrchnost cílil však z jiného úhlu neboť malířství mělo plnit jinou funkci než architektura. „Architektura pro naši dobu není umění… Nic, co má nějaký účel, do něj nepatří… Umělecké dílo je soukromou záležitostí umělce. Dům nikoliv… Umělecké dílo se nezodpovídá nikomu, dům všem. Umělecké dílo chce vyburcovat lidí z jejich pohodlnosti. Dům musí poskytovat pohodlí všem. Umělecké dílo je revoluční, dům konzervativní,“ zdůrazňoval Loos.
Z tohoto pohledu je zajímavý Kokoschkův obraz, na němž zachytil Loosův portrét. Malíř pojímal postavu – tělo – hlavu jako hlas duše či energie: mířil k syrovosti a instinktům. Architektova tvář je plná napětí, prosycená jakousi silou, železnou vůlí, která drží pohromadě všechny až příliš racionální prvky této jinak dynamické osobnosti.
Jaký byl tedy Adolf Loos?
„Vývoj kultury podobá se pochodu vojska, které má většinu záškodníků. Možná, že já žiji v roce 1913. Leč jeden z mých sousedů žije v roce 1900 a jiný v roce 1880… Řekl jsem, že tito záškodníci zdržují nejen estetický vývoj, nýbrž, co horšího, dokonce hospodářský vývoj lidstva…“ hlásal Loos ve svých slavných přednáškách. V té nejznámější z nich promlouval k posluchačům ve Vídni, Olomouci nebo Praze pod heslem „Ornament a zločin“. V něm vyrazil do boje proti estetickým předsudkům a přetvářkám.
Tento brněnský rodák, vstoupil do evropského kulturního dění ve zlomové době, kdy měly být dosavadní tradice rozmetány ve jménu rodícího se modernismu. S přicházejícím 20. stoletím se začal radikálně měnit svět. Loos byl jedním z hlavních hybatelů těchto proměn. Na pozadí stále zřetelnějšího politického a sociálního neklidu doznívala sláva habsburské monarchie. Začalo se měnit také pojetí času a pokroku. Dosud poklidná střední Evropa začala ožívat. Probouzející se nové vědomí překračovalo dosavadní kruh bezčasí, vídeňský tradicionalismus a měšťácký konzervatismus.
Adolf Loos byl duch neklidný i racionální. Povaha jeho výrazné osobnosti se jen těžko dala vtěsnat do navyklých společenských a kulturních schémat. Byl svérázný. Brzy ztratil otce a vydal se za humna. Studoval na průmyslových školách v Liberci i Brně, pak na drážďanské technice, avšak žádné studium nedokončil. Z Drážďan si přivezl pestré zážitky ze studentského života a také syfilis, za což jej matka v roce 1893 vydědila. A tak odjel na pár let na zkušenou do Ameriky. Zde se setkal s největšími osobnostmi architektury, zvláště proslulým představitel tzv. chicagské školy, „otcem mrakodrapů“ Louisem Sullivanem a jeho heslem, že „forma následuje funkci“. Odtud se Loos plný zážitků vrátil do Vídně, kde si zakrátko otevřel vlastní projekční kancelář.
Neochvějný vizionář
Jeho jméno začalo být časem známé: stal se uznávaným pedagogem, odvážným kulturním glosátorem a vyhledávaným „lvem salonů“. Proměnou světa a zrychlujícím se tempem byl až vizionářsky posedlý – a to jej stálo nejedno zklamání. Minulost si spojoval s povrchní zdobností a budoucnost s oproštěnou funkčností. Mnozí však tento pohled nesdíleli. „Dospěl jsem k následujícímu poznání a daroval je světu: Evoluce kultury je totéž, co odstranění ornamentu z předmětu denní potřeby. Myslel jsem, že tím světu přinesu novou radost, tem mi však za to nepoděkoval. Lidé byli smutní a věšeli hlavu. Tížilo je poznání, že nelze vytvořit žádný další ornament,“ poznamenal Loos trpce v roce 1908.
Koncem 20.let se Loosovo tempo dále zrychluje i dramatizuje. Rozvádí se s Elsi. V souvislosti s novými zakázkami často pobývá v Plzni, kde poznává svou druhou ženu fotografku Kláru Beckovou, ale také inženýra a podnikatele Františka Müllera, pro kterého má v Praze postavit novou vilu. Loos je v plném rozletu, avšak přestává mu sloužit zdraví. Trápí jej rakovina žaludku – po operaci musí dodržovat přísnou dietu, je odkázán jen na konzumaci šunky a jogurtu. Také se mu výrazně zhoršuje sluch, ale nevzdává se.
Skandál a vrcholné dílo
Rána má však přijít z jiné strany: v září 1928 byl ve Vídni obviněn ze zneužívání třech nezletilých dívek, které mu stávaly modelem při jeho výtvarné tvorbě. Christopher Long – autor knihy Loosův pád – tuto kauzu komentuje slovy: „Loos byl geniální architekt, ale zároveň člověk s vášněmi a slabostmi… prakticky byl nakonec zproštěn viny, prokázaly se mu jen obscénní kresby dívek, které nutil vyzývavě pózovat. Dostal podmínku… Je pravděpodobné, že se provinil o něco víc, ale svědectví děvčátek měla mezery a odporovala si“. Loos byl nakrátko uvězněn, měl soud, a veřejnost – zvláště pak média na případ náležitě reagovala. Pachuť z celého případu na architekta jistě dolehla, o to více se zjevně vrhnul do pracovních povinností – a to k vrcholnému dílu.
Vrcholné dílo Loosovo – vila Milady a Františka Müllerových je jedním z nevýznamnějších architektonických děl světové moderní architektury. Je příkladem vzácné shody mezi osvíceným klientem a geniálním architektem. Loos zažíval přes osobní problémy vrcholnou tvůrčí konstelaci.
Realizace vily pro Františka Müllera umožnila Adolfu Loosovi dovést k dokonalosti jeho originální koncepci prostoru, tzv. Raumplan (prostorový plán). Koncepce je založená na dramatickém odstupňování výšek jednotlivých místností podle jejich funkce i symbolického významu. „Forma následuje funkci“ zde našla spolu s citem pro atmosféru a proporci své mistrovské naplnění. A dodnes se těší tato stavba obdivu. V květnu 2000 byl objekt obnoven či restaurován a zpřístupněn veřejnosti, která sem jezdí z celého světa.
Více o životě a díle Adolfa Loose naleznete ZDE.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku