Psycholog, zakladatel hlubinné psychologie – C. G.Jung a fyzik, nositel Nobelovy ceny – Wolfgang Pauli se společně inspirují v knize Příroda a duše… a předznamenali tak současné trendy a poznání o člověku i vesmíru. Když se nějaký úkaz nezdá být vysvětlitelný, máme tendenci považovat jej za náhodný. Člověk naší doby ptá se jen schématem svých omezených možností. Otázky formuluje způsobem jemu momentálně dostupným. A věk rozumu nastartovaný kdesi v době osvícenství pak kulhá na jednu nohu. Není úplný. Dnes tento handicap pociťujeme stále silněji a potřeba celostního nahlížení začíná být naléhavější a zřejmá. Přibližování různých vědních oborů – zvláště biologie, fyziky a psychologie – přináší novou situaci a žádá si změnu paradigmatu. A také západní a východní myšlení o člověku a světě se náhle k sobě blíží, inspirují se a doplňují.
Kniha nazvaná Příroda a duše není z řady rádoby duchovních návodů na „lepší život“. Je vědeckým, respektive duchem prostoupeným pojednáním dvou velikánů 20. století: C. G. Junga a Wolfganga Pauliho. Publikace přináší dva oddělené soubory studií, avšak výběr zde není nahodilý. Texty pocházejí z padesátých let, kdy také původně vyšly v německém jazyce a jsou uspořádány do jednotlivých kapitol samostatných i vzájemně souvisejících.
C. G. Jung a Wolfgang Pauli se ve svých bádáních blížili k podobným závěrům, přestože každý z pozice své vlastní profese. Oba tedy nebyli uzavřeni jen ve svých oborech – a tak hledali a nacházeli přesahy i jisté vzájemnosti. C. G. Jung (1875 – 1961) a Wolfgang Ernst Pauli (1900 – 1958) byli v mnohém protikladnými osobnostmi, ale jejich paralelní a zčásti i společné bádání se stalo námětem řady knih a studií. Výsledkem této nevšední inspirace a jakési vyšší přitažlivosti je právě publikace Příroda a duše, která vyšla v roce 2018 i v českém překladu (v originále vyšla roku 1952). Světoznámý hlubinný psycholog – Jung a fyzik, nositel Nobelovy ceny – Pauli stojí za knihou, která je pozoruhodná, prorocká, a dnes dokonce naléhavá.
Společným jmenovatelem obou badatelů je odkývání zasutých souvislostí pod nánosy racionálního „moderního“ uvažování. Jungův příspěvek nazvaný Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí sumarizuje vědcovo jedno velké téma. Synchronicitu definuje jako „časovou koincidenci dvou nebo více příčině nespojených událostí s obdobným významem.“ Tímto tématem / úkazem se Jung zabýval od třicátých let, kdy byl také inspirován právě diskusemi a obsáhlou korespondencí s fyzikem Paulim.
Jung zde poukazuje na objevy a následné nové vědomí lidského ducha. A svou fundovanou a precizní studii rámuje dnes snad již obecně zjevnými (ne však vždy přijímanými) skutečnostmi: „Výsledky moderní fyziky, jak známo, vyvolaly významnou proměnu našeho přírodovědeckého obrazu světa, neboť otřásly absolutní platností přírodního zákona a změnily jej v platnost relativní. Přírodní zákony jsou statické pravdy, to znamená: jsou takříkajíc naprosto platné pouze tehdy, jde-li o takzvané makrofyzikální dimenze. V oblasti velice malých dimenzí je však předpověď už nejistá, respektive nemožná, protože velice malé dimenze se nechovají podle známých přírodních jevů.“
Za statické pravdy – zákonitosti je zde považován především princip kauzality, tedy činnosti logicky (a ověřitelně) vysvětlitelné. Podle Junga však může být sepjetí událostí i jiné (synchronicita). A to vyžaduje také jiné vysvětlení. Mluvíme zde o světě sice skutečných, ale skrytých souvislostí, které jsou obyčejně považovány jen za náhody. Jung v historickém exkurzu v knize poukazuje také na předchozí myslitele, kteří se „skrytým významem náhody“ zabývali: „Schopenhauer myslel a psal v době, kdy měla kauzalita jako kategorie a priori absolutní platnost… ve svém vpravdě filozofickém zření otevřel úvahám oblast… jejíž obrysy přibližně a správně naznačil,“ abychom uvedli jeden z příkladů.
Schopenhauerovu „vůli“ coby pod/vědomého obecného hybatele nahrazuje však Jung svými kolektivními „archetypy“ – skrytými, ale významnými aktivními faktory. Z toho vycházející „vzorce chování“ přinášejí specifický náboj, respektive „afekty“ omezující běžné vědomí, ale otvírající nečekané obsahy.
Vše běžně nevysvětlitelné, nahodilé a zdánlivě bez hlubšího smyslu, nemusí být podle Junga (i Pauliho) jen náhodné a beze smyslu.Jung v této souvislosti často používá termín „koincidence“ – v překladu bychom řekli: souhlasnost, shodu, současný výskyt, časový souběh… „Případy koincidence smyslu – které musíme odlišovat od pouhých skupin náhod – spočívají, jak se zdá, v archetypálním základu,“ uvádí Jung.
Jung tedy v zásadě hledá a osvětluje „tajemné síly“ na základě hlubinné psychologie i „mystického světa.“ Série nezvyklých shod okolností nemusí představovat náhodu, nýbrž i smysluplnou koincidenci, která – jsme-li k tomuto jevu otevření a bdělí, může nás vést intuitivně (přirozeně) dále skrz životní křižovatky. A tak se jedná o někdy až tajuplné setkání vnějšího světa s vnitřním Já. („Ve vnějším světě se přihodí něco, co přesně odpovídá naší okamžité potřebě a co nám ukáže, že lidská podstata a matka příroda zastupují dvě strany jedné mince,“ podotýká Jungův následovník – známý psychoterapeut David Richo v knize Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod). On i Jung nabízejí a nám doporučují „aktivní imaginaci“ , ostatně blízkou buddhismu, ale i stále rozšířenější (a přesvědčivější) transpersonální psychologii. Synchronicita tak spojuje to, co se děje mimo nás, s tím, co se odehrává v našem nitru. Jungovo „bytostné Já“ přesahuje ego a izolovanost – neváže se na lineární čas a může využít jiný model posloupnosti.
S tím korespondují v knize i některé úvahy Wolfganga Pauliho, který rozlišuje poznání spásné a poznání vědecké – východní a západní učenost, intuitivní a racionální přístupy či intepretace. „Myslím si, že úděl Západu je spojit vzájemně oba tyto základní postoje; na jedné straně kriticko-racionální, který chce porozumět, na druhé straně mysticko-iracionální, který hledá osvobozující prožitek jednoty“,uvádí světoznámý vědec Pauli, nositel Nobelovy ceny za fyziku. V kapitolách Věda a myšlení Západu a Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědných teorií u Keplera hledá Pauli historické kořeny našeho moderního rozdvojení. Pro ilustraci se zabývá vědci či mysliteli, na nichž naše civilizace vyrostla, osobnostmi, které si však „byli ještě vědomi Boha“.
Působivě a zasvěceně tak čtenáře provází myšlením Pythágora, Platóna, Ficina, Goetha i alchymistů až k počátkům 17. století, kdy došlo k zásadním změnám a poruchám jednoty vědomí. Pauli na základě hlubokých znalostí tak mohl již v padesátých letech 20. století předpovědět a varovat: „Současná doba dosáhla bodu, v němž racionalistický postoj překročil svůj vrchol a je pociťován jako příliš úzký… zastávám představu konečného překonání protikladů, k němuž patří obsáhlá syntéza… Varován neúspěchy našich předčasných pokusů o sjednocení v duchovních dějinách lidstva, neodvažuji se učinit jakoukoliv předpověď ohledně budoucnosti.“ Inspirativní myšlenky se linou celou nevšední knihou, která je navíc aktuální.
Radan Wagner
ilustrační foto: autor
Diskuze k tomuto článku