Další ročník „filmových Varů“ je tady a s ním ve stejném městě tentokrát i výstava v Interaktivní galerii Becherova vila: Michal a Šimon Cabanovi (též S. P. K. – Stav potřebné komprese) přinášejí ohlédnutí… neboli výstavu výsledků jejich spolupráce na podobě zahajovacích a zakončovacích ceremoniálů Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jejich výrazové prostředky, invenční nápady a dramaturgie uvádějí v úžas už téměř třicet let zaplněný Velký sál karlovarského hotelu Thermal. Ačkoli rukopis jejich práce je charakteristický, vždy přijdou s něčím novým, překvapujícím a originálním. Expozice přiblíží nejen finální výsledky, ale i nápady, koncepty a zákulisí příprav. Vybíráme z textů a fotografií k výstavě:
Bratři Cabani / Stvořitelé ceremoniálního snu
Michal a Šimon, režisér/organizátor a režisér/scénograf, jinak „bratři Cabani“, se suverénně řadí k nejvýraznějším postavám české vizuální a performativní scény. Musí ovšem, to mi nikdo nevymluví, propadnout občas depresi.
Depresi z toho, že se stali legendami, i když vytvářejí umělecká díla na jeden večer, která pak už nikdo naživo neuvidí.
Jsou přitom značkou, v českém kontextu téměř institucí. Vizuální mágové, performativní alchymisté, kteří dokáží z oficiálního festivalového ceremoniálu vykřesat samostatné umělecké dílo. Jenže to se prezentuje v záři reflektorů – a beze stopy zmizí. Třásně se zametou, rachejtle vyhodí, jeviště Velkého sálu vytře, kostýmy se složí a autem zas odvezou do Prahy… A pak už… Nic.
Podobu openingů a closingů Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary formují Cabani od roku 1997. Dělají to způsobem, který nemá v evropském kontextu obdoby: s absolutní důvěrou pořadatelů, s volností leckde jinde nemyslitelnou.
V jejich režii se start a závěr naší filmové přehlídky staly nedílnou součástí festivalové mytologie – ne snad kvůli extravagantní formě, ale hlavně díky schopnosti přetavit tradiční ceremoniál v samostatný umělecký zážitek.
Vzpomínáte? V roce 2006 se v rytmu skákalo na trampolínách, o rok později zaplnily pódium tisíce stříbrných třásní (a ano, při generálce se samozřejmě zamotaly, ale to už patří k věci). Pak jevištěm proletěly víry průhledných igelitů, které jako by luxoval neviditelný vítr. Přišli i mimozemšťané – cabanovská sci-fi opera s nadsázkou. Pak namátkou artisté visící z nebes, zástupy tanečníků v armádních uniformách, hořící kostýmy, lidské formace měnící se ve scénické sochy. Ceremoniály jako snová laboratoř. Stylizované, ale vždycky srozumitelné, se smyslem pro humor a (sebe)ironii.
Jejich tvorba osciluje mezi choreografií, scénografií, performancí, konceptem a obrazovou básní. V každém z těch večerů je symbolika, skrytý příběh a precizní výtvarná logika – nejen vizuální atraktivnost, ale také dramatická výstavba, práce s rytmem, emocí, kontrapunktem. A ano, zůstává jen vzpomínka, pár pochvalných kritik, fotky, videozáznam a gratulace po openingovém či closingovém večeru.
Právě proto vznikla před pár lety tříkilová bichle VARY25, knižní monument, megasborník těchto efemérních výjevů. „Co není v knize, nepřežije,“ vysvětlovali Cabani během jejího křtu v roce 2021 na terase karlovarského Hotelu Thermal lapidárně a měli pravdu. Tahle kniha – a výstava, před kterou nyní stojíte – není jenom archivem scén a fotografií.
Bratři Michal a Šimon Cabanové dokázali něco výjimečného: ceremoniál se v jejich pojetí nestává kulisou, ale kulturním zrcadlem doby, scénickým zážitkem, který má podobné ambice jako film, kterému slouží. Jejich projekty jsou i po těch letech radikálně svobodné – a to vůbec není málo.
Jsou důkazem, že i pomíjivost má svou cenu a že není důvod být kvůli ní smutný. Jen je třeba ji – aspoň někdy – zachytit, vyzdvihnout, částečně uchovat.
Užijte si jednotlivé panely!
Veronika Bednářová, šéfredaktorka Festivalového deníku v letech 2002 – 2019
Teze pro budoucí encyklopedie
Copyright CABANI na pódiových dynamických reliéfech pro otevření i finále Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech vede k novým uměnovědným úvahám. Ve stávajících lexikonech a kompendiích se již pevně usadilo divadelní a taneční východisko obou bratrů Cabanových – Michala a Šimona – zvané Baletní jednotka Křeč, zčásti už i Pražská pětka, nepřejícím režimem 80. let nezlikvidovatelná formace hned pěti divadelních souborů s živými projevy až po dnešek – tedy po dobu více než 40 let!
Jan Dvořák, úryvek z knihy VARY25
C.A.B.A.N.I. – Profesionální amatéři nezávislé pop-kultury
Tvůrčí cesta bratří Cabanů (a jejich Baletní jednotky Křeč aneb BJK) od amatérských, studentsky živelných začátků může připomenout cestu snad nejznámějšího divadelního podniku, který se
v tuzemském prostředí v posledních sto letech objevil: Osvobozenému divadlu (a zejména tomu jeho proudu, který byl napojen na nebratrskou, leč pobratřenou dvojici V+W) se také stalo osudným, že mladá, „studentsky“ nespoutaná radost z dělání něčeho, co dotyčné zkrátka a dobře bavilo,
se přetavila v účinný nástroj (budoucí) divadelní obživy.
Petr Christov, úryvek z knihy VARY25
Neo/nové baroko bratří Cabanů v éře hojnosti
Opulence. Kýč. Dekadence. Extravaganza. Všechno dohromady, všechno pospolu. Znaky, které se objevují v pracích sourozenecké dvojice Michala a Šimona Cabanových napříč uměleckými profesemi jako autor/režisér/scénograf/choreograf/ herec i tvůrčími platformami po čtyři desetiletí
v divadle/filmu/dalších scénických útvarech. Postupně k nim připadl ještě jeden znak, řekněme spíše značka. Marek Eben vystupující z mlhy nebo zkrátka po pódiu, doprovázející svůj majestátný nástup charakteristickým přáním dobrého večera při slavnostních ceremoniálech na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.
Martin Macháček, úryvek z knihy VARY25
CABANI / 44 let práce mimo MFF Karlovy Vary
Univerzální divadelní, filmoví a televizní tvůrci, kteří patří k přední české kulturní scéně. Michal Caban (1961) a Šimon Caban (1963) již v průběhu studií spolu s kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou zakládají Baletní jednotku Křeč– tanečně-divadelní soubor, s nímž realizují divadelní představení, jednorázové multimediální akce, filmy a televizní filmy. Baletní jednotka Křeč vystupovala i pod vedením americké choreografky Twyly Tharp ve filmu Miloše Formana Amadeus. Jejich představení z první poloviny 80. let se stala nejen hity divadelní Prahy té doby, ale i radikálními ukázkami nové divadelní poetiky stírající hranice žánrů (opera, činohra, rock, pantomima, tanec).
Série mnoha produkcí a akcí vrcholila v roce 1988 rockově-taneční událostí Show Tomáše Tracyho (Baletní jednotka Křeč spolu s hudební skupinou Laura a její tygři) v pražském Paláci kultury a filmovou povídkou Barvy z celovečerního filmu Tomáše Vorla Pražská 5.
Po sametové revoluci Cabani otevřeli dveře postmodernistické volnosti celovečerním autorským filmem Don Gio, který reagoval na proměny české porevoluční kulturně-podnikatelské společnosti na základě mozartovsko-faustovského mýtu. Spolupracovali i na dalších filmech, např. Kouř(1991) Tomáše Vorla, Pražákům, těm je hej(1991) Karla Smyczka a Michaela Kocába, choreograficky se podíleli na amerických filmech Dune(2000) a Children of Dune(2002) a také na filmu Václava Marhoula Mazaný Filip(2003).
V 90. letech Cabani vytvářejí vyhledávaný autorský tým pro řešení atypických jednorázových firemních prezentačních a společenských událostí, které se vyznačují originalitou, živou jevištní akcí a suverénní profesionální realizací.
V roce 1998 realizovali hudebně-taneční autorský film KusPoKusu, složený ze sedmi pohybově výtvarných vizí, který získal Zvláštní cenu na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha(1999) a na festivalu Dance Screenv Kolíně nad Rýnem.
Cabani jsou díky Šimonově výtvarnému a Michalově organizačnímu nadání profesně široce rozkročeni. Fotografické práce Šimona Cabana byly k vidění ve francouzském Rencontres d’Arles, následně ve sbírkách v Centre Pompidouv Paříži a ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Díky spojení se Simonou Rybákovou a fotografkou Idou Saudkovou se podařilo vytvořit dnes již téměř kultovní událost, atypickou módní přehlídku Fešnšou ze sekndhendu. Za expozici české národní sekce na světové výstavě scénografie Pražské Quadriennale(1999) získali kurátoři Šimon Caban a Simona Rybáková poprvé v historii nejvyšší ocenění pro Českou republiku – Zlatou trigu.
V rámci reprezentace České republiky vytvořili Český národní den na EXPO 2010v Šanghaji a EXPO 2015v Miláně. Pro Český olympijský výbor spoluvytvořili Czech Housev rámci Olympijských her v Londýně 2012 a v Paříži 2024 a kulturní programy v rámci olympijských parků/festivalů – Soči/Letná (2014), Rio de Janeiro/Lipno (2016), Pchjongčchang/Brno (2018), Tokio/Stromovka (2021). Pro UEFA realizovali v roce 2013 SUPER CUPFC Bayern München – Chelsea FC v Synot Tip Areně Eden. V roce 2004 a 2024 realizovali slavnostní zahájení MS v ledním hokeji v Sazka/ O2 areně.
Připravili několik ročníků Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, slavnostně zahájili Banja Luka Intl. Film Festivalv Bosně a Hercegovině a filmový festival v izraelské Haifě, realizovali slavnostní otevření Českého národního domu v New Yorku a další. Pro slavnostní předávání cen České filmové a televizní akademie připravili scénu a režii večera Český lev 2012 v Lucerně a 2013 v Rudolfinu. V letech 2018–2023 v O2 areně realizovali několik uměleckých show v rámci Galashow světového parkuru Prague Playoffs. V roce 2023 se podíleli na otevření Císařských lázní v Karlových Varech a otevření Automatických mlýnů v Pardubicích. V úvodu roku 2025 připravili program oslav 200 let České spořitelny v Rudolfinu.
Inscenují na jevištích českých i moravských divadel (Národní divadlo, Státní opera Praha, Národní divadlo moravskoslezské, Městské divadlo Brno (autorská inscenace Muchova epopej), Studio Dva, Divadlo Kalich, atd. V Moravském divadle v Olomouci si, podpořeni novým vedením Veroniky Loulové, dovolili přehodit pořadí árie Měsíčku na nebi ve vlastní interpretaci Dvořákovy Rusalky. Na základě pozvání Michala Zetela, se kterým se seznámil v BuranTheatru, pro který režíroval autorské představení Pán s kaméliemi s Michalem Isteníkem v hlavní roli, režíruje nejprve ve Slováckém a pak i v Horáckém divadle Šimon Caban svá autorská představení Kocourkov – Brod a Paní Bovaryová. Ale bratři také společně připravují velké show v halách po celé České republice. Takovým bylo hudebně-divadelní dílo MASS(2016) Leonarda Bernsteina s Vojtěchem Dykem v roli Celebranta. Kabaretní show Wanted s písněmi Kurta Weilla v podání Dagmar Peckové zaplnila v roce 2017 sedmnáctkrát pražskou Lucernu. S tímto představením byli Cabani o dva roky později i prvním zahraničním hostem v historii Festivalu Kurta Weillav německém Dessau. Ve Státní opeře zrežírovali hudební dílo Leonarda Bernsteina Candide, v Národním divadle realizovali operu Leoše Janáčka Liška Bystrouška a operetu Orfeus v podsvětí Jacquese Offenbacha jako satirickou parafrázi na Evropský parlament. Pro Českou televizi zpracovali Cabani výročí Marie Terezie v třídílném dokumentu Panovnice(2017). Vyvrcholením roku 2019 byla zaplněná pražská O2 arena při koncertu Jiřího Korna KORN70, kde byli podepsaní pod režií a scénou. V O2 areně realizovali koncerty Adama Plachetky a Evy Urbanové. V rámci festivalu Struny podzimu, později Prague Sounds zrežírovali unikátní koncerty Jiří Suchý – Recitál 1961, Árie měsíce a v roce 2024 Müller/Koller/Kryl.
V letech 2019-2020 uvedli inscenaci Bond/Medea – sentimentálně senilní (sta) řeckou last minute tragedii v Divadle Studio Dva v Praze, pro které Šimon Caban připravuje i celou řadu dalších inscenací – Šíleně smutná princezna (2016), Malý princ (2018), Saxana (2019) a naposledy Jak je důležité míti Filipa (2024).
Při příležitosti této výstavy (do 7. září 2025) si Cabani dovolují poděkovat prezidentu MFF Karlovy Vary panu Jiřímu Bartoškovi, bez kterého by tato výstava nemohla vzniknout, za důvěru, kterou jim během uplynulých třiceti let dával …
-rw-
foto: Václav Beran, Cabani, Becherova vila
Diskuze k tomuto článku