„Cítil jsem se nucen chopit se celého problému, a to jsem také udělal tak, že jsem popsal osobní zkušenost provázenou subjektivními emocemi. Zvolil jsem tuto formu záměrně, poněvadž jsem se chtěl vyhnout dojmu, že jsem snad měl v úmyslu hlásat nějakou ´ věčnou pravdu´. Kniha nemá být nic jiného něž tázající se hlas jednotlivce, který doufá nebo očekává, že se setká s přemýšlivostí svého čtenáře.“ Těmito slovy se na úvod své nejkontroverznější knihy „Odpověď na Jóba“ vyznává její autor. V starodávném příběhu hledá skrytá podobenství o „příběhu ba zápasu duše člověka“. A hlavní protagonisty se snaží interpretovat nejen jako biblické postavy, ale také jako různé vnitřní „charaktery archetypálního dramatu.“ V těchto dnech uplynulo šedesát let od smrti Carla Gustava Junga (26. 7. 1875 – 6. 6. 1961), slavného psychoanalytika, jehož portrét můžeme vystopovat dokonce i na legendárním počinu Beatles – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (mimochodem: toto osmé album skupiny vyšlo před 54 lety – 1. června 1967.
Když slavný analytický psycholog C. G. Jung napsal roku 1952 fascinující knihu Odpověď na Jóba, bylo mu již 77let. „Jóba“ stále odkládal, neboť dobře věděl, že jeho uveřejnění způsobí pozdvižení. A nespletl se. Východiskem svých náboženských, psychologických a morálních úvah mu byla starozákonní kniha, kterou považoval za „mezník na dlouhé cestě vývoje božského dramatu.“ A jako první v něm viděl „projevy duše“, které mají svou autonomii a zákonitosti.
Jung spatřuje v Knize Jóbově příběh víry i rozumu – tedy mnohdy dilema protikladů. A to komentuje: „Znovu jsem se musel ve svém zralém věku vracet k tomuto příběhu – k Jóbovi, který očekává od Boha pomoc proti Bohu… a několik let jsem váhal, protože jsem si byl plně vědom následků. Ale naléhavost a závažnost tohoto problému se mě zmocnila natolik, že jsem nebyl s to se ho zbavit.“
Jung dokládá rozporuplný obraz Jahveho – židovského Boha, jehož identita je zastřená a nevyslovená. Poukazuje na jeho dobrotu i krutost, sílu tvořivou i ničivou – a na celkový stav, jež lze označit jako amorální. Jahve totiž sesílá na zoufalého Jóba i jeho rodinu zkoušky a nelítostné pohromy, aby „vyzkoušel sílu jeho víry.“ Ale proč? Božské výbuchy hněvu a žárlivá povaha jsou zde – na rozdíl od antického Dia – vyvolané potřebou se poměřovat s člověkem. Bůh chce být adorován – veleben – je však nevědomý neboť mu chybí lidská sebereflexe a tedy i morálka. Podle Junga je člověk Jób v tomto ohledu ve finále výše než Jahve. A to je tedy jádrem Bohova osamění a zraňování – škození (Jób je připraven o svá stáda ba i synové a dcery jsou zabiti a sám je stižen vážnými nemocemi).
A Jahve dále nenasytně pokračuje ve svých zkouškách. Musí a chce také proto, že se Satanem, nevěřícím v dobrého člověka, uzavřel sázku – a nechce jí prohrát. Hádají se: „Koho má tedy Jób raději: sebe a rodinu nebo Boha?“ Jahve však při tomto trýznění nechce být zcela poznán a usvědčen. Tomu předešel tím, že zakázal svým věřícím jej zpodobovat ba pojmenovat – vyslovovat. V 71 verších Jahve hlásá svou moc Tvůrce vesmíru a Jóba „bídnou“ oběť v jeho útrapách nevidí. Naslouchá jen satanovým pokoušením. Jahve je však jen „fenomén a není jako člověk“.
Biblická kniha Jóbova vznikla někdy mezi léty 600 – 300 pnl a rozhodně v ní zprvu nenajdeme důvěrný vztah mezi Bohem a člověkem. Situace se změnila, až když na scénu vstoupí lidumil – Sofie / Moudrost, která jako žena (božský ženský princip) dá věci do pohybu. Jung: „Její společné bytí s Jahvem znamená věčný hieros gamos (posvátný sňatek), z něhož jsou plozeny a rodí se světy. A tak se přiblížila velká změna. Bůh se chce obnovit v mystériu nebe (jak to dělali odpradávna hlavní egyptští bohové) a chce se stát člověkem, který jej svou vírou porazil.“ Bůh se tedy stává člověkem – to je světodějná, převratná proměna Boha! A to se děje právě díky diferenciaci jeho vědomí/svědomí – tedy s příchodem komplementární Sofie. („Kristus je prostředníkem ve dvojím ohledu: pomáhá člověku ve vztahu vůči Bohu a zahání strach, jejž člověk před touto bytostí pociťuje. Zaujímá důležité prostřední postavení mezi dvěma obtížně sjednotitelnými extrémy Bohem a člověkem. Ohnisko božského dramatu se zřetelně přesouvá na prostředkujícího Bohočlověka.“)
V astrologii nadchází epocha ve znamení Ryb a přichází Spasitel – Kristus… s Duchem svatým – personifikovaným Sofií, symbolizován holubicí, ptákem Bohyně lásky. Jenomže, jak Jung dále uvádí: „Vedle lásky k lidem lze na Kristově charakteru pozorovat určitou hněvivost a – jak tomu často u emocionálních povah bývá – stejně tak nedostatek sebereflexe. Nikde se nesetkáme s dokladem toho, že by Kristus někdy žasl sám nad sebou. Zdá se, že se sám se sebou nekonfrontoval. Z toho pravidla existuje jen jedna výjimka, totiž nejvýš zoufalé zvolání na kříži: ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?´ Zde dosahuje jeho lidská bytost božskosti, a to v okamžiku, kdy Bůh prožívá smrtelného člověka a zakouší to, co nechal vytrpět svého věrného služebníka Jóba. Zde je dána odpověď na Jóba.“
Je zde konečně inkarnovaný Jahve – Kristus… na druhé straně však stále neodbytný Satan. Stěží se lze domnívat, že by se Satan / Lucifer klidně smířil s inkarnací Boha v jeho jediném synu Kristu. Žárlí a sám se inkarnuje do Boha temného – do Antikrista. Ke konečnému rozuzlení má dojít až v děsivé Apokalypse tak, jak je to psáno ve Zjevení Janově.
Jung učinil knihou onen odvážný krok a to s důrazem na psychologii postav sledovaného příběhu. O tom, kým skutečně je temný Jahve, se už ale nedočteme. Jahve přece nemá (nesmí mít) podobu -identitu a tak je v dalších textech nazýván různými jmeny. Více také ZDE.
Jung se až do konce svého života nepřestával vzdělávat a tázat. Odpověď na Joba z roku 1952, kde se osobně vyrovnával s archetypem temného božství, které může být příčinou neuróz. Věděl mnohé, avšak nepřestával používat svou intuici: „Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců, znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život.“ To jsou inspirativní slova muže, který zcela změnil pohled na moderního člověka a jeho duši, na svět, v kterém žijeme. (Dokonce se dostal na legendární obal desky od Beatles. Na „Seržantovi“ se objevil i „nejzkaženější muž světa“ Aleyster Crowley, dekadent Aubrey Beardsley, myslitel Aldous Huxley – autor eseje Dveře vnímání, Marlyn Monroe, Albert Einstein a další pozoruhodní v podivném mixu.
Carl Gustav Jung se narodil 28. července 1875 ve švýcarském Kesswilu. Znám je především jako lékař a psychoterapeut, který hojně přednášel a publikoval. Jeho přínos psychologii spočívá ve zkoumání a interpretování lidské psychiky na pozadí světa snů, mytologie, náboženství či filozofie. Nejvíce se prosadil při vlastní léčbě schizofrenie. V letech 1907 – 1912 spolupracovníkem Sigmunda Freuda, s kterým se později rozešel. Jejich názory se začaly rozcházet v pohledu na příčiny duševních chorob. Jung vnímal člověka jako součást širších a hlubších souvislostí, přišel s pojmy jako je společná paměť, archetypy, anima, bytostné Já, synchronicita či individuace. Jeho rozsáhlé publikační tvorba vychází samostatně či v sebraných spisech po celém světě. Zemřel 6. června 1961 ve svém domě v Küsnachtu.
-rw-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku