Alžběta Skálová byla dosud známá a oceňovaná především coby ilustrátorka dětských knih. Na současné výstavě v pražské Galerii Villa Pellé představuje v několika sálech svou pestrou tvorbu včetně autorských knih, kreseb či akvarelů. Překvapivě je zde však v hojné míře zastoupena aktuální volná malířská tvorba. Činorodá autorka se po letech drobnopisných knižních ilustrací rozhodla plně věnovat obrazům, práci ničím neomezené, nejisté, ale plně svobodné. Na nich rozehrává své obyčejné i fantaskní příběhy odehrávající se zpravidla v nostalgické, ale čímsi harmonické přírodní scenérii. Divák je tak váben a okouzlen nezaměnitelnou poetikou prolínající otevřené bdění i pohádkové snění. Malířka, zažívající šťastné a zlomové období, se vydala na další etapu své cesty vedena dále pevným odhodláním a vlastní intuicí.

Právě probíhá vaše dosud největší výstava, která představuje v celé šíři vaši tvorbu. Rozhodla jste se bilancovat?

To jsem neměla v úmyslu, ale během příprav na výstavu to k této podobě nakonec směřovalo. Zvláště kurátor Jan Rous mě k tomu přivedl, takže ano – výstava obsahuje moje práce od studijních let až po současnost.

Jaký je to pocit dívat se takto v úhrnu na výběr z celé vaší dosavadní činnosti? Překvapilo vás něco?

Z výsledku mám radost, protože mám teď možnost vidět víc souvislostí mezi jednotlivými tvůrčími okruhy. Někdy se cítím taková ztracená, takže mě vyhovovalo, když se koncepce výstavy ujal někdo jiný s patřičným vhledem i odstupem. Moc si vážím spolupráce s panem Rousem i Helenou Šantavou, která se výrazně podílela na koncepci i všem dalším.

Přes různost projevů je všude patrný jistý charakter – řekněme, že se jedná o tvorbu intuitivní, hravou a poetickou. Taková jste i v životě?

Mám obavu, že ne úplně. Jsem spíš pečlivá se smyslem pro detail a odpovědnost. Myslím, že umím řešit situace a být sobě přísným šéfem. Ale někde za tím jsem samozřejmě hravá, poetická a intuitivní.

Dosud jste byla známá a oceňovaná spíše jako ilustrátorka dětských knih. Tato činnost je do značné míry svazující. Jak moc myslíte při práci na čtenáře?

Do jisté míry se musím řídit zadáním a povahou knihy. Zároveň jsem měla ale štěstí, že jsem mohla pracovat s autory a nakladateli, kteří do mojí práce nezasahovali. A jestli se ptáte na dětské čtenáře, tak to neřeším, řídím se jen dítětem v sobě.

Často měníte styl… souvisí to jen s charakterem knihy nebo ráda zkoušíte nové techniky a přístupy?

Napsaný příběh si obvykle sám řekne o určitou techniku. Ta se odvíjí od toho, zda mám na práci klid a čas. A také nerada zůstávám v zajetých kolejích. Proto asi nedokážu být ilustrátorkou, která dokáže dělat jednu knihu za druhou. Aby má tvůrčí práce byla nějak „udržitelná“, musím činnosti střídat.

Chtěla byste někdy opustit tento dětský svět a ilustrovat třeba román nebo detektivku?

Párkrát jsem dělala i něco závažnějšího, ale nijak zvláště po tom netoužím. V roce 2015 jsem malovala obálku pro silný a depresivní román Matky od bulharské autorky Teodory Dimovy. Tam jsem si temnotu celkem užila. Nejsem ale člověk, který má nějakou vysněnou knihu. Naopak se nechám ráda překvapovat tím, co přichází. Když pak nějaký zajímavý text vezmu, beru svou práci jako poslání.

Proč si myslíte, že se z knih pro dospělé téměř vytratily ilustrace?

Já si myslím, že to je otázka peněz. Kniha s ilustracemi je prostě nákladnější, obnáší to honoráře pro dva autory.

A není to také tím, že o to není zájem, neboť ilustrace brání čtenářům ve vlastní představivosti?

To je asi subjektivní. Myslím, že jsou v tom především ty peníze. Vždyť u nás většina původních českých knih může vycházet jen s podporou grantů. A tak se musí šetřit.

Jak se na ilustrace připravujete, jak probíhá pracovní proces?

Ten je dost zdlouhavý. Nejdřív si přečtu nabízený text, abych věděla, zda jsem schopná a ochotná k němu dělat ilustrace. Když se rozhodnu do toho jít, čtu ten text podrobně znova a dělám si poznámky. Hledám určité momenty, které mě zaujmou nebo jsou pro příběh důležité. To se musí skloubit. I tady jsem na sebe přísná. Neilustruji jen situace, které se mi líbí nebo by se dobře dělaly. Udělám si jakýsi obrazový scénář, skici a pak už se pustím do náročné práce.

Na výstavě je možná překvapivě s převahou zastoupena vaše volná tvorba. Co to signalizuje? Budete se nyní ubírat spíše touto cestou?

Signalizuje to, že jsem se v určité době ilustracemi doslova vyčerpala. Neumím a nechci dělat kvanta knih, a tak se tím ani nemůžu uživit. Volná tvorba, které se v poslední době věnuji, mi dává větší smysl i svobodu. Takže pauza od knížek. A také proto je moje nynější výstava postavena na volných grafikách a kresbách. Je to jiný styl práce, ale i tady přicházejí jisté termíny pro dokončení.

Titul vaší současné výstavy zní Chůze v šeru. Znamená to, že se ve volné tvorbě budete spoléhat především na intuici bez dlouhodobějšího programu?

Udělala jsem v minulosti některé cykly, ke kterým bych se ráda vrátila, ale jinak si nedělám žádná omezení, v tvorbě nejsem koncepční typ. Těším se ze svobody a procesu sebe porozumění. Až zpětně vidím, proč jsem určitý motiv namalovala, a co pro mě znamená, jaké má poselství.

Co vás při malování oslovuje – inspiruje? Vypadá to, že je to více plynoucí příroda než hektická civilizace s vypjatými motivy…

Nemám potřebu malovat kontroverzní témata, to mě nezajímá. Necítím se ani jako městský člověk, dokonce ani jako Pražačka, i když jsem tu vyrostla a bydlím ve Vršovicích. Mám ráda přírodu a klid, možná je to útěk, nevím. Přírodu potřebuji, jsem na ní zvyklá. Mnoho času jsem v dětství i dospívání strávila na naší chalupě, která je na samotě. Hodně ilustrací vzniklo tam, zavřela jsem se do kopky a topila si v kamnech. Večer se šla projít, nebo proběhnout. Přísný režim (smích).

Vybíráte si motivy pro malování podvědomě a bezprostředně nebo ke svým představám pak hledáte odpovídající podobu?

Rozhoduji se naprosto bezprostředně a intuitivně! K tomu potřebuji být sama a mít klid.

Oproti ilustracím děláte obrazy větších formátů…

Ano, to mi dělá moc dobře.

Proměňují se témata v závislosti na vašem osobním životě nebo se vydáváte pod povrch existence takříkajíc „mimo čas a prostor“?

Osobní život se v mé tvorbě určitě projevuje, jsou to oblasti velmi těsně propojené. Ale je možné, že na svých obrazech to vidím jenom já. I když jsem měla také dost smutné období, malovala jsem výjevy, které na diváky působily bezproblémově nebo dokonce pozitivně. Záleží také na určitém napojení podobných povah.

Vaše akvarely i obrazy jsou navíc celkem tajemné, nedoslovené a divákovi umožňují poněkud volné „čtení“. Vy sama jim ve výsledku vždy zcela rozumíte?

V první chvíli jim nepotřebuji rozumět, až časem se něco vyjevuje a dává to hlubší smysl. I tady se nechávám ráda překvapit, když se nové obrazy se dívám. To, že vznikne něco nového mě navádí dál, stane se to součástí mě samé, nějaké cesty. To mě fascinuje. Vůbec nevěřím na náhody.

Jaké období z dějin umění je vám nejbližší? Vnímám u vás ozvěny surrealismu, primitivismu, exprese i melancholie blízké Bohuslavu Reynkovi či Alfredu Kubinovi, hlásíte se k těmto autorům?

Ano, mám je ráda, vychází to také z atmosféry naší rodiny, z lásky a úcty ke starým věcem, ale monografie těchto umělců nesbírám. Podvědomě mám k nim blízko, jsem však člověk, který se nenechává vědomě ovlivňovat, mám svůj svět. Jen na něj potřebuji klid, abych mohla být se sebou.

Sledujete současnou výtvarnou scénu?

Velice málo a mrzí mě to. Musím se rozhodovat, jak strávit svůj čas, kterého mám málo. Výstavy většinou nestihnu navštívit, prošvihnu je. Jinak dávám přednost rodině a přátelům – někteří z nich jsou výtvarníci a ty se snažím sledovat.

Ovlivňují vaše poslední obrazy další kroky v tvorbě nebo začínáte před bílým plátnem vždy znovu?

Někdy mívám takové odbočky z nastoupeného směru a rozdělaný volný cyklus náhle opustím. Najednou mám chuť udělat nějaký experiment, který je úplně jiný, zdánlivě nezapadá do mé tvorby. Těm říkám: kategorie „úlet“. Ale to jsou ty body, z kterých se můžu odpíchnout dál. Ale nakonec se všechno nějak prolíná. Tohle odbočování a přebíhání jsem asi zdědila po svém otci, který třeba dělá ilustrace, ale přitom dostává nápady na volnou tvorbu a je potřeba to podchytit, udělat si poznámky apod. A tohle já mám taky.

Vaše akvarely či akrylová plátna jsou i jakýmsi obrazovým deníkem. Píšete si skutečný klasický deník?

Jen nárazově. Většinou jsou to zápisy ale velmi osobní, je to taková duševní očista. Někdy je dobré si to zpětně přečíst a o sobě se něco s odstupem dozvědět, ale jinak pryč od toho. Minulý rok jsem nějaké deníky spálila a bylo to velmi úlevné.

Jste fatalistka, věříte na osud?

Já se spíš spoléhám na vesmír, na nějaké vyšší vedení, a tak cítím že je vše v pořádku. Každopádně teď zažívám krásné období – mám roční dceru, ve své práci jsem si dost věcí ujasnila a mám svou výstavu. Cítím velký vděk za své okolí, přátele, za jejich podporu i pochopení. Díky nim jsem to nevzdala.

Radan Wagner

BOX:

Alžběta Skálová (36), dcera výtvarníků Evy a Františka Skálových, studovala na pražské Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Ateliéru filmové a televizní grafiky (2002 – 2003) a posléze v Ateliéru ilustrace a grafiky (2003 – 2008). Absolvovala zahraniční stáže v École Estienne v Paříži či na Maryland Institute College of Art v Baltimore ve Spojených státech. Věnuje se autorským a dětským ilustrovaným knihám. Výběr ocenění: v soutěži Nejkrásnější kniha ČR 2008, 2009, 2010 a 2012. Magnesia Litera: Pampe a Šinka, autorská kniha (2011), festival Cinekid 2018– nejlepší evropský krátký animovaný film, Plody mraků, režie Kateřina Karhánková (Alžběta Skálová – výtvarnice filmu), Berlinale ECFA Short Film Award 2019 za nejlepší krátký film pro děti – Plody mraků. Od roku 2010 představuje svou tvorbu také na samostatných výstavách. Věnuje se kolážím, animovaným filmům, grafice a především akvarelům či malbě obrazů. V poslední době se věnuje převážně volné malířské tvorbě. V současné době probíhá dosud nejrozsáhlejší autorčina retrospektivní přehlídka. V pražské Galerii Villa Pellé mohou nyní návštěvníci shlédnout autorčinu retrospektivní výstavu pod názvem Chůze v šeru, která bude otevřena do 14. září.

psáno pro Pátek Lidových novin, 2019