Díky pozorněji nahlíženému tématu se nabízí neotřelý pohled na Emila Fillu – malíře, teoretika a hybatele zdejšího moderního, respektive avantgardního umění. Doposud se hledělo na kubismus a surrealismus jako na dva protilehlé póly umění, ale i obecnějšího světonázoru. První hnutí – spíše „materialistické“ se pojí s jeho „vynálezci“ Pablem Picassem a Georgesem Braquem. Druhé, poněkud více „éterické“ vnímáme v počátcích v souvislosti s André Bretonem, jeho skupinou a slavnými i šokujícími manifesty. Toto tradiční „černobílé“ a dokonce antagonistické vidění a třídění bývá klamné ba nepravdivé – a s časovým (dnešním) odstupem ještě mylnější. A nejedná se zdaleka jen o pouhý ryze umělecký a do sebe zavinutý problém.

Výtvarné umění hrálo v první polovině 20. století důležitou roli při sebe/poznávání „duše moderního člověka“. Ten se náhle ocitl bez dosavadního, zpravidla náboženského, začlenění. Nietzscheova rozšířená „smrt Boha“ obnažila zcela novou situaci, otevřela nutně širší i hlubší vhled do pod/vědomí jedince. Individualita si náhle musela hledat vlastní cestu. Pohled na svět, s přispěním vědeckých objevů, se zkrátka naprosto změnil. A tento vývoj či posun odráželo snad nejrychleji výtvarné umění dosud zvláště s centry v Paříži, Mnichově či Berlíně.

Emil Filla zpočátku vnímal kubismus jako obecně platné synonymum modernosti. Nynější výstava na Kampě však ukazuje jasně malířův přesah a vliv na mladší surrealistickou generaci. Také proto může být celá pozice uspořádána tak bohatě. Ze soukromých i státních sbírek můžeme zde shlédnout mimořádně kvalitní i atraktivní kolekci, která se jen tak nevidí. Špičkové malby Toyen, Jindřicha Štýrského, Františka Janouška, Vladimíra Sychry, Františka Muziky, Vincence Makovského či Aloise Wachsmanna jsou nyní promíseny s jistou tematickou příbuzností s Fillovými obrazy či plastikami. Vcelku tak reprezentují sledované období let 1931 – 39, tedy čas mezinárodního vzmachu novátorského surrealismu a jeho zvláštní českou verzi.

Čtěte také

Filozof, který ukázal cestu modernímu umění

Před 4 roky

Emil Filla a Mánesáci na Malši

Před 4 roky

Filla byl nejen skvělým (pro některé jen zručným) malířem, ale i poučeným teoretikem a místy až dogmatickým hybatelem zdejší výtvarné scény. Dal se do služeb kubismu, respektive „picassismu“ jakožto domněle jediné cesty neklidného modernismu. A jím chtěl a zarputile usiloval pozvednout české umění z provincialismu a planého (přežitého) „národničení“. Filla se však ve svém prosazování stával stále více osamocen ba možná zaslepen. Léta První světové války strávil v holandském exilu, a mezitím se u nás formovala jiná ba zjevně odlišná hnutí. Zvláště skupina Tvrdošíjní kolem Josefa Čapka (Fillova dávného spolupracovníka i oponenta) nabízela nové, tolerantnější a d různých stran proudící směry. A podobně tomu bylo i s mezioborovým sdružením Devětsil.

Výstava na Kampě ukazuje, jak se nezdolný Filla proto sbližoval s nastupující generací agilních surrealistů v čele s Vítězslavem Nezvalem a malířem Jindřichem Štýrským; později i s Karlem Teigem, který Fillovi dlouho „nemohl přijít na jméno“. Filla hledající nové spojence měl však co nabídnout. Měl nebývale silnou pozici ve spolku Mánes (s právě dokončenou stavbou na pražském nábřeží) a také časopis Volné směry, kde dával surrealistům stále větší prostor. Nakonec „guru“ Nezval v roce 1936 své sympatie vůči zásluhám Emila Filly jasně formuloval: „Obětoval-li se a musil-li ve své době obětovati Emil Filla cestě, jež si zvolil, některé nejvnitřnější stránky svého nevědomí, přivedl za cenu této oběti výrazovou a strukturální stránku svého umění k takové výši, která je zárukou, že české malířství do budoucna nebude moci již nikdy upadnouti do takového úpadku svých kvalit.“

Štýrský a Nezval, dva hlavní protagonisté zdejšího surrealismu vnímali Fillovu činnost jako hrdinnou oběť a odvážný postoj. Nicméně jako všeobecně zavrhovaný či vysmívaný „picassismus“ (nepůvodní a napodobivý) zmínit neopomněli: „Emilu Fillovi nebude nikdy zapomenuto, že učinil Picassův problém svým osudovým problémem se všemi těžkými důsledky, jež tento problém ukládá, a že položil v Čechách úhelný kámen vážného a charakterního modernismu, že přes nebezpečí takového kroku podjal se odvážně vyrůst nad téměř všeobecnou zradu v měřítko, jímž se budou musit měřiti do budoucna všichni ti, kdož se budou chtít pokládati za tvůrce uměleckých epoch.“

Současná výstava však naznačuje a ukazuje, že nešlo jen o vnější jakési kulturně-politické taktizování“. Dokonce i svou tvorbou se Filla těsně přiblížil aktuálnímu dění způsobem ojedinělým v mezinárodním měřítku (jedinou paralelu nacházíme u podobného sblížení či uctívání mezi Pablem Picassem – předchůdcem a André Bretonem – dovršitelem, respektive pařížským surrealismem). A Fillovu vývoji se obdivoval i Jindřich Štýrský, když roku 1933 veřejně prohlásil v souvislosti s Fillovou výstavou: „Jeho způsobem vytváření je růst, lépe řečeno vyvíjení jedné formy, nikoliv jejich vystřídávání: Jeho hrozny mluvily se sluncem. Těšiti se z těchto nejsubtilnějších produktů lidské duše není dáno každému. Proto málokdo rozumí řeči jeho sklenic.“

Také dnešní divák, nezaujat a nezajat tehdejší povrchní animozitou mezi jednotlivými směry, bude na výstavě vnímat Fillovu příbuznost se surrealismem, ač nikdy neopustil ve svých malbách zjevnou vazbu s reálnou předlohou. (Malíř měl blízko k surrealistům pro jejich čerstvou imaginaci i návratům ke kořenům – k primitivismu, daleko však pro jejich literárnost a obnovu iluzivního prostoru). Karel Srp to ve své monografii shrnuje takto: „Do stojatých vod českého umění vnesl Emil Filla nebývalé pnutí, přetrvávající do dnešních dnů. Důraz, s jakým vystoupil na prosazení a obranu moderního umění, byl mimořádný. Bez Filly by pravděpodobně neexistovalo české umění v podobě otevírající se světu.“

-rw-