„Lidi chodí na výstavu… já jsem z toho úplně poprděná, protože to pro mě znamená strašně moc! Včera jsem tam viděla dojmout se několik lidí, které neznám, i známých… u kterých bych to nečekala a tak jsem to taky pustila… (ne, nepokadila jsem se v instalaci, ale blahem málem…) Od rána jsem byla naměkko a trochu unavená, ale proč ne, je to bezpečný prostor, rozpouštím se v něm. A když se lidi uchechtnou u Luďka Soboty, když se na konci rozloučí… doják! Ale díky za vaše vzkazy, co jste měli říct a neřekli a zkusili to tam… kniha je skoro plná. Díky za zprávy, co to s vámi dělá, s vašimi vztahy a nebo jen tak.“ To jsou spontánní „facebooková“ slova nadšené Ester Geislorové (též kniha Terapie sdílením), která má nyní netradičně pojatou výstavu v Kunsthalle Praha (KHP). U této příležitosti vznikl také ROZHOVOR kurátorky Christelle HAVRANEK s Ester GEISLEROVOU:
Pocházíš z umělecké rodiny, kde se často vyskytují výtvarníci a herci. Jak tvoje umělecká praxe čerpá z těchto dvou odlišných světů?
Občas rozpolceně. Z obou světů jsem si vzala něco a vytvořila si takový svůj vlastní hybrid, o kterém říkám, že to je moje nejoblíbenější vyjadřovací forma. Jsou to videoinstalace, ve kterých pracuji s herectvím nebo s herečkami a herci jako uměleckou formou a s filmovou řečí. Pohybuji se ve filmovém prostředí od pěti let, je to pro mě přirozené, a proto jsem to chtěla zužitkovat. Když jsem nastupovala na AVU (Akademie výtvarných umění v Praze), měla jsem takovou „studentskou“ vizi – vybudovat silnější most mezi filmem a výtvarným uměním.
Máš nějaké reference a vzory, které tě ovlivnily v propojovaní těchto dvou světů, nebo se v tomto ohledu cítíš jako průkopnice?
Videoart byl pro mě na výstavách vždy jako světlo pro můru. Ale málokdy jsem našla videoart, který by ve mně vyvolal emoce. Možná je to tím, že v té době ve videoartu převládal konceptuální minimalismus. Moje máma učila na FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze), obor Multimédia, nosila mi různé videokazety, ať už to byla klasická animace, experimentální formáty i klasické filmy. Vyrostla jsem na tom, u televize a později přilepená k satelitu a MTV, kde fungovaly krátké formáty, které mě inspirovaly.
Mluvíš o kinematografii a videu, mě by ale zajímalo, jak v tom, co děláš, vnímáš prvek performance. Chceš dál zkoumat právě tuto rovinu?
Na to, jak mě bavilo se učit v rámci dějin umění o performance a období, kdy byl tento druh umění nejvíc aktivní, tak mi v galeriích úplně blízký není. Já mám touhu zasáhnout divačky a diváky skrz video, filmovými postupy, spíš než přímo na místě. Chci mít své věci víc režijně pod kontrolou. Chci diváctvo obejmout obrazem a zvukem, trochu si s nimi vědomě hrát, občas je i zmást, ale zároveň jim dávám hodně věcí na přemýšlení i pocítění. Něco, co si z galerie odnesou v sobě.
Mohla bys připomenout spojitost tvé diplomové výstavy s bývalou Zengerovou stanicí, dnešní Kunsthalle Praha? Co pro tebe tehdy tato budova znamenala? Proč sis to místo vybrala?
Věděla jsem, že potřebuji velký prostor, kde divačky a diváci budou mít svobodu a budou se moct volně pohybovat, mít možnost jít od videa k videu. A zároveň jsem věděla, že ten prostor musí být zatemněný. Byla to opuštěná budova v celkem výrazné pražské zatáčce. V budově ale později sídlil bar Kokpit, pořádaly se tam koncerty a výstavy a mělo to velké kouzlo. FAMU tam v létě promítalo filmy na terase. Kurátor Viktor Čech tu uspořádal výstavu Pohyb na místě, na které bylo i mé video Taneček, čili já tady vlastně teď vystavuju už potřetí. Na této výstavě měla mimochodem práci i Daniela Baráčková, architektka výstavy Co jsme měli říct a neřekli. V přízemí byly oddělené, asi metr široké kóje, kde bývaly zabudované zřejmě nějaké transformátory. Viktor si myslel, že bych svou diplomovou výstavu mohla umístit tam, každé video do jedné kóje. Pak jsme ale šli na půdu a mně došlo, že to je ten prostor, který potřebuji, ideální pro devět projekcí. Viktor mi pak pomohl všechno nainstalovat, jemu patří velké díky!
Tato videoinstalace s názvem Kvíz zkoumala stereotypy spojené s ženskou identitou. Partnerské vztahy, romantická láska, iluze a dramata jsou dominantními tématy v tvé tvorbě. Přistupuješ k nim jak z osobního, tak kolektivního pohledu. Co tě na těchto tématech zajímá a proč máš potřebu je stále zkoumat?
Když se podívám hodně do minulosti, tak prvopočátky bych zařadila do doby, kdy se naši rodiče rozešli. I když to bylo velice důstojné a zůstali celý život přátelé a vlastně nám tím ukázali, jak by to mělo vypadat, když se rozejdou dva emočně inteligentní lidé.
Byly jsme pak doma čtyři ženy. Naučily jsme se brzy mluvit o tom, co cítíme, o svých emocích spojených s rozpadem rodiny. A potom když jsem sama začala mít ranné milostné vztahy, třeba na střední, tak jsem pozorovala, že je pro mě o něco snazší než pro moje vrstevnice a vrstevníky bavit se přirozeně o tom, co prožíváme. Láká mě na tom všem velká škála a kombinace emocí a touha po pochopení.
Řekla bys, že je to proto, že tvoje matka doma podporovala kulturu komunikace a naslouchání a že se chození na terapie pro tebe stalo normálním způsobem řešení rodinných problémů?
Myslím si, že to bylo díky tomu, že naše máma v sobě našla dost síly a lásky, aby neuzavřela tu cestu rodiny – abychom se dál všichni vídali, například i s tátovou partnerkou, pak i hlídala našeho nevlastního bráchu. Bylo to od ní nesobecké a obdivuhodné. Nastavila nám nějaký vnitřní kompas, jak by měla láska vypadat a být pocítěna.
Připadaly mi vždycky zajímavé konce vztahů, protože se tam odehrává strašně moc ambivalentních emocí, ani špatné, ani dobré. Je to vlastně konec, ale i začátek. Je tam nějaká bolest, ale zároveň taková zvláštní slast nebo pocit, že člověk žije. Něco se tak nějak zapne nebo rozbřeskne, určitá melancholie. Zároveň každý, kdo to zažil, ví, že to není jednoduché a že rozchody jsou těžké. Může to být trauma na celý život, ale i výzva zkusit z toho vytěžit něco dobrého. Nějak se přes to překlenout nebo to přetavit v něco zajímavějšího, silnějšího.
Během studií jsem byla kurátorkou výstavy Miluju tě, ale už mi neříkej, že mám velkou hlavu! v galerii AVU. Byla to společná výstava víc jak dvaceti umělkyň a umělců, které jsem požádala, aby mi dali umělecká díla, která tvořili buď v zamilovanosti pod vlivem hormonů anebo když se s někým rozešli, v žalu a smutku. A diváctvo mělo šanci pozorovat, jestli ty biochemické procesy v našem těle způsobují, že ty práce jsou kvalitnější či povrchnější.
Můžeš přiblížit genezi výstavy Co jsme měli říct a neřekli, která s Terapií sdílením¹ svým způsobem souvisí?
Moje předposlední výstava se příznačně jmenovala Odložená osobnost a byla zahájena v galerii Artivist Lab čtrnáct dní před celostátní karanténou a následně předčasně ukončena, právě kvůli covidu. Díky tomuto období a jeho dopadu na celou společnost, včetně hereckých kolegyň a kolegů, jsem začala pozorovat, jak zvláštní povolání herectví vlastně je. Mnoho podnětů k přemýšlení o vztazích mi daly přednášky Terapie sdílením LIVE a RESET. Můj kamarád a kolega, Honza Vojtko, párový terapeut, který přednášky vede, čas od času řekl něco, co mi hodně utkvělo v hlavě. A dalším impulsem byl i pronájem Ateliéru 22. Říkala jsem si, že když už mám ateliér, měla bych něco vytvořit.
Inspirovaly mě i rozhovory s mým milým. Náš vztah mě od začátku motivuje, záleží mi na něm a nechtěla jsem opakovat dřívější chyby. Přicházela jsem postupně na to, jak moc můžu být otevřená, jak moc o všem, co cítím, můžu mluvit. Jak jsem bloudila po svých myšlenkových cestách, které se týkaly nás dvou, říkala jsem si: „Kéž bys to mohl pocítit, kéž bys mohl vidět, co já vidím, cítit, co já cítím.“ A protože můj partner je herec a umí se do toho vžít, tak mě napadlo, že bych mu mohla dát svoje slova, aby si do nich vstoupil. Najednou jsem si začala představovat další herecké páry a osobnosti, které jsem následně oslovila. Už delší dobu jsem totiž chtěla ve svých videích pracovat i s nimi, nejen sama se sebou.
Nechali se přemluvit snadno nebo bylo těžké je do projektu dovést?
Myslím, že byli trošičku opatrnější. Vztahy jsou citlivé téma a je to specifická práce. Zdůrazňovala jsem, že ta práce by měla lidi víc spojit než rozdělit. Přizvala jsem proto i Honzu Vojtka jako odborného konzultanta, aby s ním aktérky a aktéři mohli svoje texty konzultovat. Vztahy jsou organické a mění se. Jeden pár, který jsem oslovila, se mezitím rozešel. Každý pár měl jinou dynamiku. Někteří to věděli předem, jiní si to řekli během příprav, někdo se to „tajemství“ dozvěděl až na place. Takže co pár, to individuální situace, což bylo pro mě taky zajímavé sledovat. Já měla koncept, ale ukázal se život sám.
Co ses díky svým různým aktivitám a rolím – matky, umělkyně, herečky, autorky Terapie sdílením, dobrovolnice a určitě i dalších, které možná ještě neznám – dozvěděla o psychologii a lidských vztazích?
Skvělá otázka. Já pozoruji vztahy jenom jako umělkyně, ne jako odborník na vztahy, což mi dává strašně velkou svobodu, jak s tím pracovat.
Díky těm našim přednáškám jsem se dozvěděla mnoho věcí, jak moc určující je naše dětství, jak je důležité mít čas sám na sebe a umění se ptát otevřeně sám sebe, proč se mi co děje. Ne každý má to štěstí, že mu rodiče předají nebo poodkryjí základy emoční inteligence. A je to asi i otázka kultury. A taky se člověku dost uleví, když si uvědomí, že s některými lidmi holt neladí a že se máme obklopovat jen těmi, s nimiž ladíme.
Kultura je jedna věc a pak je rodina. I rodiny v rámci stejné kultury mohou být velmi odlišné. Připomíná mi to slova britského autora Alaina de Bottona, který ve své knize A Therapeutic Journey (2023) vysvětluje, že se jako děti učíme emoční jazyk stejně dokonale jako mateřský jazyk. V raném věku jsou naše emoční dovednosti (strach, nenávist, důvěra, láska…) ovlivněné prostředím, do kterého jsme se narodili, a tím, jak s námi zacházejí naši blízcí. V dospělosti se můžeme pokusit tento emoční jazyk odnaučit nebo změnit (například více důvěřovat, méně se bát…), což je podobné jako učit se nový cizí jazyk. Ale už navždy budeme mít „přízvuk“ svého mateřského emočního jazyka.
Ano, to sedí. Dozvěděla jsem se taky, jak moc je důležité, abychom neváhali vyhledat odbornice a odborníky na duševní zdraví, pokud cítíme, že je něco špatně nebo že nám něco chybí. Mám dojem, že jít na terapii nebo vyhledat psychologickou pomoc je stále trochu stigma a „nálepka”. Mnoho lidí má stále pocit, že jít na terapii je ostuda nebo trend. Pak tedy ale věřím, že to je jeden z nejlepších trendů, které můžeme mít, protože abychom se zahojili jako společnost, musíme začít u sebe. A – bohužel – díky nebo spíš kvůli Terapii sdílením pozoruji, že partnerské vztahy se nějak zplošťují. Výstava Co jsme měli říct a neřekli se jemně zasazuje o to, abychom na vztazích vědomě pracovali. Mám dojem, že jsou málo vidět lidé, kteří vztahy „umí“ a jde jim to přirozeně. Anebo možná je to tím, že štěstí se odehrává v soukromí? Líbilo by se mi, kdyby výstava zvýšila schopnost lidí soucítit, a to jak se sebou samými, tak i s ostatními lidmi. Mějme na paměti více perspektiv, nejen tu svou.
¹Terapie sdílením vznikla a poprvé se objevila na Instagramu v roce 2018, kdy Ester Geislerová sdílela věty, které lidé používají při rozchodu. Tyto příspěvky vyvolaly obrovský ohlas a hashtag #terapiesdilenim se stal fenoménem.
P.S. O výstavě naleznete více informací ZDE.
-red-
foto: Ester Geislerová a Kunsthalle Praha
Diskuze k tomuto článku