V roce 1923 slavila Československá republika 5. výročí svého vzniku. U této příležitosti se konala památná výstava francouzského moderního umění. Stát zde zakoupil celou řadu exponátů, které jsou dnes světově proslulou chloubou sbírek Národní galerie v Praze. Po založení Československé republiky byly kontakty s Vídní i Mnichovem přerušeny a vše otevřeně směřovalo k novým demokratickým spojencům, zvláště k vlivné Francii. Na rok 1923 připadlo 5. výročí založení vytouženého vlastního státu, chystaly se oslavy a důležité akce, také kulturní fronta hrála důležitou roli. V květnu měla být slavnostně zahájena velkolepá výstava francouzského moderního umění, dlouhodobé přípravy však byly nečekaně narušeny. Lednový atentát spáchaný v Žitné ulici na Aloise Rašína – ministra financí, který celou kulturní akci osobně podporoval, situaci zkomplikoval, ale nezastavil. Především jeho zásluhou byla československá měna jednou z nejsilnějších v celé Evropě, zavedená striktní reforma i rostoucí nezaměstnanost však místy vzbuzovaly emoce. Ještě v podolském sanatoriu, pár dní před smrtí, se pokoušel tento vlastenec a přítel Masarykův zajistit prostředky pro uskutečnění výstavy, a dokonce podmínky pro nákup exponátů do státních sbírek.
Atentát na ministra financí Aloise Rašína z 5. ledna 1923 je zatím jediným dokonaným atentátem na vysokého ústavního činitele v našich moderních dějinách. Na vraha, mladého anarchokomunistu Josefa Šoupala, i na jeho oběť, politika proslulého mimo jiné politikou rozpočtových škrtů
Francie byla v té době centrem moderního umění, ale také důležitým spojencem, s ní pokračovala jednání politická i kulturní – pokroková část české společnosti obracela pozornost k západu a tradiční demokracii. Plánovaná přehlídka měla v takto deklarovaném duchu symbolicky proběhnout v Obecním domě, v jehož prostorách byla 28. října 1918 vyhlášena samostatnost Československa, které jako první uznala právě Francie.
Naděje na Rašínovo uzdravení se nakonec nenaplnily a po několika dnech – 20. února podlehl „střelnému zločinnému poranění“. Bylo to první úmrtí význačného politika samostatné republiky – většinová veřejnost byla konsternována odchodem člověka, který se zasloužil o hospodářskou prosperitu a relativní stabilitu mladého státu. Přes nepřízeň osudu a jisté politické rozmíšky (zvláště mezi Hradem a Pražským magistrátem), plánovaná výstava moderního umění přeci jen dostávala konkrétní rysy.
Za touto osvícenou ambiciózní akcí především stál historik umění, sběratel a ředitel pražské Obrazárny, kterým byl Vincenc Kramář. Bez jeho zkušeností, a zvláště pak osobních kontaktů by takový počin nebyl možný. V Paříži měl v uměleckých kruzích nebývalé renomé, byl uznávaným odborníkem a prozíravým příznivcem nejnovějších tendencí, oblíbeným diskutérem. Od mládí, kdy v tomto městě studoval, se pohyboval v nevelkých, avšak důležitých galeriích, také navštěvoval ateliéry umělců, kteří tvořili nejnovější směry, zvláště pak rodící se kubismus. Již jako soukromý a celkem zámožný sběratel se přátelil rovněž s jinak nedůvěřivým Pablem Picassem, od kterého nakupoval jeho čerstvou tvorbu, která si často své obdivovatele teprve měla najít.
Vše začalo v roce 1910, když Vincenc Kramář přijel do Paříže na studijní pobyt. Již tehdy měl znalosti a zamířil do míst, kde „se něco dělo“ – tedy do galerií Ambroise Vollarda, Clovise Sagota a nejmladšího z nich Daniela-Henryho Kahnweilera, s kterým si pražský kunsthistorik zvláště rozuměl. Němec Kahnweiler byl ve svém oboru začátečník, ale měl „dobře vyvinutý obchodní instinkt“ a uměl naslouchat. Kramáře pro jeho znalosti i odvahu pro modernu obdivoval a jako dobrého klienta jej seznámil nejen s Pablem Picassem, ale také Georgesem Braquem či André Derainem, jejichž díla byla tehdy ještě finančně dostupná. Vedle obchodu a přátelství pojilo Kramáře s Kahnweilerem nadšené zalíbení v kubismu. Jejich průkopnické studie vycházely nezávisle na sobě, ale přesto se nevídaně shodovaly v interpretaci a hodnocení tohoto moderního směru. Kahnweiler se od Kramáře zřejmě hodně naučil a neváhal jeho význam ocenit: „Byl jediný historik umění mezi prvními vyznavači kubismu, ostatní byli obchodníky.“
Praha a Paříž měly na kulturní scéně své kořeny již od počátku 20. století. Již v roce 1907 uspořádal spolek Mánes výstavu francouzských impresionistů a následovaly další kulturní akce. Po založení Československé republiky proběhla i komerčně úspěšná prodejní výstava tvorby Pabla Picassa z let 1906 – 1921, dosud byla také vzpomínána památná přehlídka sochařské tvorby Augusta Rodina. Tato jeho dosud největší zahraniční výstava se v roce 1902 stala holdem nejen tomuto francouzskému géniovi, ale byla s Rodinovou osobní účastí doslova národní manifestací v Čechách i na Moravě. Také tato zkušenost byla impulzem pro domácí umění obracející pozornost více do světa. Většinu pokrokových výstav tedy uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes, v kterém se tehdy soustřeďovali mladí a k moderně tíhnoucí autoři. Ostatně jejich vztah k avantgardní tvorbě dokládá jedna z příhod tradovaná jako „kavárenská sbírka“. Slavný obraz André Deraina Koupání (dnes v Národní galerii v Praze) tak české umělce na jedné z výstav uhranul, že se rozhodli složit na jeho koupi. Tehdy přispěvatelé dávali po 20 korunách; mezi donátory se objevili Otakar Kubín, Emil Filla, Antonín Hudeček nebo Jan Preisler.
Největší přehlídka francouzského umění, na které se rovněž podíleli „Mánesáci“, se blížila: termín vernisáže 26. května 1923 byl jasně stanoven. Také nákup některých exponátů se podařilo zajistit díky Živnobance a další národním institucím. Měla to být prestižní záležitost. Prezident T. G. Masaryk považoval dosavadní oslavy 5. výročí založení republiky za „příliš vlažné“ a o to více se očekávalo od ohlašované výstavy. Vincenc Kramář, Eduard Bass, Ladislav Rašín, syn Aloise Rašína, Jiří Winkler a další se pravidelně scházeli; nejčastěji spřádali plány u Čapků v Říční ulici. Zde mnohdy nechyběli a svými náměty přispívali také Vladislav Vančura, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. Vedle Karla Čapka míval hlavní slovo nejpovolanější Vincenc Kramář: „Válka zničila převážnou část Evropy, zatímco Československo – již tím, že vůbec vzniklo – se dostalo do zcela výjimečné pozice. Alois Rašín, kdyby byl nepodlehl atentátu, byl by dnes s námi a měl by co říct. On stál u zrodu československé měny, nyní jedné z nejsilnějších v Evropě. Nákupem francouzského umění se naše republika dostala do světové arény umění.“ V jednom bylo mezi přítomnými jasno: Československo má svou samostatnost a Francie se stala jejím garantem. Spolupracovala na zřízení branného systému – armády, u jejíhož zrodu asistoval také Joseph Pellé – oblíbený a respektovaný generál. (Tehdejší ministr obrany Václav Klofáč byl pověřen již v listopadu 1918, aby se obrátil na francouzskou vládu se žádostí o pomoc při výstavbě naší armády).
Vedle kulturních vazeb obou zemí existovalo tedy i politické, respektive strategické spojenectví. Malý stát ve střední Evropě byl podporován kontinentální mocností – Francie se tak usilovala vytvořit geopolitické prostředí oslabující pozice jejího rivala, kterým bylo poražené Německo. A tak není divu, že československá armáda měla ještě v polovině dvacátých let minulého století velení, v němž figurovali francouzští důstojníci. Obdiv k francouzské kultuře a respekt k státnickým zásluhám vytvořily příznivou atmosféru nejen pro pořádání výstavy ve velkém stylu, ale i pro obsáhlý nákup uměleckých děl. Pro tyto účely bylo nejvyššími kruhy uvolněno ze zvláštních zdrojů 5 milionů korun, což byla suma tehdy vskutku nebývale horentní. (Za ní šlo pořídit například více než 64 nejluxusnějších automobilů Laurin & Klement, dnes mají díla takřka nevyčíslitelnou hodnotu).
Za účasti prezidenta republiky, státní reprezentace a vzácných zahraničních hostů se v květnu roku 1923 dočkala slavného otevření i veřejnost a dojmy byly velkolepé. Výstava nazvaná Francouzské umění 19. a 20. století se stala jednou z klíčových událostí naší kulturní historie nejen v meziválečném období. Pod záštitou T. G. Masaryka a ministra zahraničí Edvarda Beneše také tímto počinem vyvrcholila dlouhodobě budovaná spolupráce Československa a Francie. Na prodejní výstavě bylo možné shlédnout celkem 321 obrazů a 68 soch od předních umělců, kteří se zapsali do světových dějin umění. Nechyběla tvorba Edgara Degase, Augusta Renoira, Paula Cézanna, Henri Matisse a samozřejmě Pabla Picassa a mnoha dalších velikánů, jejichž díla jsou nyní součástí tolik oceňovaných sbírek Národní galerie v Praze.
Nákup francouzského umění dostával podobu přímo na výstavě, ale i v Paříži, kam se vydala zvláštní komise spolupracující, která měla vytipovat další akvizice. Nakonec se jednalo o více než stovku děl, která můžeme dodnes obdivovat na výstavách nebo ve stálých sbírkách. Méně je známo, že Vincenc Kramář, jenž stál v čele komise i obrazárny, nakoupil pak ještě další díla. Podle vlastního (odvážného) rozhodnutí použil prostředky určené na staré umění, za které nakoupil další významná moderní díla. Dobře věděl, že by se nelíbila poněkud konzervativnější komisi, a tak jednal na vlastní pěst. Jednalo se o dvě Picassovy malby a také o snad nejslavnější obraz umístěný v dnešní Národní galerii – tedy o Autoportrét Henriho Rousseaua, který stál 313 390 Kč. Je jasné, že Kramář ve svém nadšení překročil své kompetence, ale potrestání se nekonalo v zájmu dobrých vztahů s francouzskou stranou. Slavný obraz malujícího „naivního celníka“ byl však ještě nějaký čas v depozitáři. K vystavení díla chyběla odvaha, a tak byl veřejnosti zpřístupněn až v roce 1929. Od té doby je výjimečný obraz ikonickým dílem Národní galerie v Praze.
Nedlouho před smrtí v roce 1960 přispěl státu Vincenc Kramář dalšími uměleckými skvosty. Třetinu ze své soukromé sbírky (čítající celkem 89 obrazů) daroval Národní galerii, včetně slavného a do ciziny často půjčovaného Autoportrétu mladého Pabla Picassa. Dědici se s tímto odkazem svého předka nemohli smířit a po roce 1989 vyvolali u soudu restituční spor. Kramářovi potomci, kteří zdědili dvě třetiny umělecké sbírky, označili tehdejší dar za vynucený a snažili se tak obrazy získat zpět do svého majetku. V polovině devadesátých let však soudy opakovaně rozhodly o tom, že díla mají zůstat v Národní galerii, kde je můžeme obdivovat v plné kráse dodnes.
P.S. Francie hrála v naší zemi vždy významnou roli na kulturní i politické scéně. Zejména moderní umění z kruhu tzv. Pařížské školy se stalo základním měřítkem pro hodnocení veškeré domácí produkce. Od roku 1907 se v Praze začaly stále častěji pořádat výstavy francouzského umění na skupinových či autorských přehlídkách. Po sochaři Augustu Rodinovi (1902) byli českému publiku představeni slavní impresionisté (1907) v rámci výstavy Výtvarného spolku Mánes. O dva roky později si mohli obdivovatelé i sběratelé zajít na výstavu soch a kreseb dalšího velikána – Antonia Bourdella, který svou výstavu v Praze dokonce osobně zahajoval. Tvorba Pabla Picassa se v našem hlavním městě prezentovala opět díky S.V.U. Mánes (1922) a představování oblíbeného Francouzského umění 19. a 20. století vyvrcholilo památnou výstavou v roce 1923 v prostorách Obecního domu. Mnohé z vystavených exponátů z této přehlídky byly nakoupeny státem pro tehdejší Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění, jejímž ředitelem byl v letech 1909 – 1939 Vincenc Kramář (1877 – 1960). Na tomto základě byla zestátněná instituce časem přejmenována a s novými stanovami roku 1949 byl rovněž uzákoněn název Národní galerie v Praze. Tato instituce dále nakupuje umění do svých sbírek, ale nikdy se již nepodařilo získat akvizice takového rozsahu a významu, jako v památném roce 1923.
Radan Wagner (psáno pro Pátek LN)
foto: Národní galerie Praha a archiv
Diskuze k tomuto článku