Vydání nové a v mnohém objevné knihy o Toyen se blíží. Tato žena stále poutá svým životem i tvorbou mimořádnou pozornost – a to dokonce i u širší veřejnosti. Autorka jedinečné publikace Andrea Sedláčková, žijící ve Francii, poskytla Art Revue aktuální rozhovor, ve kterém přibližuje okolnosti vzniku knihy o „první dámě surrealismu“. Mnohé informace poodhalují v zajímavém faktickém příběhu okolnosti, souvislosti a pohled na skutečnou Toyen.
Paní Sedláčková, v těchto dnech se objeví na pultech vaše kniha o Toyen, v loňském roce měl premiéru o této surrealistické malířce váš film, který běžel na ČT a také na francouzsko-německém ARTE. Od kdy se datuje váš intenzivní zájem o tuto mimořádnou ženu?
Před třemi lety jsem dostala nabídku natočit o Toyen dokumentární film. Její práci jsem znala a obdivovala, ale věděla jsem, že o malířčině životě existují jen kusé informace, že je zastřen tajemstvím. Nechtěla jsem, aby film vyprávěl pouze suchá fakta a pohled kunsthistoriků na tvorbu Toyen a rozhodla jsem se, že se vydám pátrat po umělčině minulosti. Něco jsem objevila v Praze, a především jsem měla štěstí a v Paříži se mi podařilo najít několik jejích dosud žijících přátel, s kterými jsem natočila dlouhé rozhovory. Film je časově samozřejmě omezený a nemůžete vysvětlovat všechny potřebné okolnosti, takže mnoho unikátních vzpomínek a zajímavých detailů zůstalo uloženo v paměti mého počítače, což mi přišlo škoda. Rozhodla jsem, že budu v pátrání pokračovat a pokusím se napsat o Toyen biografii. Ale hned jsem věděla, že nechci, aby kniha byla sledem informací, že by měla mít až románový rámec.
Jakými cestami se tedy ubíralo vaše hledání informací a zkoumání pramenů?
Životní příběh Toyen jsem skládala z fragmentů reality, které jsem nacházela v matrikách, archivech institucí a badatelnách, českých i francouzských, kde různé neočekávané informace spaly někdy celé desítky let. Studnicí údajů byly policejní fondy a bankovní archivy. Přečetla jsem tisíce stránek memoárové literatury a autobiografických románů, prošla stovkami stránek zežloutlých korespondencí privátních a úředních, našla zapomenuté novinové rozhovory a články. Dostalo se mi privilegia nahlédnout do několika nikdy nezveřejněných osobních deníků a vzpomínek vrstevníků a měla jsem štěstí, že jsem potkala již zmíněné malířčiny pařížské přátele. Toyen zemřela v roce 1980, ale stýkala se ráda s velmi mladými muži, kteří jsou sice dnes už pokročilého věku, ale mají dobrou paměť.
To muselo být vzrušující setkávání…U nás se Toyen těší mimořádné popularitě a uznání. Jak je malířka vnímána ve Francii? Mění se v poslední době její postavení v pozornosti kulturní veřejnosti?
Toyen znají ve Francii (a ve světě) lidé, kteří se zajímají o surrealistickou tvorbu. Velmi ji oceňují, už jenom proto, že zůstala surrealismu věrná až do konce života, na rozdíl od mnohých jiných autorů, spjatých s tímto hnutím, kteří ho jaksi „cestou“ opustili anebo byli vyloučeni. Ale mezi specialisty výtvarného umění byla dlouhá léta malířčina tvorba považována za minoritní, také proto, že její dílo dobře neznali. Nyní se jejich pohled změnil díky velké retrospektivní výstavě, která proběhla před dvěma lety v Paříži a v Hamburku. Leč teprve až bude její práce zastoupena ve světových muzejních či slavných soukromých sbírkách, tak se Toyen skutečně zařadí mezi globálně známé umělce. Zatím se ve světových muzeích nachází jen deset děl a padesát v českých muzeích…
Jak moc se ve Francii akcentuje, že je Češka, tedy umělkyně, která se narodila v Praze a podílela se na formování zdejší avantgardy zvláště v souvislosti s Devětsilem?
To jsou samozřejmě takzvaně body navíc, Prahu mají Francouzi rádi, ale upřímně řečeno, kromě pár specialistů, nic o české avantgardě a Devěstilu neví.
Ano, ale přesto byl český a francouzský surrealismus v neobyčejně těsném kontaktu…
Iniciační cesta André Bretona, jeho tehdejší ženy malířky Jacqueline Lamby a básníka Paula Eluarda do Prahy v březnu 1935 je popsána v jejich biografiích. Byla skutečně významná, Breton toužil po tom, aby jeho hnutí získalo mezinárodní rozměr, a to mu Praha dala. Za návštěvou stál Vítězslav Nezval, zakladatel Skupiny surrealistů v ČSR. Bez jeho neutuchající energie by se nikdy neuskutečnila, zpropagoval ji a sehnal potřebné finanční prostředky, protože například Breton v té době neměl někdy ani na nákup poštovní známky. Francouzi v Praze poprvé spatřili díla Toyen a Štýrského, které upřímně obdivovali a obrazy, které jim umělci věnovali, o rok později vystavili v Londýně na Druhé mezinárodní výstavě surrealismu. Cesta měla silný emocionální význam, Eluard se zamiloval do Toyen a Breton s ní navázal celoživotní přátelství. Neméně významný byl pobyt Nezvala, Toyen a Štyrského v Paříži téhož roku, který byl sice svým způsobem dramatický – Štyrský málem umřel, ale na druhou stranu zde Češi osobně poznali významné umělce jako byl Tanguy, Man Ray, Benjamin Péret.
Přes tyto historické skutečnosti se česká avantgarda nyní teprve (znovu)objevuje. Myslíte, že současná obliba zvláště Toyen stoupá také díky tomu, že se v poslední době více preferuje ženské, a zvláště pak surrealistické umění?
Domnívám se, že mimo samotnou jedinečnost jejího díla hraje v českém kontextu pro Toyen, že žila ve Francii a v mezinárodním fakt, že se kurátoři a kurátorky zahraničních výstav stále více věnují ženám – malířkám. Navíc se dlouhá léta podceňovaný surrealismus zaslouženě vrací na scénu. O tom svědčí například i velká výstava „Surréalisme au feminin?“ která proběhla letos na jaře v Paříži v Musée de Montmarte a kde kromě Toyen byla k vidění také díla Emily Medkové.
To je povzbudivé. A v čem si myslíte, že bude vaše kniha o Toyen jiná, respektive objevná?
O umělecké práci Toyen bylo napsáno mnoho monografií, článků a statí. Jejich autoři se věnovali samozřejmě malířčinu dílu a život Toyen byl vtěsnán do několika dat. Dva romány, které byly v minulosti o malířce publikovány, jsou postaveny na fantazii jejich autorů, nikoliv na faktech. Zatím tedy neexistovala biografie, nejspíš také z důvodů, že se tak nějak všeobecně ujal mýtus tajemné Toyen, o jejímž životě se nic neví a nemůže vědět. Ale on se spíš nikdy nikdo nevydal pátrat, nezaťukal na správné dveře. Byla jsem překvapená, kolik informací se dá najít v archivech, kde spaly třeba několik desítek let, někdy skoro i století. Těch objevů, často velmi neuvěřitelných, je mnoho a myslím, že umožňují podat poměr plastický portrét Toyen. Druhá linie knihy se věnuje obrazům, které byly jevištěm a hlavním smyslem malířčina života a měly, spolu se svými majiteli, často pohnuté osudy, které myslím budou čtenáře zajímat. Stejně tak jako například osud jejího dědictví, o který se strhl docela zajímavý boj.
Tedy jak moc se podle vás liší legenda o Toyen s její žitou skutečností?
Řekla bych, že existovaly čtyři mýty, které malířka z velké části sama koncipovala: Dítě bez rodiny. Žena bez milostného vztahu. Tajemná bytost. Chudobná umělkyně. Skutečnost v kostce byla následující: dítě obklopené rodinou. Žena, která prožila mnoho milostných vášní. Ambiciózní a sveřepá bytost. Umělkyně, jež si svojí prací uměla vydělat.
A proč se tedy tolik uzavírala před světem, nepřijímala návštěvy a nedávala rozhovory?
To, že měla uzavřenou povahu, konstatovali už ve svých vzpomínkách Vítězslav Nezval či Jaroslav Seifert. Což je v kontrastu s tím, že Toyen ráda vyprávěla, jak se sama připravila o panenství, nebo že navštěvovala s Nezvalem a Eluardem veřejné domy. Ale zdá se, že Toyen, tehdy ještě Marie Čermínová, prošla na přelomu dětství a mládí nějakou silnou traumatickou zkušeností a lze se domnívat, že mlčení jí umožňovalo nenazývat konkrétními slovy špatné zážitky, nemuset nic vysvětlovat, nemuset lhát. To, že například popírala vztah se Štyrským bych vztahovala ke svému objevu jejího milostného života. Když jsem si srovnala data, vyšlo mi, že v mládí šla tak trochu z náruče do náruče, a ještě ke všemu tři její přátelé shodou okolností získali v době jejich vztahu čerstvě dědictví po otcích. To bylo jistě v rozporu s image nezávislé ženy, který si vybudovala.
Myslíte si, že se cítila Toyen v nové (cizí) zemi opuštěná nebo šťastná v okruhu přátel?
Asi byla ve Francii někdy nešťastná, objevila jsem také, že uvažovala o návratu do komunistického Československa. Ale všeobecně si myslím, že tam byla dlouhá léta šťastná, byla obklopena surrealisty, kteří se stali její novou rodinou. Situace se změnila po smrti André Bretona, kdy se surrealistická skupina rozpadla. Pro malířku bylo obtížné se stýkat s jedněmi, a přitom nepopudit druhé. Hustá síť přátel a kamarádů se roztrhala a postupně vedla až k malířčinu osamění. Zůstalo jí jen pár přátel, kteří se ale dali spočítat na prstech jedné ruky. Poslední měsíce života už téměř nevycházela ven, jedla jen chleba, který zapíjela whisky. Umřela v nemocnici, vážila třicet kilo…
(S Andreou Sedláčkovou rozmlouval Radan Wagner)
Knihu: Andrea Sedláčková – Toyen / První dáma surrealismu si můžete koupit ZDE.
Foto: archiv autorky
Diskuze k tomuto článku