V novém vydání vyšla zásadní kniha nahlížející původ a povahu našich snů. Jak již název napovídá, jedná se o zařazení tohoto záhadného fenoménu až do podsvětí s perspektivou smrti. Zkrátka psycholog James Hillman, známý českým čtenářům již z několika vydaných titulů, to vidí po svém – originálně a celkem pravděpodobně… ; a ponouká nás k zamyšlení. Sny a podsvětí je Hillmanova životní kniha. Znám je také coby editor unikátní Jungovy Červené knihy, je spoluautorem titulu Nářek mrtvých i autorem průkopnických publikací či esejů posouvajících archetypální psychologii novým směrem („ke světu“). Základním motivem celé Hillmanovy tvorby je důraz na „imaginativní sílu srdce“ vztahující se k „duši světa“ – zkrátka: smíření srdce, duše a světa. Nakonec to nejradikálněji popisuje / zpochybňuje poněkud chaotická kniha – Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je stále horší. Otec archetypální psychologie James Hillman je považován za předního učence v „jungovském myšlení“ a byl uznáván jako přední kritik a pozorovatel současné kultury.
Svou cestou zkoumání a dokazování se autor řadí do linie osobností: Sigmund Freud a C.G. Jung. Také Hillman vychází z jejich již klasických teorií, ale netradičně je obohacuje o nový přístup, který čerpá z poetiky (obrazů) mytologie. A hned dodejme, že lidské sny spojuje s temnou stránkou naší duše. (Hillmanovým žákem a pokračovatelem se stal Robert Louis Moore, jehož některé knihy u nás také vyšly).
James Hillman (1926 – 2011) nevychází při studiu snů z předchozích myšlenek vytěsnění (Freud) nebo kompenzace (Jung), ale uvažuje o snech ve vztahu k duši a o duši ve vztahu k smrti. Stále se však pohybuje na území ohraničeného pole – psyché západního člověka v jeho historické tradici a kulturní krizi. Hillman tedy odstraňuje naše iluze a klade si otázku: jakým bohům a jakému místu patří sny? Kam se máme dívat? Jakým směrem ukazují? Tedy: do podsvětí! Odtud se nám sny vynořují jako mýtické obrazy.
Jedná se tedy o návrat k „obrazovému základu“ (odlišnost od Freudovy myšlenky vývoje libida a Jungovy teorie protikladů a bytostného Já). Hillman upozorňuje – předkládá existenci mnohačetných možností – to znamená vnitřní shodu mezi obrazy, které „nelze obsáhnout žádným systematickým popisem.“ A právě důraz na obrazy prochází celou knihou: „Mým východiskem při archetypální revizi psychologie je obraz.“
Původní spis (ze sedmdesátých let 20. století) tedy představuje téma, kdy hlubinná psychologie pracuje s přízračnými obrazy naší fantazie – ale ještě více se jedná o mytologický obrat k podsvětí. „Tvrdíme-li, že obrazy přicházejí jako první, říkáme, že sny jsou primární skutečností, a že celé denní vědomí začíná v noci a nese její stíny. Naše hlubinná perspektiva začíná tématem smrti.“ Hillmanovým řešením v přístupu ke snu je především odvaha k imaginativní, poetické, metaforické svobodě, odvaha k tvořivému ponoru do hlubiny… Na teoretickou část knihy, která je prokládána množstvím příkladů z mýtů i Hillmanovy vlastní praxe, navazují úvahy nad některými konkrétními snovými motivy.
Hillman se ve svém pohledu na vývoj zkoumání duše vrátil vlastně před Freuda (jeho Výklad snů vyšel v roce 1899), který tvrdil (podle Hillmana špatně), že stavebními kameny snů jsou „denní zbytky“… ne/uspořádané podle pudových podnětů spánku a sexuality. Tento de facto racionální Freudův výklad porážel romantický postoj, protože Freud vracel sen do viditelného světa, který „překládal do jazyka bdělého života.“ Podobně jungovští přívrženci usilují „stát se vědomým“ na základě bdělého sebeuvědomování. Hillman naopak tvrdí: „Nebudu na ně navazovat v tom, že bych vnášel sen do denního světa v jakékoli jiné formě než v jeho vlastní, čímž chci říct, že na sen není možno ani jako na zprávu, která má být dešifrována pro denní svět (Freud), ani jako na kompenzaci (Jung).“
Hillman následuje sen do jeho „domovského teritoria“ – tam probíhá myšlení v obrazech, podobnostech, shodách… pro pochopení doporučuje „přejít most a nechat ho za sebou spadnout, a když nespadne, musíme ho spálit.“ K tomu čteme: „Pokud jde o postoj k jakémukoli snu vůbec, snažme se s ním setkat na jeho straně mostu, v jeho vlastní zemi.“
Máme co dočinění ani ne tak s psychologií archetypální, jako spíše – a především „imaginární“ založené na chápání představivosti. Názory a interpretace na toto učení jsou různé – čteme o „bublině neskutečnosti“ mimo čas, o „statickém platonismu“ odolném vůči vývojovým změnám“ a dalších poznámkách. Hillmanovo učení je však stále mimořádně podnětné a v mnohém objevné.
Na závěr si ocitujeme shrnutí jeho ideje: „Podsvětní stránka každého komplexu, tam, kde se dotýká smrti, je také místo, kde je psyché ve své neměnné esenci a kde je možné znovu nalézt duši. Posvětí a jeho obrazy si ponechávají své nejhlubší hádanky, a nakonec se stávají primárním zájmem každého, kdo pracuje na tvorbě duše…. Protože sen je strážcem spánku, ochraňuje naše snová práce, vaše i moje, ty hlubiny, z nichž sny pocházejí, to, co jsme zdědili po předcích, to mytické, obrazové a všechny ty skryté neviditelné věci, které ovládají naše životy. Sny jsou hlídači spánku, patřící do bratrstva smrti, jsou to poslové, strážci nastávající noci, a vzorem našeho postoje k nim může být Hádes, přijímající, pohostinný, avšak vytrvale prohlubující, naladěný na noční svět, temný, s úžasnou střízlivou inteligencí, který poskytuje ve svém domě trvalé útočiště nevyléčitelnému stavu lidské bytosti.“
Kniha: James Hillman, Sny a podsvětí, nakladatelství Portál, Praha 2023 (1. vydání 1999) –knihu můžete objednat/koupit ZDE.
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku