Výstava v Rituál prokletých srdcí představuje malířské dílo Jana Vytisky za předešlé tři roky. Naposledy se v Praze samostatně prezentoval před šesti lety. Jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma určitým vývojem.
Vytiska stále experimentuje, proměňuje se barevnost obrazů, postupně se také zvětšily jejich formáty. Rovněž v obsahu nesleduje autor pouze jediné téma. Expozice představuje třicet dva velkoformátových obrazů, které autor vytvořil poté, co akrylové barvy vyměnil za olejové. Tematicky stále vychází z osobitého mixu valašského folkloru a popkulturních odkazů.
Nejedná se však o návrat k prověřené tematice, ale o její nové uchopení a významové rozšíření. V obrazech z poslední doby se stále více objevuje krajina, horské masivy či kvetoucí louky kontrastují se scénou, pro kterou vytvářejí rámec. Všemožné odkazy však Vytiska nepřestává mísit se svým vlastním romantickým gestem. Svým rozsahem je výstava Rituál prokletých srdcí největším autorovým projektem.
Kurátor: Otto M. Urban
Jan Vytiska, který studoval u Jiřího Surůvky na Fakultě umění v Ostravě (2005 – 2010), nastoupil již od počátku svou nezaměnitelnou kontinuální cestu. V roce 2016 o něm napsal Martin Mikolášek (Artlist) zajímavou charakteristiku, která v mnoha ohledech platí dodnes:
Jan Vytiska (1985) na sebe výrazně upozorňoval již během studií na fakultě umění Ostravské univerzity. I proto byl školou nominován do mezinárodní soutěže nejlepších absolventů uměleckých fakult StartPoint. V roce 2011 pak na veletrhu současného umění Art Prague získal cenu UniCredit Bank Prague Photo Young Award pro umělce do 30 let a v následujícím roce byl vybrán mezi finalisty Ceny kritiky pro mladou malbu.
Ačkoli Jan Vytiska na ostravské fakultě umění působil v ateliéru intermédií, „intermedialitu“ v jeho pojetí můžeme vnímat jako osobitě pojatý proces vznikání malovaného obrazu. Pro čistotu výrazu, jeden hlas a jeden jazyk zde nebylo a není místo. Místo nich přichází ke slovu hybridizace, mutace motivů, přístupů a inspirací. Vytiskovi ovšem prioritně nejde o samotné explozivní těkání mezi rozličnými médii, ale spíše o jejich jakési implozivní vstřebávání, o osobitou syntézu diametrálně odlišných aspektů včleněných do jednoho a téhož média.
Na obrazech sugestivním způsobem aranžuje prapodivné postapokalyptické scény poskládané z fragmentů přízračných kulis a zaplněné rozličnými individui, snad lidmi, snad mutanty, nebo prostě monstry, jejichž vizáž v ohořelých či zatuchlých ruinách jakoby sama za sebe odkazovala na morbidní detaily prvotních malířských inspirací napájených zkušenostmi, zážitky ze života na Valašsku, zaslechnutými historkami zaplněnými absurdními situacemi a pointami, nebo i fascinací béčkovou filmovou produkcí, streetovou a DIY estetikou.
Výsledkem této skrumáže motivů a inspirací jsou obrazy a malby, které svou podivností zaujmou jak naprostého laika, tak i poučeného diváka. Jan Vytiska se v nich dokázal povznést nad spekulativnost i konceptualizaci uměleckého gesta a nahradil je přímostí imaginativní sugesce. Spolu s tím, ale vybalancoval i nebezpečí lacině efektní líbivosti založené na fascinaci morbidností či popisnou ilustrativností. To, čím je fascinován, a co se v jeho imaginaci repetitivně vynořuje (vyhřezlé oko, vlčí muž, hořící dřevěnice), není nástrojem povrchní šokové strategie toužící po davovém přijetí. Je to naopak potvrzení fascinace jinakostí a podivností, fascinace dynamickým pnutím vznikajícím ve spojeních nespojitého, v porušení pravidelného, zviditelnění nečekaného či zpřítomněním traumatického.
Komické s tragickým se v kulisách Vytiskových obrazů proplétá tak přirozeně a úzce, až se zdá, že jde o autorův záměr ukázat divákovi, že jedno i druhé k sobě neoddělitelně patří, že je to součástí našeho každodenního panoptikálního kabaretu, který nechceme ani znát, ani tušit. Kabaretu, v němž není místo pro kritéria a žebříčky, pro vysoké a nízké, kde ale naopak cosi zvláštního přes všechna omezení, překážky a přes veškerou nepravděpodobnost raší nebo se objevuje tak, jako se vynořuje a bují plevel a náletové dřeviny v zakázaných zónách, opuštěných osadách, vybydlených barácích či zapomenutých brownfieldech uprostřed našich měst.
Výstava: Jan Vytiska – Rituál prokletých srdcí, DOX v Praze, potrvá do 10.9. 2023
-red-
foto: DOX a archiv
Diskuze k tomuto článku