Když měl v roce 1997 svou první velkou retrospektivu, bylo zjevné, že je pevným solitérem na zdejší výtvarné scéně. Letos se tento malíř a sochař představil na stejném místě – v Domě U Kamenného zvonu v Praze na Staroměstském náměstí. Měli jsme tedy po dvaceti letech možnost v úhrnu shlédnout tuto pozoruhodnou a originální tvorbu – obrazy, sochy, objekty, ilustrace a doprovodné dokumentární filmy. Ty divákovi přibližovaly významné umělcovy realizace pro veřejný prostor – tedy pomníky. Právě ty zná širší publikum asi nejvíce – Pomník Franze Kafky (2003) v Praze, Jošta Lucemburského (2013) v Brně či Mýtickou loď (2010) na bratislavském nábřeží při Dunaji.
V projevu pestrá, avšak v obsahu temná tvorba Jaroslava Róny (1956) diváky snad vždy konfrontuje přímo, čelně a bez zábran či ústupků. Je to „stará škola“ rostlá z dokonale zvládnutého řemesla, z plného obsahu a rozprostřeného časového (historického) vhledu. Róna není v žádném případě formální, ale ani nepodloženě experimentální – brání se nahodilostem a ví, co chce. Pravidla „hry“ jsou celkem jasná. Ale přeci jen… kdo je Jaroslav Róna, jaký je jeho vnitřní svět a jak se dívá na ten okolní?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku