Když měl v roce 1997 svou první velkou retrospektivu, bylo zjevné, že je pevným solitérem na zdejší výtvarné scéně. Letos se tento malíř a sochař představil na stejném místě – v Domě U Kamenného zvonu v Praze na Staroměstském náměstí. Měli jsme tedy po dvaceti letech možnost v úhrnu shlédnout tuto pozoruhodnou a originální tvorbu – obrazy, sochy, objekty, ilustrace a doprovodné dokumentární filmy. Ty divákovi přibližovaly významné umělcovy realizace pro veřejný prostor – tedy pomníky. Právě ty zná širší publikum asi nejvíce – Pomník Franze Kafky (2003) v Praze, Jošta Lucemburského (2013) v Brně či Mýtickou loď (2010) na bratislavském nábřeží při Dunaji.
V projevu pestrá, avšak v obsahu temná tvorba Jaroslava Róny (1956) diváky snad vždy konfrontuje přímo, čelně a bez zábran či ústupků. Je to „stará škola“ rostlá z dokonale zvládnutého řemesla, z plného obsahu a rozprostřeného časového (historického) vhledu. Róna není v žádném případě formální, ale ani nepodloženě experimentální – brání se nahodilostem a ví, co chce. Pravidla „hry“ jsou celkem jasná. Ale přeci jen… kdo je Jaroslav Róna, jaký je jeho vnitřní svět a jak se dívá na ten okolní?
Jardo, co vlastně znamená tvé příjmení „Róna“? Napadá mě, že kdyby ses jmenoval třeba „Vopršálek“ – asi bys nemohl dělat tak silné věci…
Moje příjmení je básnický výraz v maďarštině, pro rovinu nebo nížinu, tedy krajinný ráz Maďarska. Myslím však že jako Vopršálek bych mohl dělat také silné věci, s přihlédnutím k tomu, že jedním z nejsilnějších a nejvýraznějších moderních malířů 20. století byl nějaký Francis Bacon, tedy František Slanina.
Čtěte také
Na titulní stranu katalogu tvé výstavy „U zvonu“ sis dal sochu Nosorožce z loňského roku. Tedy zvíře – rytíř – bojovník, svědectví dávných věků, ale i bytost, která hledí kamsi upřeně s náznakem potutelného úsměvu. A jen tak neuhne… To jsi ty ne?
Ano uhodl jsi, jsem to já!
Poslední větší rozhovor jsme spolu vedli v roce 2005. Co se u tebe / v tobě za tu dobu stalo, změnilo, co oslabilo nebo naopak posílilo?
Posílila ve mně skepse, ve vztahu ke světu, rodné zemi i vývoji umění. Na druhou stranu se mi podařilo získat jistý pohyblivý finanční obnos, díky němuž se mohu pouštět do stále odvážnějších sochařských realizací a umělecky fungovat víceméně nezávisle.
I z těchto stále velkorysejších prací je zřejmé, že to podstatné / identické se nemění ba prohlubuje, a v této zakořeněnosti pod povrchem dále rozrůstá. Můžeš nějak definovat své životní / tvůrčí hlavní téma?
Moje hlavní téma je zpracovávání vnitřního tlaku, jenž vyúsťuje někdy do nepojmenovatelných struktur, objektů a námětů, jindy zas do snadno pojmenovatelných struktur, objektů a námětů. Zjednodušeně řečeno: jednou je to smutek ze života, jindy radost ze života.
Ano, svět je zkoušen a každý jedinec zvláště… Připomíná mi to starozákonní příběh Jóba zkoušeného ve své víře v Boha, který se pro svou „hru“ neostýchal být až amorální. Jahvovy nevypočitatelné nálady a ničivé výbuchy hněvu (přiživované ďáblem / satanem) měly možná svůj etický smyl v dané době. Jahve byl přesvědčen o Jóbově nevině, ale přesto tak jednal… proč myslíš?
Budu se asi rouhat ale, připomíná to poněkud stalinské procesy z 50. let, kdy vyšetřovatel samozřejmě věděl o nevině obviněného, ale přesto z něj musel dostat přiznání ke zločinu který nespáchal, ale ke kterému se musí přiznat, aby obviněný dokázal bezmeznou loajalitu a víru ve Stranu. Ale asi se v Jóbově době odehrával pro nás těžko představitelný, a tak zásadní boj o víru, že si ON musel být svými ovečkami a jejich vírou opravdu jistý. Já jsem toho názoru, že pokud ON existuje, chová se k některým svým lidským výtvorům jako vědci k laboratorním krysám. Ale jak je vidno, všechny tyto krysy (které používají vědci) také trpěly a zahynuly díky nějakému vyššímu cíli – (léčba lidských nemocí) – o kterém se nikdy nemohly dozvědět. Proč se to však děje, bohužel nemohu již 60 let- přes všechnu svoji snahu – rozluštit. Nejsem však na teologické otázky odborník a věřím, že by mi to nějaký rabín asi vysvětlil. Zatím mám pomocné vysvětlení a to zní: aby se zachoval pohyb. Kdyby totiž neexistoval pohyb, nebylo by ani dobro, ani zlo, nebylo by vůbec nic.
Jahve lpí na Jóbově věrnosti, Mojžíš se nezdráhal zavraždit tisíce „modlářů“ od zlatého telete – a následně v historickém vývoji lidstva se jednotlivá vyznání změnila v církve a pronásledují ty, co se odlišují. Zlo tedy trvá stále a účel světí prostředky?
Zdá se, že odtržení judských kmenů od víry v pozlacené modly stálo Jemu a tím také Mojžíšovi za vyvolání velkého krveprolití. V následné historii se ukázalo, že toto abstrahování víry vedlo k nesmírně výraznému vývojovému skoku lidstva, tedy k sebeuvědomění si odpovědnosti za své chování. Neviditelný bůh stvořil osobní morálku! Později se z těchto judských kmenů zrodil i Ješua a jeho evangelisté a ti stvořili prvotní křesťanskou církev. Ta mimo jiné organizovala středověké křížové výpravy a vymyslela inkvizici, která na svých židovských předchůdcích páchala strašlivé zločiny. Zároveň však totéž křesťanství sjednotilo Evropu a Spojené státy americké a vytvořilo z nich v současnosti asi nejhumanističtější a nejdemokratičtější civilizaci v lidských dějinách. Během tohoto vývoje však také křesťanské státy spáchaly strašlivé zločiny proti lidskosti -genocidy indiánů v severní i jižní Americe, kolonizace Afriky, Indie a mnoha dalších zemí, v Evropě holokaust a první použití atomové bomby proti Japonsku. Zlo tedy stále trvá, účel stále světí prostředky – i když se to alespoň v našem civilizačním okruhu někdy vyšetřuje a trestá. A to je myslím velký pokrok proti minulosti. No a minimálně tři čtvrtiny lidstva se stále modlí k pozlaceným modlám a čas od času také páchají strašné zločiny.
Říká se, že vědomí lidstva / člověka se vyvíjí a tedy mění. Existuje velmi pravděpodobná teorie, že se náš mozek změnil, a to zcela zásadně. Psycholog Julian Jaynes napsal zásadní vědeckou studii o „vynálezu myšlení“. Zde tvrdí, že lidstvo rozvinulo racionální uvažování soustředěné na vlastní ego teprve kolem roku 1000 pnl. Podle Jaynese byly staré kultury ovlivňovány zvláštním komunikačním procesem, jenž přicházel zvenčí a byl připisován „bohům“. Prý lidem chybělo uvědomení vlastní svobodné vůle a rozhodování. Souhlasíš s tím?
Čtu o tom právě knihu, jmenuje se Od zvířete k božskému jedinci – autor- Izraelec Yuval Noah Harari. Je to neuvěřitelně zajímavý a aktuální problém. Sebevědomí člověka – díky řetězci vědeckých objevů zejména v posledních třech staletích – tak narostlo, že s přehledem odvrhl všechno duchovní tajemné a podvědomé. Podle výzkumů prováděných na lidech z doby kamenné, kteří žijí v současnosti třeba v amazonských pralesích víme, že kultura lovců – sběračů přisuzovala rostlinám, kamenům i zvířatům a třeba i různým místům v přírodě duši. Některá místa byla posvátná, nedotknutelná a lidé se k nim chovali s nesmírnou úctou. Indiáni se třeba omlouvali zvířatům zabitým pro potravu. Současný člověk si není schopen představit způsob myšlení lidí z těchto časů, ale je pravděpodobné, že pravěký lovec vnořený do husté sítě různých kouzel, předtuch, božských úkazů, tajemných varování a komunikací s duchy neměl asi moc prostoru pro chladný úsudek a projev svobodné vůle. Ale asi se tím příliš nelišil od pověrčivých analfabetů raného křesťanského středověku, k smrti vystrašených vidinou muk pekelných. V každém případě se nic z toho nedá přesvědčivě dokázat, a možná bychom byli překvapeni, jak moc se nám pravěcí lidé podobali. Například tím, že když se jim nějak podařilo přeplavit se do Austrálie, během několika set let vyhubili většinu australské fauny luky a oštěpy.
Ano, zdá se, že stále fungují stejné vzorce chování, i když jsou více zastřené. Dnes pozůstatkům takových „vnuknutí“ říkáme archetypy – ty jsou však zasuté a nejasně aktivované. A pokud přijmeme fakt, že stále zde existuje jakási vyšší (nadosobní) inteligence (vědomí), můžeme sledovat její vývoj. A něco se také děje. Prý v každé epoše lidských dějin byly vynikající technické objevy úzce spojeny s vnitřním vývojem vědomí lidstva. Ty jsou pak vnímány jako „dočasné berličky“, jimiž nahrazujeme skryté, avšak potenciální naše schopnosti. Inu, naše současná komunikace sílí, avšak správným směrem?
Technické objevy naší doby, tedy počítače a jejich masové užívání a následky které to s sebou nese asi ještě nejsme schopni v tomto smyslu vyhodnotit. Mám na mysli zejména nesmírně rychlý přenos a masové šíření jakýchkoliv informací. Pravděpodobně se bouřlivý oceán komunikace světového internetu vymkne svému prozaickému účelu a jedno jediné poslední písmeno vyťuknuté nějakým nevědomým nešťastníkem na klávesnici tak jako kouzelný šém vdechne život nestvůře která poslušna vlastní – nám neznámé vůle – ovládne svět a stane se novým Bohem absolutního SDÍLENÍ s nepředstavitelnými následky pro lidstvo. V každém případě se však už teď děje jedna pozoruhodná věc. Velmocenské konflikty se postupně přesouvají do kyberprostoru a tajemní ruští, čínští a američtí hakeři, podobní starověkým šamanům prolamují sedmero železných obručí nepřátelských ochranných kouzel, probouzí neznámé síly, jsou schopni řídit letadlové lodě proti vůli jejich admirálů, srazit z nebe letadla plná pasažérů, vyřadit z provozu centrální řídící počítače a způsobovat chaos a zkázu. Bude to mít asi za následek to, že jakmile zmizí z povrchu země první velkoměsto, aniž by lidé tušili jak a proč se to stalo, lidé přestanou věřit vědě a racionalitě, začnou se opět modlit k rozmanitým bohům, a lidskými oběťmi si budou chtít naklonit jejich přízeň, tak jako to dělali před příchodem křesťanství. Svět se díky vyvinuté supertechnice vrátí zpět, ke svým nevědomým počátkům.
Ano, současná „alternativní věda“ o vědomí tuto zásadní proměnu předpokládá, a nebude to zpočátku zrovna příjemný zvrat. „Něco“ se již v tomto ohledu začíná rýsovat… Mluvím o tom proto, že tvé práce vycházejí zpravidla ze snů, vizí a možná tedy hlubší kolektivní paměti. Nezobrazuješ jen apokalyptické vize, ale i bojovníky… Ostatně některé výzkumy ve zmíněné „alternativní vědě“ dokládají / dokazují, že lidé v jakémsi změněném stavu vědomí (například Stanislav Grof a jeho studie holotropních stavů) mají podobné ba shodné prožitky, zkušenosti, doteky s archetypy, vize…
Již na samém začátku mé, zejména malířské tvorby sleduji, že se často nevědomě dotýkám významných archetypálních symbolů. V roce 1985 jsem namaloval obraz Velká matka, je to stvoření podobné skále, která ze své mohutné vulvy vypadající jako brána, vyvrhuje zástupy drobných tvorů – svých potomků. Tento obraz tehdy zaujal některé kunsthistoriky a já se nestačil divit jejich tezím – do té doby (roku 1985) jsem totiž ještě nečetl ani Freuda, ani Junga – socialistická nakladatelství je totiž nevydávala! Žiji velice intenzívním nočním snovým životem, a příběhy které se tam odehrávají zdá se zhmotňují některé primární fobie, hrůzy a vztahy jež pronásledují lidské tvory snad ještě odkudsi z močálových dob. Ve svých drobných kresbách, jež většinou vznikají tak nějak mimochodem – podvědomě na cestách, se snažím dobrat k vizuálnímu uchopení těchto prvotních impulsů, aby se daly využít ke zpracování ve formě obrazu či plastiky. Tak se někdy stane, že se doberu tématu, které ač mi není často příliš srozumitelné doráží opětovně, až ho vezmu na milost a pokusím se pro něj najít definitivní tvar. Ale jindy jsou to náměty jasné, obsahující v sobě základní symboliky srozumitelné pro každého : opičí matka, chránící své dítě před požárem v džungli, zničené město, kterým prochází poslední člověk, lidé před akváriem, zírající na obří velrybu, jež visí za sklem v časoprostoru jako podmořská vzducholoď, ďábel očekávající zničení spícího města, římský legionář bičující Krista v ruinách paláce který poničil příchod nové doby jejíž symbolem a hlavním aktérem je právě ten bičovaný a jeho myšlenky… Ale tyhle inspirační impulsy se běžně objevují třeba v televizi, zejména v dokumentárních záběrech z druhé světové války. Bloudící lidé v ruinách měst, otec s nemluvnětem, prchající do krytu před bombardováním, nekonečný proud uprchlíků ve zničené krajině a na nebi hučící roj letadel, jako podmořští predátoři pronásledující hejno malých rybek…
Je toho kolem nás plno, aniž bychom si to v celém rozsahu a souvislostech uvědomovali. A co vede tebe k jejich reflexi, zmnožení a vlastnímu artikulování?
Maluji to proto, že lidé už tyhle obrazy na televizní obrazovce přestali vnímat v jejich hluboké tragičnosti, někdy třeba i velkoleposti a najednou stojí v galerii před obrazem který malířskými prostředky proměnil filmový záběr v neměnný symbol a do jejich duše to najednou opět dolehne v plné síle, a oni pocítí něco z hrůzy i krásy světa ve kterém žijí.
[i]Ano, tvé téma více či méně souvisí s Apokalypsou… je to ponurá podívaná a nepříjemně jasná. A nejde jen o to drama výjevů, ale o pohled pravdě do očí. Vždyť Apokalypsa neznamená beznadějné zúčtování, zmar, ale i (a také v doslovném překladu / původním významu) především „odhalení“. Podle bible by mělo přijít po tomto „mlýnku na maso“ království nebeské – Nový Jeruzalém. Vytváříš a vystavuješ také proto, že věříš v možnou nápravu člověka?
Ano, dalo by se to také tak říct. V možnou nápravu člověka vlastně lidská bytost – pokud chce na tomto světě žít – nemůže nevěřit. Organismus jí to v sebeobranné reakci nedovolí. V opačném případě páchá sebevraždu rychlou, nebo pomalou cestou (alkohol, opiáty). Můžeme to vidět na osudu mnohých navrátilců z koncentračních táborů a gulagů. I když přežili nesmírně kruté zacházení, často ztratili víru v člověka a páchají třeba i o mnoho let později sebevraždu. (Například spisovatelé Primo Levi a Jerzy Kosiňski) Jediné, co podle jejich vlastních slov pomáhá přežít tuto deziluzi po strašných zkušenostech s druhými lidmi je hluboká náboženská víra, ale ta není dána každému, někteří o ni přijdou a také ji člověk nemůže asi jen tak najít. Myslím si, že věřícím člověkem se stávají ti, kdo jsou od narození vychováni ve zbožném prostředí, anebo ti, kteří zažijí nějaký kontakt s nadpozemskou silou – se zázrakem.
Jaký smysl tedy má tvé umění s jejich naléhavými či alespoň neklidně ponurými tématy?
Moje temná témata mají jednak funkci varovnou, ale to je jen jeden z impulzů předcházející jejich vzniku. Některé obrazy také jsou pouhým odrazem mého vnitřního vyladění, souhrou prostorových a plošných vztahů, barevných tónů, specifickým rytmem důrazů a pomlk- mohou skutečně vznikat podobně jako hudba – nehledě na jejich konkrétní témata.
Franz Kafka a George Orwell – tví blíženci – optimističtí moc nebyli, ale humor či fantazie jim nechyběly… Ostatně, pro svůj Kafkův pomník sis vybral celkem zvláštní historku. Čím byla pro tebe tak rozhodující a pro Kafku typická?
Ta podivná historka z novely Popis jednoho zápasu v sobě nesla onu vytouženou Kafkovu dvojjedinost. Tedy to, co jsem se dočetl v jednom z jeho deníků: touhu být dvěma bytostmi. Jeden Kafka by plnil společenské povinnosti a požadavky svého okolí, zejména rodiny, především jeho otce. A druhý, nezávislý Kafka, by mohl být zalezlý ve své ulitě a po libosti se neomezeně věnovat psaní románů. Já jsem toto rozdvojení propojil s tím příběhem dvou přátel potulujících se po večírku na Malé Straně po noční zimní Praze. Ti se v jednom zvláštním okamžiku změní (symbolicky) v koně a jezdce jedoucího na ramenou druhého a pádí do mentální krajiny promítanou myslí jezdce. Pouze jsem ze spodního obleku odstranil člověka a nechal ho prázdný, abych to vyznění umocnil a umožnil rozmanité výklady významu sochy.
A jak ses dostal k Orwellovi?
Co se týká Orwella, tak k němu jsem si našel cestu zejména knihou – Pocta Katalánsku, a to je jeho válečný deník, když bojoval na aragonské frontě na straně republikánů v milicích katalánských odborářských anarchistů. Ta kniha je svou otevřeností až ohromující, a pobavilo mě tam (mimo jiné) Orwellovo zklamání nad tím, že anarchisté ve své destruktivní aktivitě (bourání kostelů) v Barceloně vynechali Gaudího secesní katedrálu Sagrada Familia, kterou on považoval za příšernou. Já ji naopak považuji za největší architektonický výkon dvacátého a dnes již jednadvacátého století, neboť jak všichni vědí, stále se staví dál. Myslím, že měli oba smysl pro humor, i když ho Orwell asi lépe skrýval a příliš mu do jeho tvorby na rozdíl od Kafky neprosákl. K tomu humoru u obou spisovatelů bych ještě řekl, že Orwell měl humor tradiční britský, suchý a korektní a Kafkův humor má asi kořeny ve východní židovské mystice a svým způsobem hraničí s šílenstvím.
Zůstaňme ještě u literatury… Něco ti jistě povědomého přečtu: „Procházeli jsme tenkrát obdobím hodně racionalistickým, a důvěra ve vědu byla bezvýhradná… Nepohybovali jsme cílem k nám, nýbrž pohybovali se k cíli, rychlostí obrovskou a na výsost nezdravou… právě v této době jsme ještě hlouběji upadli, a ještě víc se vzdálili od Boha…“, to jsou slova Franze Werfla z jeho utopického románu Hvězda nenarozených. Knihu psal v době Hirošimy a Nagasaki… Tato Werflova literární vize, odehrávající se za 100 000 let, popisuje již notně neduživou naší „vyspělou“ civilizaci, vpravdě zdegenerovanou, jež se nakonec utká s civilizací „divošskou“ tedy s „Džunglí“. Když jsem tu knížku četl, vybavovala se mi tvá díla. Nejsme přeci jen dále a radostnější, nebo alespoň jinde? Ale kde?
Předpokládám, že tady cituješ z Hvězdy nenarozených proto, že víš, jaký má pro mě tato kniha význam. Asi málokdo ze spisovatelů 20. století měl tolik erudice a odvahy, aby se rozkročil nad svojí současností a neznámou budoucností, aby zrevidoval události a hodnoty jež utvářely tragické 20. století a způsobily dvojitou – s krátkou přestávkou dvaceti let – válečnou apokalypsu jejíž konce se sám Werfel ani nedožil. (Zemřel po sérii infarktů v roce 1943 v Kalifornii ve Spojených státech). Pozoruhodné je, jakou mimořádnou roli by měla podle této knihy v budoucnu zastávat katolická církev a do jak zdegenerované, požitkářské a slabošské kultury upadne naše civilizace. V knize Werfel též předpověděl výsledek druhé světové války a bipolární rozdělení světa po jejím ukončení. Jinak ale myslím že v současnosti nejsme dále (alespoň ne my Evropané), protože právě teď zažíváme to, (což si můžeš nalistovat ve Hvězdě nenarozených), jak barbaři plni síly a dravosti překonávají narychlo budované bariéry chránící náš ” vyspělý svět” a svým přívalem a odhodlaností zcela jistě otočí kormidlem evropského, a tím možná i světového vývoje. Nedivím se, že ti kniha evokuje některé mé práce, jednak mě velmi zasáhla, a pak se snažím zpracovávat podobná témata. Rád bych prosadil v nakladatelství Argo její nové vydání s mými ilustracemi.
To by bylo skvělé v dnešní tak roztěkané, ale i čímsi k tomu již více připravené době. Jsi bytostný individualista – tvé silné ego je zřejmé a pro takovou tvorbu i nezbytné… Doba, kdy jsi byl členem umělecké skupiny, je pryč. Dnes je skupin málo nebo nemají výraznější dopad. Čím to? Myslíš, že chybějí společné ideje neřkuli programy a vize? Přeci jen jsi působil mezi studenty na škole? Jací byli?
Samozřejmě, že umělecké skupiny se formují ve snaze spojit síly k prosazení nějakého názoru v opozici k jinému názoru na umění a tím potažmo i na svět. Proto jsme se v roce 1987 dokázali my – Tvrdohlaví založit. Nebýt té komunisticko-umělecké vládnoucí nomenklatury Svazu výtvarných umělců v té době, tak by se to prostě nestalo. Skupiny se dnes asi neformují – (tedy pokud je to tak jak tvrdíš) – asi proto, že není příliš proti čemu se vymezovat, nebo za co bojovat. V době, kdy se umění přeměnilo z jasně formulovaných, výrazných a víceméně čitelných artefaktů v nesrozumitelné a slovy objasňované – jakékoliv předměty a projekty, je těžké pro všechny účastníky tohoto divadla vůbec najít hranici jeviště a hlediště. Ale je pravda, že se opět mladí lidé s podobnými východisky sdružují do takových svépomocných seskupení a reagují tím zase na – (pro umělce) – ekonomicky těžké časy. Jeden takový tvůrčí ostrov pod názvem Prám Studio vznikl ve Vysočanech a tvoří ho převážně absolventi a absolventky mého sochařského atelieru na AVU.
Ano, doba je roztříštěná, ale myslím si, že se po tom bezbřehém postmoderním relativismu vzpamatovává a vznikají jakási (i umělecká) společenství… třeba ve Vysočanech Pragovka nebo Karlín Studios nově nyní existující na Florenci. Mnozí z aktérů mají blízko k streetartu, nejslavnějším umělcem současnosti je Banksy – tedy jakýsi pouliční tajemný „partizán“ sprejerství. Je to únik nebo znamení, že se vývoj nadechuje a inspiruje se zas po čase z primitivismu (džungle) byť městské. Sleduješ trochu toto dění?
Na počátku jsem si myslel, že street art skutečně přináší do umění něco opravdu živého a procítěného. A možná že tomu tak opravdu bylo – někdy na počátku osmdesátých let v newyorských depech podzemní dráhy. Ale tak jako v hudbě rap, je tento projev autentický, když ho produkuje převážně černošská městská subkultura. Jakmile to začnou napodobovat třeba Evropané (dle mého) spíše z intelektuálního důvodu než přirozených niterných popudů, tak to vyznívá nepřirozeně a nuceně. Jestliže ten dekorativní streetartový projev zůstává na zdích domů, tak se to ještě dá vydržet, ale jakmile to ti umělci přinesou do galerií na plátnech, tak už to opravdu většinou vyznívá jako prázdná dekorace. Najdou se však výjimky, a platí v tomto umění stejně jako v kterémkoliv jiném, že talent se pozná, ale není jich mnoho. Víceméně jde o specifický grafický jazyk, jímž je komunikováno v rámci této komunity a komiksové karikatury zvětšené do impozantních rozměrů. Bohužel jsem neviděl naživo žádné z Banksyho děl, ale jejich vždy velmi aktuální provokativní námět a promyšlené umístění skutečně přináší nový prvek do evropské popkultury. Příliš však toto dění nesleduji, i když jsem kdysi navštívil v osmdesátých letech ona newyorská depa s pomalovanými vlaky, a taky jsem v nedávných letech navštěvoval své známé mladé streetartisty ve vysočanské Trafačce.
Nakonec je streetart především záležitost spíše generační, sociální – a představuje mnohdy pouhé „značkování“ teritoria nebo syrovou anarchii v jisté sociální konstelaci, která v galeriích působí zpravidla nemístně až paradoxně…
Myslím si, že by street art měli Evropané přenechat svým americkým kolegům z černošských gangů a věnovat se raději umění evropskému, navazujícími na naše bohaté umělecké tradice. Pamatuji si však dobře, jak jsem byl svým kolegou na AVU, v roli studijního prorektora – Vladimírem Kokoliou – doslova proti své vůli nucen hodnotit klauzurní práci studenta a dnes již slavného streetartového umělce s přezdívkou Epos, jenž nám promítl film, kde vystřeluje z plastové bazooky raketky s barvou na bilboardy u dálnic… bylo to docela působivé! Byl jsem toho názoru, že by umělecká instituce na úrovni AVU neměla hodnotit projev rebelující subkultury. Bylo to zcela absurdní! Prorektor Kokolia však tvrdil, že se nebudeme uzavírat žádnému druhu umění. Měl jsem z toho celkově dojem, že pedagogové na AVU si nechtějí připustit, že by mohli nerozumět nějakému současnému projevu, a také mně přišlo směšné, že představitel té nové rebelující subkultury chce dostat hodnocení do indexu za své artgerillové akce!
Ale tvá pedagogická, a tedy společenská činnost tě přeci jen musela už ze své podstaty nějak posouvat k jiným projevům ne?
Být alespoň částečně tzv. v obraze jsem být musel, jako pedagog na AVU, ale samozřejmě také chtěl z přirozeného zájmu o svou profesi. Řešil jsem to každoročními návštěvami Benátského biennale. Je to skvěle vymyšleno – koho nebaví současné umění, může se uspokojit úžasnou scenerií Benátek a starým dobrým uměním tamtéž, třeba od Tintoretta, Veroccia nebo Tiziana. S přibývajícími roky pro mě aktuální umění postupně ztrácí na významu a přitažlivosti. Snažím se spíše precizovat a rozšiřovat svůj vlastní umělecký projev.
Ale zpět k tobě. Vidím, že si držíš své téma, bytostnou kontinuitu, ale přibyly i další momenty / polohy. Mám na mysli například tvé hravé a pestré stylizace (Žirafy), přísnější geometrické rastry (Hvězdář) či nové tvarové redukce (Plochý muž). Užíváš si tyto nové možnosti a přesahy?
Tyto poněkud novější přístupy zejména v plastice si doslova vynutila moje snaha o realizace do veřejného prostoru. Hravé a pestré Žirafy byly navrženy před domy, které svojí chladnou racionalitou vytvářely atmosféru pouhé účelnosti bez jakéhokoliv přesahu, a já jsem chtěl toto narušit a obohatit. Hvězdář je plastika na hřbet holého kopce, a je to takový figurální menhir s fraktálovým alchymistickým povrchem. Musel jsem ho navrhnout a vyrobit tak, aby byl schopen přijímat v noci vesmírnou energii a ve dne ji zase předávat lidem. Plochý muž je čistě plastika pro radost z haptického požitku. Samozřejmě, že mám z takto jednoduchých, a přitom působivých plastik radost, zvláště když si ověřím na lidech, že na ně fungují.
V tvé malbě mě těší, že pokračuješ ve velkých příbězích globálního rázu (Dvě děti na procházce) pohybujících se na hraně sci-fi a reality. To jsou také výsledky tvých snových zážitků nebo jiné inspirace?
Dvě děti na procházce byly inspirovány mými exkurzemi do historie druhé světové války. Rozhodl jsem se, že to namaluji, když jsem objevil fotografii, jak si děti v londýnské školce zkoušejí plynové masky v očekávání německého plynového útoku na město. Ta fotografie mě velmi dojala, a zároveň jsem si uvědomil jak zásadní a symbolický je to námět. Byl tam dokonce vyfocen kočárek s nemluvnětem, který byl neprodyšně uzavřen a opatřen protiplynovým filtrem. Mimochodem v Izraeli takto lidé stále žijí!
Osobně mě zvláště těší tvůj návrat k artificiálním malířským východiskům, připomínající mě tvé skvělé menší akvarelové práce ze Srí Lanky. Dělal jsi je tam nebo až v ateliéru?
S těmito přírodními podmořskými motivy jsem skutečně začal v roce 2004 na Srí Lance, která doslova přetéká barvami tvary a vůbec kypícím životem. Strávil jsem tam se svojí ženou dva měsíce a každý den jsem maloval akvarely a pastely – mnohé z nich právě pod vlivem tohoto nádherného tropického světa. Po příjezdu do Prahy jsem podle některých namaloval obrazy. Následně se mi tropická barevnost dostala i do dalších obrazů a celkově mi oživila dříve barevně spíše skromnou paletu. Stalo se mi totéž, jako malíři Paulovi Klee po jeho pobytu v Maroku. Čtyři měsíce po našem příjezdu do Čech spláchla vlna tsunami polovinu městečka, kde jsme na Srí Lance bydleli a zahynulo při tom mnoho místních lidí i turistů. Tahle tragédie mě velmi hluboce zasáhla, protože za ty dva měsíce jsme si k řadě místních lidí získali osobní vztah.
Co tě napadá, když máš tolik věcí vystavených pohromadě tak, jako letos „U Zvonu“? Dává ti to nějakou jinou (překvapující třeba) odpověď nebo otázku, které nepřijdou v ateliéru?
Myslím, že kolekce obrazů, soch a kreseb které byly vystaveny na mé výstavě U kamenného zvonu vytvářejí sice velmi rozmanitý, ale přesto jednotný a přesvědčivý celek. A když vidím tento celek, opouštějí mě pochybnosti o smyslu mé práce. Potvrdilo se mi, že vnitřní i vnější boje které jsem v průběhu těch uplynulých let prožíval měly smysl.
Radan Wagner
psáno pro Revue Art, 2017
Diskuze k tomuto článku