Křesťanství je založeno na víře v Kristovo vzkříšení na Boží hod velikonoční. V ten den, kdy přišly ke Kristovu hrobu tři ženy a viděly, že je prázdný… stal se podle Bible zázrak… V evangeliích se průběh vzkříšení z mrtvých nepopisuje, jisté je, že jako první spatřila po proměně Krista Máří (Marie) Magdalena. Toto setkání je popsáno v evangeliu sv. Jana jako příběh vynikající svou básnickou i mystickou hloubkou, téma také však humánní, které muselo naše předky fascinovat, stejně tak umělce či jejich donátory.

NOLI ME TANGERE neboli NEDOTÝKEJ SE MĚ, tak zní jeden z podmanivých a inspirativních motivů v dějinách umění… podívejte se na jeho malířské ukázky tak, jak se vyvíjely po staletí…

Setkání Ježíše Krista s Maří Magdalenou bylo velmi často zobrazováno pod názvem „Noli me tangere“ neboli „Nedotýkej se mě“. Kristus se ženě ukázal, když stála u prázdného hrobu a plakala. Když ho poznala, řekl jí, aby se ho nedotýkala, ale šla k učedníkům se vzkazem, že byl právě vzkříšen. V tomto výjevu bývají tedy vyobrazeny jen dvě postavy – Magdalena obvykle klečí nebo se sklání nad Kristem, jenž mírně ustupuje před jejíma vztaženýma rukama. Motyčka nebo rýč, jež někdy spasitel drží v ruce, souvisí s Janovou poznámkou, že Magdalena ho nejdříve mylně pokládala za zahradníka. Víra byla zhmotněna / ztělesněna… až později jsme svědky neblahé „platonizace křesťanství“ založené na dualismu těla (sóma) a ducha (pneuma), defavorizujícím veškeré tělesno, jež je původní biblické antropologii naprosto cizí. Kristovo „nedotýkej se mě“ nesouvisí s jeho odporem k tělesnosti, ale s procesem již vyšších proměn. „Etickým důsledkem tohoto platónského dualismu je moralizující puritanismus nemající oporu ani v předhelénských biblických textech, ani v Ježíšově kázání a lidském vystupování.“ (Ivo Tretera). Až První nikajský koncil konaný v roce 325 stanovil co akceptovat a co nikoli z Ježíšova života a povahy křesťanství. Zde bylo také stanoveno datum slavení Velikonoc (na první neděli po úplňku, který následuje po jarní rovnodennosti).

Ale zpět k hojně malíři používanému námětu biblického příběhu; celá pasáž zmrtvýchvstání zní:

Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.

Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili. Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on

Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“

V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“

Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.

Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Podívejte se zde na ukázky evropského malířství středověku a novověku, které tuto pasáž zachycují, respektive zobrazují. Je to pozoruhodná procházka dějinami umění, kdy je možné sledovat vývoj uměleckých (ikonografických) stylů, ale i zajímavý doklad někdy volnější interpretace posvátného textu. Zde spatřujeme touhu Marie Magdalské dotknout se Ježíše, vnímáme rovněž božskou vznešenost, ale zároveň i lidskost a emocionální citlivost spasitele. Ten zde vystupuje často i ve zcela lidském a nebožském provedení, jako přitažlivý zahradník. Je to setkání s Bohem, setkání se zázrakem, ale zároveň je to i setkání muže se ženou, která ho zcela jistě miluje. A jakým způsobem? To se můžeme jen domnívat… Méně známé Filipovo evangelium obsahuje překvapující narážky na vztah Ježíše Krista s Maří Magdalenou: „Jejíž ji miloval víc než všechny učedníky a často jí líbal…“ Potom se však text neobvykle tříští. Jinde se zas esoterické literatuře dočítáme o „mystckém manželství Slunce a Měsíce, hieros gamos… kosmická vize.

Podle esoterního křesťanství žil Ježíš Kristus na Zemi přesně v polovině dějin kosmu. Jeho život je v dějinách významným bodem obratu. Všechno po něm, zrcadlí, co se stalo před ním. Důležité události předkřesťanských dob prožíváme v obráceném pořadí a v tomto pořadí nás také budoucí vývoj povede dřívějšími stádii. Například náš život v roce 2000 zrcadlí Abrahamův život v roce 2000 před Kristem; tehdy chodil mezi mrakodrapy modlářů z Uruku…

Tradice, jež je s její (svatou) osobou (napravenou kajícnou hříšnicí) rovněž vysvětluje (jednou z verzí) původ velikonočních vajec: po smrti a vzkříšení Ježíše byla Marie Magdalská pozvána na hostinu pořádanou římským císařem Tiberiem Caesarem. Když se s ním shledala, měla v ruce vejce a zvolala: „Ježíš vstal z mrtvých!“ Caesar se zasmál a řekl, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je pravděpodobné právě tak, jako to, že vejce v její ruce zčervená. Jakmile to dořekl, vejce zčervenalo. Tento příběh má ještě jednu variantu. Marie položila v nohách Ježíšova kříže košík s vejci. Krev, která kapala z jeho ran, zbarvila vejce dočervena, a ona pak tyto vejce přinesla Tiberiovi.

Je zvláštní, že motiv velikonočních vajec se v dějinách umění příliš nevyskytoval. Vzpomeňme si tedy na obraz až z doby moderní – na Červené vejce Oskara Kokoschky, který namaloval s pražskými motivy v době blížícího se válečného ohrožení. Zde je symbolika posunuta do aktuální po-doby.

Ostatně, také evangelium sv. Jana je možné a nutné chápat v mnoha rovinách, stejně jako jeho Apokalypsu / Zjevení. Viz například pozoruhodný Rudolf Steiner.

Další ukázky biblického tématu „Noli me tangere“:

foto: archiv a via Pavel Šafr