Franz Kafka se za svého života sice osobně nepotkával s představiteli moderního výtvarného umění, ale jejich cesty se občas zajímavě přiblížily. Psal se rok 1916 a spisovatel dosud otálel se svou prezentací – vlastní povídky jen občas poslal do nějakého časopisu a veřejné čtení tento plachý autor odmítal. Výjimkou byla akce v prostorách dnešního hotelu Evropa na Václavském náměstí. V zahraničí vystoupil pouze jedenkrát – a to v Mnichově, konkrétně v pověstné Galerii Neue Kunst, za kterou stál Hans Goltz (podporovatel Franze Marca nebo Wassily Knadinského); právě on, coby horlivý stoupenec moderního umění, inicioval „expresivní“ literární večer. Bylo to prostředí, kde se pohybovali protagonisté skupiny Der Blaue Reiter a další avantgardisté, Kafka však byl solitérem – hostujícím umělcem nadšeného galeristy Goltze, toto jméno však nepatřilo na mnichovském policejním ředitelství k nejoblíbenějším. Jeho výstavy (ale i výlohy domu, kde se akce pořádaly) budily u většinového konzervativního měšťanstva skandální pohoršení, a jeho “problémy s veřejným vkusem“ se mu nakonec měly stát osudnými.
Kafka, který byl dosud málo známý, byl nabídkou k veřejné prezentaci zaskočen, ale i poctěn – a tak výjimečně svolil. Ostatně v tomto (jinak mu cizím) městě vyšla roku 1908 vůbec jeho první práce v časopise Hyperion (osm fragmentů jeho rané beletrie se také pak objevilo v almanachu Arkadia jeho přítele Maxe Broda). Kafka psal německy, ale uměl i česky a francouzsky. V pozdějších letech se také naučil hebrejsky. V Praze dosud četl snad jen svou Proměnu, ale s reakcemi na tuto povídku zkušenosti dobré neměl. Domníval se, že jeho povídka je humorná a lidé se budou smát. Nesmáli.
Spisovatel odmítal interpretovat vlastní texty a význam jejich příběhů, vše nechával na čtenářích či posluchačích, přesto byl jejich reakcemi zaskočen. Chtěl být známý, ale nikoliv nepochopený, to bylo jeho velké dilema. Když mu vyšla dnes snad nejslavnější povídka Proměna, dostal od váženého a snad i vzdělaného doktora / ředitele banky zneklidňující dopis, který se zachoval v jeho pozůstalosti. Zřejmě zmaten četl:
„Vážený pane,
Vy jste ze mne učinil nešťastného člověka.
Koupil jsem Vaši Proměnu s věnoval ji sestřenici. Ta si ale historku nedokáže vysvětlit.
Sestřenice ji dala své matce, ale ta také nezná vysvětlení. Matka dala knížku další mé sestřenici, ale ta pro ni rovněž nemá vysvětlení.
Nyní napsaly mně. Mám jim příběh vysvětlit. Že prý jsem doctor familiae. Jenomže já si nevím rady.
Pane! Po celé měsíce jsem se v zákopu bil s Rusy, a ani brvou jsem nehnul. Kdyby však mělo vzít zasvé moje renomé u sestřenic, tak to bych neunesl.
Jen Vy mi můžete pomoci. A Vy musíte; to Vy jste mi totiž tuhle kaši navařil. Tak mi tedy prosím řekněte, co si má moe sestřenice u Proměny myslet.
S výrazem úcty
Co nejoddanější dr. Siegfried Wolff!
Kafka se stal od uveřejnění Proměny známým, nastal „příchod čtenářů“ a začal vlastní (nevyzpytatelný a neovlivnitelný) život jeho detailně vybroušených děl. To byl ostatně problém nejen tohoto literáta, ale i umělců, zvláště pak nastupujících malířů v Paříži, Berlíně či právě Mnichově. V tomto městě se na veřejném čtení roku 1916 stal „živým zástupcem pražského literárního expresionismu“ (když protřelejší Max Brod kvůli nemoci odpadl). Kafka tedy v Mnichově přednášel nejdříve přítelovy texty, pak předstoupil před asi padesátičlenné publikum se svými díly. Pro vlastní vystoupení se v prestižní galerii s knihkupectvím rozhodl přečíst svým tichým hlasem řádně „syrově expresionistickou“ povídku nazvanou Kárný tábor (příběh končící po drsném mučení smrtí „technokratického trapiče“), což mělo v době války jistě zvláštní kontext. A není tedy divu, že byla tato povídka před uveřejněním předložena cenzuře raději s nevinným titulem Münchhausiáda z tropů. Veřejné čtení stále neměl rád („to mě ještě pořád znervózňuje“), mnichovské pozvání, aby sestavil literární večer z vlastních textů od uznávaného knihkupce, nakladatele a galeristy, jej však ohromilo, i když to nebyl vysněný Berlín. Mnichov byl expresí zasažen, více než poněkud na formě se zakládající Paříž, dávalo zdejší umění průchod duchovnějším ponorům. „Večery nové literatury“ , jak se jmenovala ona mnichovská programová řada, nabízela dále také další pozoruhodná jména. Nechyběly ani extravagantní hvězdy berlínského expresionismu jakožto stylu. (Ačkoli tato epocha – jako každá jiná – má plynulé přechody a její omezení je samozřejmě silně závislé na definici, fráze “expresionistická dekáda” se v literární vědě etablovala v době rozkvětu expresionismu v letech 1910 až 1920, formovaná zkušenostmi z první světové války). Jednou z hvězd byla literátka Else Lasker-Schüler, která byla múzou řady umělců, milenkou například Franze Marca, který ji zlákal také k malířské tvorbě. Ano, literatura a malířství měly k sobě v tom čase velmi blízko, ba se někdy prolínaly či přinejmenším inspirovaly.
Tedy v této „expresionistické dekádě“, konkrétně 10.listopadu 1916 předstoupil Franz Kafka před diváky povzbuzován Hansem Goltzem, k jehož svěřencům patřil rovněž malíř Paul Klee, který v té době v Mnichově pobýval (po studiích zde zůstal a spřátelil se k okruhem umělců kolem Der Blaue Reiter (Modrého jezdce), kam patřil i litoměřický rodák Alfred Kubin. V roce 1912 skupina v rozšířeném zastoupení měla svou druhou (a poslední) výstavu právě v galerii Hanse Goltze, který se zabýval stejně tak výtvarným uměním jako literaturou (a byl prý první, který k výstavám vydával katalogy). Ale zpět ke Kafkovi… listopadové autorské čtení pod názvem Franz Kafka: Münchhausiáda z tropů bylo popsáno (otázka zda objektivně nebo jen senzačně) slavným švýcarským spisovatelem, spitritistou a pozdějším grafologem Max Pulverem, který tehdy jako cháněnec Rilka (rovněž na večeru přítomného neboť ve městě bydlícího) o tomto večeru zanechal ve svých vzpomínkách následující svědectví.
„S prvními slovy jako by se začal šířit mdlý pach krve, cítil jsem její podivně mdlou a zsinalou pachuť na rtech. Třebaže byl v jeho hlase omluvný tón, jeho obrazy do mě pronikaly ostré jako nůž, ledové jehly propastných muk. Slova tlumené extáze mučitele a vykonavatele nepopisovala jen mučicí nástroj a mučení. I posluchač byl stržen do těchto pekelných muk, i on ležel jako oběť na komíhajícím se mučednickém lůžku a každé slovo se jako další osten při pomalé popravě vrývalo do jeho zad.
Tlumený pád, zmatek v sále, ven vynesli ženu, jež omdlela. Líčení zatím pokračovalo. Ještě dvakrát srazila jeho slova někoho do mdlob. Řady posluchačů a posluchaček začaly řídnout. Někteří prchli v poslední chvíli, než je přemohla autorova vize. Nikdy jsem nezažil podobný účinek mluveného slova. Zůstal jsem až do konce…“ zapsal (a přibarvil?) si očitý svědek Kafkova veřejného čtení Max Pulver.
Není tedy snadné z dnešního pohledu vžít se do minulosti a její atmosféry – v našem případě do doby, kdy zuřila válka, vojáci umírali po statisících – a tady se při Kafkově čtení dámám dělalo nevolno. V každém případě také zde Kafka zřejmě narazil na veřejný úsudek (a na noviny pak referující o neúspěchu „vyznavače děsu“) a výběru své povídky litoval, když se zachovala jediná nezpochybnitelná Kafkova věta vztahující se k onomu mnichovskému čtení Kárného tábora: „Vůbec jsem neměl tu malou špinavou historku číst.“
Minulost uniká představivosti stejně jako budoucnost. Co to bylo za dobu, jak sama sobě rozuměla? Byla válka, trýzeň, vojáci na frontách nesmyslně umíraly po statisících, a tady při Kafkově čtení dámy omdlévaly jen silou spisovatelovy imaginace. Bohužel nevíme, co soudil o Kafkově předčítané tvorbě očitý svědek – slavný R.M. Rilke, jisté ale je, že znal jeho dosavadní tvorbu, což Kafku velmi potěšilo.
Pořadatel večera Hans Glotz se stal v dějinách umění pojmem, dokonce s odkazem na tuto osobnost se setkáme v Metropolitním muzeu v New Yorku. Jeho galerie Galerie Neue Kunst se stala centrem německé, ale částečně i francouzské avantgardy – a do roku 1927 představila 160 skupinových či monografických výstav, i když se potýkal mnohdy s finančními problémy ve městě, kde nebylo příliš kupců moderního umění. Nejvíce a nejdéle spolupracoval s Paulem Klee – jeho poválečná smlouva s tímto umělcem trvala pět let.
Mnichovký tisk však nepřestával v útocích na jeho prosazování moderního umění: “Už deset let zuří v našem městě podivný duševní mor, nové umění, expresionismus, kterému říkáme umělecký mor. […] Je potěšující poznamenat, že tato epidemie nevedla k obecné septické kontaminaci, ale nahromadila se v abscesech, které je třeba pouze rozříznout. Takový absces je obchod s uměním “Goltz”, pan Goltz v současné době slaví desáté výročí uměleckého moru výstavou. Ukazuje v hodnotách výtvarného umění celý morový zánět, fosforeskující hnilobu a tuhou agónii lživých duchů zbloudilých od přírody ve všech jejích variantách – od nezábranné vztekliny po dutou idiocii – od nejnestoudnější podlosti k náboženskému šílenství.
Hans Glotz, zahnán veřejnými útoky, zemřel náhle v roce 1927 ve věku 54 let v Baden-Badenu. Přežila ho jeho žena Gertrude a jejich dvě děti, Hans-Joachim, který zdědil otcovu společnost, a Charlotte, umělkyně. Jeho zdraví bylo těžce postiženo tiskovou zlobou a výhrůžkami smrtí. V Mnichově-Obermenzingu je po něm pojmenována ulice: Hans-Goltz-Weg.
-rw-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku