Neurokomiks je originální a hravý průvodce mozkem, který vás zavede v černobílých kresbách a výstižných komentářích do neuronového lesa, paměťových jeskyní i mezi podivuhodné tvory neurovědy… vědět trochu více a lépe, co si nosíme v hlavě, není jistě na škodu; nevíme všechno, ale to co bylo zatím prozkoumáno, stojí za to… A na úvod čteme: „Napadlo vás někdy, že vaše hlava není jen kus šedé hmoty, ale spíše nekonečný prales, kde místo stromů rostou neurony a v temných koutech číhají obří sépie? Zapomeňte na nudné učebnice neurovědy a připravte se na trip, který vám ukáže mozek tak, jak jste ho ještě nikdy neviděli.“ Právě vychází nová kniha, respektive česká verze vyhledávaného mezinárodního počinu propojující vědu a umění. Rozhodně tento komiksový příběh není určen pouze pro mladé 15+ / Nebo snad dobře víte jak to v hlavě funguje?
„Věda a umění jsou v podstatě totéž. Obojí je lidským pokusem najít řád a smysl v jinak nesmysluplném vesmíru,“ praví Matteo Farinella – autor vizuální podoby nového knižního komiksu. Tento kreslíř je současně držitel doktorátu v neurovědách na UCL, který dnes působí jako multimediální producent na Columbia University. V publikaci, kterou vytvořil společně s chorvatskou neurovědkyní Hanou Roš (studia na Oxfordu, posléze výzkumnice na University College London) sledujeme příběh bezejmenného mladého hrdiny, jenž se propadne přímo doprostřed lidského mozku. Než se z něj vymotá a nalezne cestu zpět, prochází fascinujícími, děsivými i humornými situacemi odehrávajícími se v krajině naší mysli.
V Neurokomiksu používaná metafora „mozku jako lesa“ je nejen básnivým příměrem, ale vlastně i klíčem k pochopení toho „jak jsme propojeni se světem.“ Nedobrovolný avšak zvídavý poutník prochází mozkovým labyrintem s důmyslnou strukturou i dělbou práce s různými výjevy. Na této cestě poznává chlapec netušený „vnitřní vesmír“ v jeho důmyslné rozmanitosti, ale rovněž postavy vědců, kteří se v minulosti zasloužili o poznávání mozku a jeho částí nebo – řekněme „stavebních prvků.“
Jedním z vědců pobývajících na této cestě „podsvětím“ je Santiago Ramón y Cajala (1852–1934) považovaným za „otce neurovědy.“ Tento nositel Nobelovy ceny byl slavným a dodnes je uznávaným badatelem, méně se však ví, že měl blízko k umění. Vždyť je autorem stovek kreseb, které uhranuly kritiku i návštěvníky expozice, která byla The New York Times označena za „jednu z nejúchvatnějších a nejneobvyklejších přehlídek sezóny.“ Jednalo se o výstavu The Beautiful Brain – The Drawings of Santiago Ramón y Cajala“ uspořádanou roku 2019 v Acklandu. Ano – Cajala chtěl být původně umělcem, avšak tehdejší prostředí španělského venkova nepřálo mladému adeptovi dát se na dráhu malíře; a tak svůj talent uplatnil až během své vědecké praxe. Tento proslulý objevitel struktury a funkce mozku došel (na rozdíl od svých předchůdců) k závěru, že mozek tvoří jednotlivé buňky zvané neurony a nikoliv souvislá propojená síť. A tak výzkum související s Parkinsonovou či Alzheimrovou nemocí se dodnes opírá o Cajalovy zlomové práce. Ve svém oboru je tedy takovou postavou jako Albert Einstein ve fyzice. Dokonce i časově se k sobě blíží: Cajala dostal za předchozí práce Nobelovu cenu v roce 1906 a Einstein měl svůj zázračný rok objevů roku 1905 (speciální teorie relativity, kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoelektrického jevu či Brownova pohybu). Oba tedy pracovali na svých zásadních objevech víceméně ve stejnou dobu.
Ale zpět k Neurokomiksu. V souvislosti s touto knihou, ale i celkovým seznamováním se s problematikou Matteo Farinella uvádí: „Jsem přesvědčený, že umění má v přírodovědném vzdělávání velký potenciál. Může nejen upoutat pozornost studentů, ale také přispět k rozvoji kreativity jako takové. Myslím si, že náš vzdělávací systém se příliš soustředí na ´znalosti´. Jistě, znalost faktů je důležitá, ale ve vědě je stejně důležité být schopen formulovat teorie na základě těchto faktů a klást další otázky, jinými slovy být ´kreativní´. Myslím si, že udělat z´učení´ něco zábavnějšího a interaktivnějšího může být prvním krokem k rozvoji těchto dovedností. Mým snem by bylo vidět kurzy kreslení a psaní v každém vědeckém studijním programu.“
Neurokomiks je neobyčejnou knihou – pokusem o most mezi vědou a uměním, čtením i koukáním poučným i zábavným. Všemi stránkami se vine cesta s odbočkami, směřování mladého hrdiny k poznávání a samozřejmě snaha vymotat se z tohoto bludiště ven. S podporou nadace Wellcome Trust je zde kniha o mozku a zakladatelích moderní neurovědy. Cesta krajinou naší mysli je pojímána černobílou „černobílou kresbu, která zjednodušuje styl klasické rytiny vědecké literatury z 19. století, ovšem s naprosto aktuálním vědeckým obsahem.“ A tak tento „grafický román“ – názorná vizuální cesta mozkem vede skrze etapy morfologie, farmakologie, elektrofyziologie, plasticita a synchronizace.
I když je kniha určena mladší generaci obecně preferující formu komiksu, je zajímavá pro všechny zajímající se o sledované téma. Je zde tedy nejen pro zmíněné čtenáře kategorie 15+ či „budoucí studenty psychologie a medicíny“. Tato mentální mapa je zábavná a objevná – otevřená všem, kteří touží si zvýšit „vědeckou gramotnost“, ale i celkový přehled a souvislosti, které se týkají každého z nás. Samozřejmě že výzkum i za hranicemi této knihy nemůže být úplný, koneckonců výzkum mozku naším mozkem má svá úskalí… Pokrok v bádání je však evidentní a stále dobrodružný.
Ukázky z knihy naleznete zde.
Kniha: Neurokomiks, Hana Roš, Matteo Farinella, překlad Maria Arnautová, Portál 2026
-rw-
foto: Portál
Diskuze k tomuto článku